Pásla kone na betóne

Snad více než kdo jiný složil „na stříbrném plátně“ poctu řeči Štefan Uher ve svém pozdním filmu. Nekompromisně, bděle, čiře. Ostatně jinak by ji nikterak neoslavil, ale jen zesměšnil, jak je patrno z mnoha normalizačních filmů a seriálů zasazených do moravského, resp. slováckého prostředí. Bez studu doznávám, že mi právě tyhle skanzeny folklorismu byly protivné vždycky, a to již jako dítěti. Jen slyšet, jak se ten dialekt teatrálně kolem těch krojovaných figur(in) rozléhá, mě znechucovalo natolik, že jsem často nedokázal „v jejich společnosti“ vydržet: dnes bych řekl, že ty postavy nemluvily, ale naopak – tu řeč zaživa požíraly. Jinak je tomu v této „východniarské“ komedii. V ní se všechno děje právě v řeči, která tak spontánně tryská z těch vidomých i zaslepených bytostí, vesměs dětských lidí (řečeno s Hessem), z jejich potřeb, tuh i úzkostí a strachů, vede jejich kroky a spoluutváří jejich osudy. Divákovi (a posluchači) je, jako by před ním vyrůstalo cosi prvotního, k čemu dosud nebyly sepsány slovníky a vypočteny gramatiky. A nevypočitatelní jsou i účastníci té polyfonní exploze, která se rozléhá nedohledným obloukem prolínajících se životních příběhů, jež svorně vypovídají o ženském údělu ve zdivadelněné společnosti. Jak to jde dohromady – divoká mluva a lidé davu (zde zastoupeného populární kulturou a komunálními institucemi – a zvláště sekularizovanými vdavkami)? Stýkají se právě v onom dětinství, v tom bezbranném přesvědčení o právu na štěstí, jemuž se ale vše vzpírá, což ironicky ilustrují bezpočetné trpce humorné drobnosti rozeseté jako ztvrdlé chlebové drobky na loži, bránící spánku. Nelze tak sledovat jejich počínání bez soucitu. Opakovaně se mýlí, umanutě se ztrapňují, opečovávají to postrádané – a nestárnou… (22.12.2023)

Kdo není z východu Slovenska, tak prý film moc nechápe, anžto vychodniari jsou prostě jiní, kdo je z Česka, ten ho asi nejen nemá šanci pochopit, ale moc šancí nemá ani rozumět - leda by rozuměl polsky a slovensky zároveň. Dobrá, ač jsem nerozuměl zcela všemu, ocenit musím komplexnost zpracování - něco mezi sociologickou studií a folkloristickým či národopisným snímkem z šarišského venkova, ale navíc fimově (míněno umělecky) zpracováno a okořeněno jistou dávkou osobité poetiky (Uher, Štúr). Milka Zimková zahrála excelentně a ostatní naprosto zastínila - přijde mi, že ona jediná jakoby byla doma (taky že jo). Silnější 3*. P.S.: Titulky, byť slovenské, se hodí :-). (08.10.2011)

Ta baby nam tu rozkazovac nebudu, ja rucim vidly do hnoja a idzem do ameriky. Johanko prišli take budare moderne, dze sebe len šedneš zrobiš co treba a splachneš, ta ci prineš šak teho tu plno a chto to budze rachovac či daco chybi. Tu je vidno, že babu na vychodze Slovenska len tak na choc jaky budar nezbalice. Ta serus. (14.11.2009)

6/10 Takova fajna vidiecka chujovina, ktora dobre zachycuje dobu hutoreni okolo Kosicoch. Bez muceni priznavam, ze mi obcas nejake to slovo uletelo - preci jenom je to od nasi zahoractiny kapku jinde, ale jinak chutne tajak zip. Problemy mladeze a ich starkych v dobach normalizacie mi prijdou zajimavejsi nez Formanove filmy - nejspis proto, ze tie 60 roky nepametam... Ale pro Cehunu nepozeratelne, je tak? (28.01.2008)

Nějak nevím, jestli chtěl Uher jen zobrazit tehdejší vesnický život nebo se pokusil o něco víc, třeba tenhle styl života zkritizovat (což by se mi zrovna nelíbilo) nebo o feministickou osvětu... Ať je to tak nebo tak, ten film má své kouzlo a dost poetiky, kterou tvoří spousta nádherných záběrů. Podstatné je ale to, že jsem (na 3 pokus) konečně od Uhera viděl něco, co se mi fakt líbilo. Sice Panna zázračnica a Slnko v sieti nějakou poetiku mají, ale moc mě neoslovila a proto ani jeden z těch dvou filmů pro mě není zrovna významný. Zato tenhle už mě konečně nějak víc oslovil a pokud šlo skutečně jen o to lyricky zobrazit život na tehdejší slovenské vesnici, dal bych 4*. Protože si tím ale nejsem zrovna jistý, tak jsou ty 4* slabé. Ale líbilo se mi to, to jo. (10.10.2020)