Velký Gatsby

Konečně se někdo nebojí smysluplně a s plnou parádou říct, jestli byl Gatsby opravdu velký, nebo ne. *** Filmů, které dovedou ve všech nuancích vystihnout klíčové dilema románu, a nadto je skrze svou interpretaci důsledně a divukrásně předvést, s neopakovatelnou grácií, po svém, není mnoho (napadá mě ještě snad Abrahámovo údolí jakožto specifický a podivuhodný komentář k Paní Bovaryové). *** Pokud tedy jde o obsah - kniha ani zdaleka není tak odvážná a vyostřená či vypjatá, má-li předvádět onen ambivalentní naturel páně Gatsbyho, a proto ve chvíli, kdy vyvstane otázka jeho velikosti, čili jakým člověkem vlastně byl, zda opovženíhodným bonvivánem a dandym, či nepochopeným géniem, čtenář je bezradný, protože bezradný a jaksi rozplizlý byl i román, způsobem podání, dotýkání se a popisování Gatsbyho... Naopak film vás v tomhle nenechá na holičkách - ale nerozhoduje za vás, nemoralizuje a nevysvětluje, nicméně dovede Gatsbyho vykreslit tak životně, smyslně, že něco cítit musíte, budete jím nutně dotčeni. Přestože je jen na vás, co chápete velikostí, tady máte živoucí materiál se rozhodnout. Až bych řekla, že tak nějak by to byl Fitzgelrald rád napsal, s takovým efektem, kdyby byl s to. *** A co se týče formy, Luhrmann tu velice překvapivě dozrál k uměřenosti - jeho v upřílišněnosti a přebujelosti až zastrašující nápady, jak vizualizovat sensualitu a emoce, živelná kreativita a mnohdy až hrůzostrašná megalomanie Moulin Rouge se tady nechávají zkrotit a ujařmit, a poslušně se podřizují ději příběhu, prožívání a konání jednotlivých postav, popisům dobových situací či dramatickým zvratům zápletky; režisér se už nenechává bezuzdně unášet, a o to silněji se může nechat unést divák. Kde Moulin Rouge bylo dílo rozpustně navržené a stvořené k donekonečna se vrstvícím labužnickým orgiím, kochání se a tonutí v opilých radovánkách, následných nevyhnutných mdlobách podroušeností, v závratných propadech do zlých kocovin a bolestivých zajetí v pobledlých, mdlých vystřízlivěních - a bylo zřejmé, že režisér si vybral téma, které mu dovolí ve stylu věčného kabaretu zahlcovat sebe i druhé neúměrností fantaskních, karnevalových výstředností a salvách panujících emocí -, tady je naproti tomu neúměrnost striktně (byť nepochybně s touže radostí) využitá pouze tam, kde logicky ilustruje přísnou interpretaci klasického příběhu velké literatury. Tím, že si Luhrmann vybral Gatsbyho, si na sebe upletl bič a zkrotil s ním svou sílu ke chvále výborně soustředěného, byť co do originality a dechberoucnosti technik a nápadů neméně překvapivého díla, jež nejúporněji působí svou silou právě tím, jak svou sílu zkušeně krotí a zase popouští. *** (23.11.2013)

Zhlédnuto v kině. Jednu věc musím napsat hned v úvodu - je to rozhodně lepší, než tohle zpracování. Ale pořád to není ono… Na tento film jsem se opravdu těšil, dávno předtím, než jsem viděl zpracování s Redfordem, vlastně od chvíle, co vyšel první trailer, tak jsem věděl, že na tohle si do kina rozhodně zajdu. Přeci jen casting je perfektní (DiCaprio je sázka na jistotu a pro Carey mám opravdu slabost, navíc ona v sobě opravdu má jiskru slečen z 20. - 30. let minulého století) a režíruje to Baz, specialista na spektákly a tvůrce jednoho z mých nejoblíbenějších filmů. A ono je to na filmu znát, první polovina je téměř jako Moulin Rouge!, bohužel jen téměř. Protože tentokrát mi tam ta atmosféra a ty show přišly takové falešné, zkrátka jako by tomu něco chybělo. Napíšu to asi tak, pokaždé, kdy sleduju Moulin Rouge!, tak jsem v Paříži na začátku 20. století. Tady jsem ale nebyl v New Yorku v 20. letech, ale v kině. Film mě nedokázal opravdu vtáhnout do děje a já jsem nevěděl a vlastně do teď nevím proč. Druhá, serioznější polovina, byla taky dobrá, hlavně scéna hádky v hotelu byla opravdu povedená, jen mi přišlo, že závěr byl odfláknutý a pokud verze s Redfordem může tomuto remaku nějak konkurovat, určitě to bude právě SPOILER!!! scéna Gatsbyho smrti, jež mi ve starší verzi přišla mnohem více propracovanější a šokující než v této. KONEC SPOILERU! Na všech jiných frontách ale vítězí tato verze, herci jsou lepší, moderní hudba nebyla špatná (i když opět, u Moulin Rouge! mi tam ta moderní hudba seděla mnohem více než tady) a celkově má film snesitelnější tempo, byť stopáž je prakticky na chlup stejná. Na tuhle verzi se určitě ještě jednou podívám. 80 %. (18.06.2013)

Asi jsem podvědomě věděla, proč tak dlouho váhám nad tolik opěvovaným Velkým Gatsbym. Byla to opravdu nádherná až fascinující podívaná, taková vizuální bomba. Problém je ale v tom, že toho bylo příliš. V té úvodní části jsem už téměř propadala zoufalství. Měla jsem pocit, že se utopím v tom množství barviček, kostýmů, luxusních autech, bombastických večírcích, ach jo. A i když se to postupně trochu umírnilo a Leonardo s ostatními hlavními protagonisty se snažili, seč jim síly stačily, tak celému Velkému Gatsbymu chyběla jedna podstatná věc a tou byla duše, která tam neměla vůbec šanci proniknout. Někdy méně opravdu znamená více i co se stopáže týká. Moje pocity se pohybují mezi trojkou a čtyřkou, ale za ten Nickův domeček se zahrádkou se přikloním ke čtyřce i když nevylučuji možnost, že to ještě změním. (04.09.2013)

VELKÝ GATSBY, po AUSTRÁLII druhá část Luhrmannovy tzv. Epické trilogie, se ještě víc než předchůdce polemicky staví ke konvencím klasického hollywoodského filmu a spolu s titulním hrdinou si klade otázku, jestli lze (kinematografickou) minulost zopakovat. K zodpovězení dané otázky se dobere velmi důmyslným způsobem, založeným na proměně strategií filmové formy, kterou je divák veden od záměrně distance k maximální možné imerzi a jejímu následnému zpochybnění._____ První dva akty - které patří k tomu nejopojnějšímu, co jsem za dlouhou dobu viděl - dosahují distance vysokou mírou sebeuvědomělosti vyprávění a zesílením neviditelného stylu. Funkcí postavy Nicka je být mediátor, který nejenom že na rovině příběhu zajišťuje setkání ostatních, ale zároveň zprostředkovává vyprávění, jehož zdroje se proměňují od ústního podání přes psaný deník až k jeho předčítání (...). Snímek nám to dává okázale najevo, když slyšíme voice-over mimo obraz a akcentuje se, že prezentované je odvislé od vnímání Nicka, který nezapomíná dodávat, že je zároveň "uvnitř" i "vně" fikce. Do toho jsou ještě vkládány vzpomínky ostatních, které jsou filtrovány skrze ně a které upomínají na konkrétní filmové dobové postupy (okázalé zadní (pře)svícení, umísťování herců do archivních zrnitých záběrů atd.). Především úvodní půlhodina pak problematizuje vnoření se tím, že v míře větší než velké zesiluje a zmnožuje kontinuitní postupy, a tak kamera prolétává prostředími, mezi kterými vytváří návaznost na základě kompoziční podobnosti, dialogový háček odstartuje uvnitř fikce přítomnou hudbu, jež je zároveň komentářem k dění, a do toho zní část dalšího tracku, který je vyjádřením mentálních pochodů některé z přítomných postav._____ Ovšem od sporu mezi Nickem a Gatsbym, kteří se neshodnou na (ne)opakovatelnosti historie, celé dílo "zklidní". Stříhá se méně častěji, záběry jsou inscenovány klasicky s významotvorným rozmístěním postav v několika plánech a přeostřováním mezi nimi, vyprávění nedává najevo sebe sama, voice-overů radikálně ubyde a okázale prezentované mezery jsou postupně vyplňovány, nespolehlivé informace uváděny na pravou míru, důmyslně se zužitkovávají prostředí, (vedlejší) postavy i motivy představené předtím. Následkem toho se i přes drobné odchylky film stává pro diváka imerzivním, ale nakonec skončí neklasicky. V melodramatu není ustanoven ani jeden z několika možných heterosexuálních párů a nabízí se číst celý příběh jako vyprávění o nenaplněných láskách, především pak mezi Nickem a Gatsbym (zvlášť když oproti předloze schází Nickova letní známost, Tom o něm řekne, že se "rád dívá" a pohledy mezi Nickem a Gatsbym a nasvícení scén s nimi k této interpretaci přímo vybízí). Minulost, ačkoliv se o to Gatsby snaží, navrátit nelze, "říká" GATSBY. Díky své poučenosti historií kinematografie a formální promyšlenosti i podvratnosti vůči konvencím je pro mě VELKÝ GATSBY nejlepším Luhrmannovým počinem a jedním z nejlepších letošních kinotitulů. (17.05.2013)

Na Velkýho Gatsbyho jsem se hrozně dlouhou dobu nechtěl podívat. Nelíbilo se mi jméno režiséra, který je pod ním podepsaný. Z jeho filmů mě totiž ještě žádný nebavil a nečekal jsem, že by tohle mohla být výjimka. Výjimka to nicméně přeci jen je. Hlavně proto, že ačkoliv by to nikdo nečekal, tak tvůrci se rozhodli do tohoto bohatě zdobeného filmu z dvacátých let přidat tunu naprosto úchvatných a překrásných digitálních efektů, které rázem z filmu dělají pohádku. Nemluvě o taneční muzice, která dost zvláštním způsobem kombinuje dvacátá léta se současností. Tahle pohádka má nicméně od začátku takový spád, že jsem čekal na moment, kdy vydechne naposled a už se znovu nenadechne. Takovou rychlost ve filmu jsem hodně dlouho neviděl, bylo to až brutální. Nakonec ale na scénu po asi půl hodině přišel Leo a vše se naštěstí lehce zpomalilo. Leo k tomu ještě předvedl naprosto poctivý výkon jemu vlastní. To se ale nedá srovnávat s absurdním vyprávěním samotného filmu, takže nezbývá nic jiného, než dát tři hvězdy. Pořád ale musím říct, že jsem dosud viděl nejlepší film Baza Luhrmanna. (14.09.2014)