Přežijí jen milenci

Až do konce mi to přišlo jako okázalá, vyprázdněná póza. Pak jsem pochopila, že specifická atmosféra filmu se mi zažrala pod kůži mnohem hloub, než jsem byla ochotná si přiznat. A nakonec mi došlo, že ta nenápadná aura civilizační znechucenosti a naděje ze zacyklení historie je mi vlastně velice sympatickým způsobem blízká a povědomá. Ten film nepřestává růst. (25.03.2014)

„Nemám žádné hrdiny.“ Jarmusch zvolil podobný směr jako u Mrtvého muže – zpátky ke kořenům žánru, zpátky do bodu nula. Před dobu, kdy se z upírů stali masově populární sexy zabijáci. Namísto dravého krváku nabízí hypnoticky minimalistickou hipsterskou love story, která vinou nepřítomné narativní struktury funguje lépe jako esej o hodnotě nesmrtelnosti ve světě efemérních zážitků, věcí i lidí než jako drama s postupně rozvíjenou zápletkou. Na rozdíl od člověčích zombies, které je obklopují, jsou si Adam a Eva vědomi historických souvislostí. Z dějin lidstva si bez ohledu na módní trendy vybírají to, co je zaujalo, nové hodnotí v kontextu starého, čas chápou cyklicky, ne jako lineární směřování ke stále dokonalejším technologiím (kruh jako symbol věčnosti se v mizanscéně objevuje od začátku). Takový přístup pro ně není ani tak volbou, jako nutností. Také jejich životy se pohybují v kruzích. Protože už nemají, kam by směřovali, tak se jen projíždějí, objevují již poznané. Totéž dělá Jarmusch z pozice režiséra. Svou poetiku neobohacuje o nové prvky, jen vytěžuje, co jeho fanoušci znají a mají rádi. Perspektivy nesmrtelných outsiderů (Adam a Eva nikam nepatří časově ani prostorově) využívá k takovému nahlížení na současnost, jaké je mu samotnému blízké. Důležité je dát průchod své imaginaci, neustále nacházet staré v novém a nové ve starém. Vyprávěním je několikrát naznačeno, že civilizační konvence Adamovi a Evě nedovolují, aby dali průchod své přirozenosti (mlsný pohled na čerstvou krev v nemocnici a později v letadle). Pro paralelu se sexuálními menšinami netřeba chodit daleko. Všechno to jsou podnětné myšlenky a Jarmusch nám je skrze dvojici výborně „propsaných“ postav rozhodně nepředkládá přímočaře. Jako kdyby ale byly nadřazeny všemu ostatnímu. Pokusům o nápaditou reinterpretaci žánru, stylistické invenci (v paměti utkví jen hypnotizující raušové sekvence), důmyslné práci s výtvarnou stránkou (design byl, jako již v tolika jiných upírských filmech, inspirován uměním 19. století). Přemýšlelo se u toho hezky, ale moc nového jsem v tom neviděl. 70% Zajímavé komentáře: Radek99, ScarPoul (24.03.2014)

(Ne)obyčejný týden z (ne)přirozeně dlouhého (ne)života dvou (ne)obyčejných nemilenců. Filmu jsem zprvu nevěřila, stejně tak jsem nevěřila, že by mohli Hiddles s Tildou (ve kterémkoli z nekonečného množství vesmírů) tvořit přirozený pár, ale světe div se, jde to. Moje první setkání s (ne)všední tvorbou Jima Jarmusche tedy dopadlo (asi) dobře. (08.04.2014)

Uhrančivě tajemný film s magickou hudbou. Příběh plyne zvolna, temně jako když vytéká hustá krev z přeťaté žíly. Zvláštně krásná androgynní Tilda Swintonová se přesně hodí pro roli prastaré upírky s mnohoznačným jménem Eva. Zdárně jí sekunduje Adam (ona blondýna, on černovlasý) v podání Toma Hiddlestona. Hvězdný trojlístek doplňuje životem znavený John Hurt - staletí jsou na něm doslova vidět. Krásný romantický film (neplést se sentimentálním tj. červenou knihovnou) vyprávějící obrazem. Nemalou roli hraje hudba - nejenže se okolo ní příběh točí, ale ona vytváří neopakovatelnou atmosféru celého snímku. Smysl pro detail, skvělou kompozici, barvy...symboly, odkazy a Detroit představující rozpad lidské civilizace (vybydlené město je více místem duchů, než živých lidí). Neúprosná alegorie našeho světa. ,,Nejsme v 15.století." ,,Tak je alespoň proměníme." ,,Ty jsi tak romantická...dobře...beru si tu holku." V jistých momentech jsem si vzpomněl na Scottův Hlad, a tak mne trochu zamrzelo, že nezazněla kultovní skladba od Bauhaus (jenže to by možná Jarmuschovi vytkli jako vykrádačku, škoda). Artová záležitost, kterou bych nedoporučoval příznivcům čistokrevných horrorů - budou zbytečně zklamáni. (04.12.2014)

Keby som žil stovky rokov a pred očami sa mi menila hudba, móda aj ľudia, asi by mi to tiež začalo liezť na nervy. Časom. A asi by sa zo mňa stal tiež suchar, rezignoval na veci jemu prirodzené, obklopil sa gitarami a ignoroval čo je vonku. Keby som si dal občas malú nočnú prechádzku, aj tak by som len nachádzal, že všetko dobré už sa dávno vytratilo a zostali len muklovia - zombie - ľudia a tí stále robia tie isté chyby. A ja ako vyššia bytosť, nimi natoľko opovrhujem, že sa nimi nechcem ani len živiť. Doba je predsa iná, na rozdiel od nich som civilizovaný a oni majú krv aj tak znečistenú kde-jakým svinstvom z ulice. Stal by sa zo mňa snob, ktorý opovrhuje zvyškom noci, pretože skúsenosti o nej nič dobré nehovoria. Stojí to za hovno, všetko stojí za hovno, nech je to pekné a farebné ako neonový mesiac nad Tangierom, vždy všetko na koniec skončí len slzami. Čas robí svoje... Milenci asi spadnú do modrej, nefanúškovia nepochopia, hororári už vôbec a mainstreamový divák zaspí než poviete Mia Wasikowska. Ale časom, prežitými rokmi .. sa možno naladíte na ich vlnu depresie, možno vám začne svet liezť rovnako na nervy a keď toho začnete mať akurát "plné zuby", možno nastane čas zobrať gitaru a splynúť s nimi v temnote. Ako Jim Jarmusch .. (24.02.2014)