Súkromný vesmír
Private Universe
VOD (4)
Obsahy(1)
Dějiny jedné rodiny zaznamenala Helena Třeštíková ve svém zatím nejdelším časosběrném projektu. Film Soukromý vesmír natáčela 37 let a zachytila tak v ohromující šíři život členů jedné obyčejné české rodiny od 70. let až do současnosti. Helena Třeštíková začala sledovat s filmovým štábem svou kamarádku Janu v roce 1974. Jana tehdy čekala první dítě s manželem Petrem a právě život jejich syna Honzy je osou tohoto filmu. Před kamerou se tu narodí, vyrostou a dospějí dohromady tři děti a jejich rodiče prožijí velkou část svého života. Zatímco archivní záběry připomínají uměleckou kariéru Karla Gotta, významné okamžiky dobývání kosmu či zásadní politické proměny této země, deníky rodiny Kettnerových, které si po celou dobu pečlivě vedl otec rodiny Petr, nabízejí soukromou alternativu velkých dějin. Manželé Kettnerovi a jejich děti nevedou tak dramatický život jako hrdinové předchozích režisérčiných filmů Marcela, René a Katka. Jako statisíce dalších Čechů i Kettnerovi v éře nesvobody soustředili pozornost na svůj „soukromý vesmír“. Fascinující cesta jejich životem je i díky tomu velmi optimistickým a zároveň dojemným svědectvím o důležité roli rodiny, o jedinečnosti a pestrobarevnosti lidského života a neustálém hledání jeho smyslu. (HBO GO)
(více)Recenze (82)
Súkromný vesmír jednej rodiny v kombinácii s verejným vesmírom československej politiky plus Gotta. A samozrejme kozmonautika, od ktorej sa prvorodený Honza v dospelosti úplne odchýlil. Nemyslel som si, že to bude taký huličský film. Otec prezentuje svoje pestovateľské úspechy kvetmi a syn pestuje trávu na rôznych miestach po svete. Týchto za hodinu a pol zhliadnutých 37 rokov života je extrém aj na Třeštíkovú. Chcelo by to viac filmového materiálu, ktorého asi nebolo dosť, lebo rodina nemala vlastnú kameru. –––– Líbí se mi, že už se nemusím tvářit, že jsem mladá. –––– Myslím, že se s mámou máme mnohem radši na dálku než na blízko. –––– Jak to není napsaný a vyfocený, tak to člověk zapomene. ()
Chtěl jsem si sypat popel na hlavu, že budu paní Třeštíkovou lacině kritizovat, protože mě tenhle její film narozdíl od většiny jiných jejich filmů nudil, přičemž jedinej rozdíl spočívá v tom, že tentokrát neměla štěstí na zajímavej objekt svého dlouhodobého zájmu. Nakonec si ale říkám, že to tentokrát nedopadlo proto, že tomu tolik nedala, respektive že tomu dala málo. Možná se Kettnerovým fakt nic moc nedělo- kromě toho, že se rodily děti a v puse se jim po čase objevovaly zoubky. Ale přesto mi přijde, že to paní Třeštíková brala hákem. Málem to nebylo z čeho postříhat. Zachránila to ta četba z deníků. Bohužel ne co do spádu, pouze co do stopáže. Jsem o dvě dekády mladší než Kettnerovi, o 2 roky starší než Honza. Neodnáším si z toho nic, co bych dřív nevěděl. Třeba si v tom ale něco najdou mladší generace..? Stejně bych jim ale raději doporučil Manželské etudy. Tohle byla fakt taková B-Side Heleny Třeštíkové & spol. P.S.: Nehodilo by se přiznat podíl na režii synovi? ()
Časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové mě vždycky zaujaly, proto jsem se těšil i na televizní premiéru jejího posledního počinu, a to Soukromého vesmíru. Bohužel dostavilo se zklamání. Manželské etudy, Katka, René, ti nepostrádali spád, děj a poselství. To vše mi však zde chybělo. Docela obyčejný příběh rodiny by nemusel být až tak obyčejný, dokonce s prominutím nudný, kdyby autoři více akcentovali zajímavé a důležité okamžiky v životě této rodiny. Bohužel ty se ztrácely v banalitách všedního dne a výsledek je to tak velmi rozpačitý. ()
Třeštíková opět dělá to co umí nejlíp. Sbírá čas, lepí k sobě zdánlivě všední obrázky a z nich vzniká mozaika, se kterou můžeme konfrontovat vlastní život. "Drama" se tentokrát nekoná, ale nuda to rozhodně není. Jen škoda, že nedostali víc prostoru i ostatní potomci rodiny. ()
Odysseus. ()
Miluji časosběrné projekty Heleny Třeštíkové! Ale tady jsem byla překvapená a moc mě mrzí, že se to stalo .. ale skutečně mi to po většinu času připadalo nezáživné. Snad poprvé .. Ale to nic nemění na tom, že dokumenty Heleny Třeštíkové budu vždy vyhlížet s napjatým očekáváním a těšením. ()
Stojí za to vidět 1x, ale podruhé bych si to nepustila. Ze snímku je patrné, že je za ním hodně práce, vydané energie a úsilí. Jenže riziko časosběrných dokumentů je, že život lidí nepřinese vůbec nic mimořádného, na co by dnes náročný divák rozmazlený širokou, pestrou tvorbou celosvětové kinematografie reagoval nadšeně. Husákovy děti zavzpomínají na atmosféru z mládí. Ale co tam dělá Gott, to nechápu. Materiálu bylo asi málo, tak ho autorka nastavila záběry z doby, aby tak z nudy vykřesala co nejvíc pro komerční úspěch. Nejlepší na celém filmu jsou ty deníky samotné. Kdyby vyšly knižně, to by bylo originálnější. Taky nechápu, jestli je film příběh o synovi Honzovi, který evidentně v pozdějším anarchistickovyhulenym věku o nějaké natáčení nestojí, a vypadá to, že tedy svolí na základě řečí rodičů typu: ,,tak tam něco řekni, přece to nebudeš kazit, když už toho maj natočenýho o nás tolik.“ Stejně pak mě dostalo, že si rodina zpívá happy birhtday k narozeninám (?). Film chápu jako reklamu na kámoše Třeštíkovic rodiny. Název měl být happy familly. ()
Postavit dokument na deníku, který si téměř v holých větách zapisoval hrdý otec, a to s důrazem na výšku, váhu a růst zubů, mi nepřišlo nikterak divácky atraktivní. Plynulost příběhu narušovaly až několikaleté díry, kdy se asi nenatočilo vůbec nic (?) Autorka měla zřejmě místy jiné starosti. To celé doplněno kusými záběry, které nejen že leckdy nezobrazovaly žádné zajímavé okamžiky, ale mnohé bylo ústně popsáno dost povrchně. ()
Mám trochu problém s hlavní postavou (syn), která vlastně hlavní postavou být neměla (rodina?). Když víc zaujme zasazení do kontextu doby prostřednictvím prostřihů na politiky, kosmonauty a božskýho Karla, asi je něco špatně. Každopádně zamyšlení syna nad tím, jak moc ho rodiče (ne)vychovávali by se dalo zahrnout do osnov na zš. [LFŠ 2012] ()
Nehorázná splácanina, která nedrží pohromadě. Když jsem o námětu slyšel poprvé, tak jsem byl nadšený, ale ono to vůbec není o Honzovi a to mě nejvíce zajímalo: 37 let Honzy, od narození až po současnost, jeho životní osud. Jenže o něm to vůbec není, větší roli tu má jeho otec a dokonce i Karel Gott, který tu dostává nepochopitelně více prostoru než samotný Honza. Možná je všechno způsobeno i tím, že Honza je hulič, který žije docela pořád stejně, zasadit a sklidit jsou jeho největší zájmy a o tom by možná nešel natočit celý film, ale hold o tom byl risk, natočit někoho od narození a mapovat celý jeho život, bohužel tady to nevyšlo. ()
Bezproblémový vztah rodičů bez jediné hádky je těžko k uvěření a ocenila bych alespoň částečný opak. Tyto situace patří k životu a jejich zakrývání vyvolává špatné pocity u dospívajících a jejich neschopnost řešit i malé rozepře končí často dětinským uražením a následným nakupením problémů, které musí jednoho dne zákonitě vybouchnout. Od koho jiného než od rodičů se můžeme naučit řešit i banální problémy? Chápu, že byl dokument zaměřen hlavně na prvního syna Honzu, ale chyběla mi provázanost a zážitky celé rodiny. Zvláště ke konci, kdy dospělost uběhla hrozně rychle. Z celého Honzova života mám pocit, že se jen stále bál, a proto odjel do světa, aby se našel. Naučil se tedy meditovat a určitě o sobě zjistil spoustu zajímavých věcí. Jenže neustále stagnoval na jednom místě a odmítal se posunout dál. Nemluvě o jeho práci, která měla být prvně jen na pár měsíců. Samozřejmě nemám právo ho soudit, protože mě samotnou tyto zkušenosti ještě čekají, avšak o to více mě zasáhly a budu se snažit takto nedopadnout. Úplně cítím tu depresi matky, která ví, že její syn měl na víc, ale nedokázal svůj potenciál využít. Moc se mi líbilo, jak rodiče zestárli, zmoudřeli a vydrželi spolu. Přišlo mi jako kdyby byli stvořeni jede pro druhého a prostě o tom nepřemýšleli. První minuty filmu mě naprosto vtáhly do děje díky Janině upřímnému popisu citů ohledně právě narozeného dítěte. Myslím si, že pocity lenosti vstávání k plačícímu dítěti trpí každá matka a nepodělení se o ně vede ke stále častějším poporodním depresím. Janina odpověď na Honzovo vyčítání špatné výchovy: "Nemůžeš předejít svůj stín," nebo "Dělali jsme co mohli, ale byli jsme moc mladí," je naprosto irelevantní a nesouhlasím s ní. Jednak jsem přesvědčena o tom, že jsou nám do cesty stavěny překážky takové obtížnosti, kterou jsme schopni překonat. A jestli byli moc mladí, tak si ještě neměli pořizovat dítě! Nevěřím hlavní hrdince, že by nikdy neměla sny, které by si chtěla splnit, a že udělala vše co měla. Odkud by tedy pramenilo její zklamání nad synovým lenošením, když otec to vůbec neřešil? ()
Víš co? To nemá hlavu ani patu. ()
Za největší pěstitelský úspěch dokumentu považuji doplňující linii s Karlem Gottem. Karl Gott zpívá pro blaho komunistického lidu, Karel Gott po návratu z Ameriky popisuje zážitky s LSD, Karel Gott na náměstí s Karlem Krylem v roce 89, Karel Gott po revoluci, Karel Gott dostává státní vyznamenání... ()
Trochu zklamán mou oblíbenou dokumentaristkou. Tohle je pouze strohé zachycení toho, jak šel čas, časosběrný dokument bez duše. Ale i tak je a bude formát časosběrného dokumentu vždy atraktivní, sledovat v hodině a půl život jedné rodiny a životní proměny jednotlivých postav a osudů, je jakýmsi způsobem fascinující. Třeštíková už ukázala, že umí natočit dokumenty, které mají co říci, snad jí nedochází dech. ()
Monstrum Karel Gott a zpátky do minulosti s jednou obyč rodinou.Moc pěkné. ()
Taky bych chtěl mít takovou kamarádku, co mi natočí kroniku naší rodiny, tak že bude zajímat i víc lidí než naše sousedy..Jak už bylo řečeno, je to tradičně dobře udělané, ale chybí silný příběh, který by usnesl takovou stopáž, aniž by se člověk přistihl, že vlastně kouká na dobře setříhané a dobovými záběry vyšperkované domácí video..A hulič Honza to nezachrání. To ale nic nemění na tom, že tuhle formu dokumentů, v níž je HT špička, docela žeru a prožívám:) ()
Historie jedné rodiny lehce prolnutá dokumenty o dobývání vesmíru a Karlem Gottem. Doporučuji pro toho, kdo by si snad myslel, že tento pán má nějakou morální páteř. ()
Hmm... Čekala jsem něco jiného/lepšího. Celý příběh mi přišel zbytečně neuspořádaný roztříštěný. Mělo se to soustředit na Honzu? Proč se to nesoustředilo JEN na něj? Mělo se to soustředit na rodinu? Proč se to soustředilo hlavně na Honzu? Měl to být průřez českou historií očima jedné rodiny? Proč bylo historii dáno tak málo prostoru? Ano, mám časosběrné dokumenty ráda, ale vždycky jsem z nich trochu zklamaná. Ale rozhodně obdivuju všechny, kdo se na filmu podíleli, že dokázali vydržet 37 let a dílo se přece jen aspoň trochu povedlo. ()
tyvole, uvědomujete si, že to, po čem tady plivete, je život jedné rodiny? Jestli by něco měla Třeštíková natočit, sestříhat a pak bez milosti spálit, tak jsou to odsuzovačné komentáře na této stránce. Honzo, Tobě držím palce. A ohol si už ty kotlety! (prosím) ()
Tentokrát si režisérka Helena Třeštíková vybrala docela obyčejnou rodinu, která zažívá přesně to, co většina lidí. Normálně se jim narodí dítě, pracují a stárnou. To vše na pozadí dějinných událostí, které jsou ale tak trochu zbytečné. Hlavní hrdinové je totiž neřeší a ani je moc nezajímají. A tak sledujeme jen vstupy do školek a škol, předtím první zuby atd. Nic extra výjimečného. Snad kdyby jeden syn nebral drogy a následně je i nepěstoval a další nebyl líný. Žádný další silný příběh ale nelze čekat. Soukromý vesmír je zkrátka až moc soukromý. ()
Související novinky
47. MFF Karlovy Vary se blíží!
Ve dnech od 29. června do 7. července se uskuteční již 47. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Na nejvýznamnější filmové akci ve střední a východní Evropě budou mít diváci… (více)