Pěna dní

"A pena dní sa potichu spúšťala na ratolesti symfonického leporela..." V ďalekej zemi, kde sa snúbi francúzsky surrealizmus s Kusturicovým dedičstvom, abstraktným nonsensom, Godardovým odkazom, grotesknou kritikou a konverzačna pozbaveným Woodym Allenom, prebýva v čarokrásnej záhrade bryskného tragikomična Alma Mater Gondryho prazvláštnej poetiky. Netradične uchopená romanca prerastá z Vianových textov širokým oblúkom do filmovej podoby a rozprestiera svoju ilúziu nádhery a dravej, hravej slobody, ktorá chce byť obdivovaná. Do toho primiešava zverské parafrázy, neo-Sartra a neuchopiteľné (a nepochopiteľné) analógie ako stvorené pre po diskutovateľnom objekte bažiacu inteligenciu filmového sveta, až je z toľkého nonsensu, vynaliezavosti, originality a suverénnosti scenáristickej a režisérskej zručnosti pri pohľade z okna človeku na nič. Satisfakciou je zvyšných 40 minút absolútneho utrpenia šedivého kapitalizmu, upadajúcej životnej úrovne a kritického, bezvýchodiskového stavu bytia zoči voči politickému režimu. Gondry je Šalamún, po podivne nadhodnotenom Eternal Sunshine of the Spotless Mind a ešte podivnejšie podhodnotenom Green Hornet (ktorý si to však predsa zaslúžil trochu viac) ma upútal svojimi falošnými (no i tak neoddiskutovateľne nádhernými a hypnotickými) obrazmi ústretovosti a prívetivosti sladkého príbehu (čo je vďaka zakomponovanému neprehliadnuteľnému násiliu a brutalite paradox) s kruto realistickým koncom. Pseudofilmové gesto v morfiovom opojení. Dosť bolo psychomanických grafomanských žvástov, 90% Najlepšie sfilmovaná nesfilmovateľná kniha, ktorého nepochopenie, tak ako i predlohy nie je odsúdeniahodné, ale plne pochopiteľné. Pre mňa best of Michel Gondry. (19.01.2014)

V hlavní roli imaginace. Pěna dní mi ve své první polovině vykouzlila ve tváři hned několikero úsměvů, protože něco tak pohádkově snového a bezelstného aby dnes člověk pohledával přes inzerát. Dovolím si tvrdit, že právě pro tu bezstarostnou a rozpustile magickou první polovinu, na mě těžce jak leknín na plicích zapůsobila i ta druhá - ta smutná. Melancholie v ní tekla proudem, příval nápadů neustal (pouze se ustřídmil) a na závěje smutku by jeden potřeboval lopatu. Abych jen nechválil, právě druhá polovina se Gondrimu sem tam maličko vypřáhla z jinak pevnou rukou vedeného postroje alegorického vozu. Ale jen občas a nikdy nijak výrazně. Navíc - jak už jsem zmínil - jsem se jako divák mohl vždy opřít o první polovinu a můj vztah k postavám, příběhu i filmu samotnému, který bezpečně ustavila. (20.08.2016)

Troufám si tvrdit, že Pěna dní je snímek, v němž se až neuvěřitelným způsobem podařilo skloubit vytříbenou formu s působivým obsahem. Nedovedu si představit, že by někdo kultovní román Borise Viana převedl na filmové plátno lépe než právě Michel Gondry. Rozjel sice svou fantazii doslova na plné obrátky, ale zároveň se až překvapivě věrně držel knižní předlohy a podařilo se mu zachovat i její osobitou poetiku, která je ve filmu výrazně umocněna překrásnou hudbou. Herecké obsazení nemusí sednout každému, ovšem já osobně jsem nadmíru spokojená. Navíc jsem si naprosto jistá, že opakovaný výlet do surrealistického světa Colina a Chloé mi umožní ještě větší vcítění se do zákoutí jejich romantických duší. (25.12.2020)

Pamatuji si, jak na karlovarském festivalu snímek Pěna dní s Audrey Tautou zahájil přehlídku za účasti režiséra Michela Gondryho. Konečně se mi film podařilo sehnat. Říkalo se, že hýřivost a hravost filmu přebíjí podstatu láskyplného příběhu. Pěna dní je křehká, čistá, poetická romance z jiného světa a jiných časů. Lehce rozostřené retro kouzelně plyne s jazzovou náladou a měkkou barevností. Také svět zrozený až dětsky nespoutanou obrazností má svůj půvab. Gondry nejprve oslní, postupně unaví a nakonec uspí. Kolovrátek fantazie se zauzlí ve vlastním soukromém vesmíru. Od průlomového Věčného svitu neposkvrněné mysli jako by Gondry v trojúhelníku romantiky, lyriky a mystiky točil stále jeden a týž film. Což nutně vede k jisté manýře, třebaže se z ní stále vynořují originální obrazy, jímavé okamžiky, neskutečné nápady. Sladká nevinnost Audrey Tautou už také nevyzařuje z podstaty, nýbrž z herecké šablony. Fantaskní hýřivost Pěny dní zkrátka přebíjí podstatu, nekonečnou něhu láskyplného příběhu, který je nejsilnější ve chvíli, kdy na všechny urputně vršené ornamenty zapomene. Gondry paradoxně předvádí, že film se dá zabít i hravostí. Nebo alespoň přizabít. (24.04.2020)

Tak toto už je moc. Prosím, spravte u Gondryho nejakú raziu, lebo toto už je za hranicou akejkoľvek normálnosti. Ten chlap musí byť na drogách, inak si to vysvetliť neviem. To že Gondryho filmy sú nasiaknuté surrealizmom nie je žiadna novinka, a popravde v obmedzenej miere to pôsobí celkom príjemne a očarujúco. Ale tento film nebol nasiaknutý surrealizmom, ale doslova premočený až do úplných krajností. Tento svet nie je pre mňa a išlo mi to spoľahlivo na nervy po celú dobu 2 hodín. Ako sa hovorí - niekedy je málo viac, a v tomto prípade to platí 10-násobne... (17.01.2014)