Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Veselé příhody tří starých mládenců, jedné utajené manželky a potrhlého velitele ostrostřelců... Oslavou příchodu nového – dvacátého – století začíná rozmarná komedie podle stejnojmenné frašky Františka Ferdinanda Šamberka, jehož jméno je spojeno se zakladatelskou generací Národního divadla. Napsal na čtyřicet titulů oblíbených veseloher a největšího ohlasu zaznamenalo právě Jedenácté přikázání, příběh o utajené ženitbě zapřisáhlého starého mládence. Její humor i znamenitě řešená situační komika inspirovaly i filmaře. První verzi natočil v roce 1925 režisér Václav Kubásek podle silvestrovského představení Vinohradského divadla. Zvukovou verzi natočil o deset let později Martin Frič, na scénáři výtečné komedie se podílel E.A.Longen a Otakar Vávra. Hlavní roli c.k. notáře Voborského, který pro lásku ke sličné měšťanské dcerce zradí přísahu, že se nikdy neožení, hrál v obou přepisech Hugo Haas. Zatajovanou manželku pak ve Fričově adaptaci Jiřina Štěpničková, veselé kumpány Jindřich Plachta a Jiří Plachý, potrhlého ševce Václav Trégl a jeho energickou ženu Eližbětu Ella Nollová. (Česká televize)

(více)

Recenze (58)

tomtomtoma 

všechny recenze uživatele

Upraveno v květnu 2020. Film Jedenácté přikázání je taškařicí ve ztřeštěném předsevzetí. Původní divadelní předloha od Františka Ferdinanda Šamberka doznala pod perem Otakara Vávry aktuálních změn, ta formulka o kolizi starého s novým neztratila na atraktivitě, zapomíná na poddanský ostych a v návalu euforie a radosti se stává potrhlou. Bláznivá veselohra i přes své neustálé drobné konflikty soustředí ofenzivní sílu k totálnímu zemětřesení, dochází ke vzájemnému střetu všech zúčastněných elementů, postojů, pocitů, potřeb, výmluv i niterného chvění, aby následně z lůna chaosu po velkém třesku vzešel nový, očištěný řád bez předsudků a v naplněnosti vnitřních světů. Martin Frič opět sice věnoval největší audienční místnost laskavému klaunovi, ale jeho prostor není až tak dominantní jako obvykle a ztřeštěnost má přirozenější prostředí k rozpuku své bláznivější podoby krásy. Hlavní náplní totálního zemětřesení je Jiří Voborský (velmi příjemný Hugo Haas), c. a k. notář. V pohnutce mrzutosti se stává iniciátorem pánského klubu, odmítajícího ženitby. Ale laskavý klaun se ve své nešikovnosti stává sám svým zajatcem. Choulostivé situace jsou dílem nerozvážnosti, bujnosti, nebo obavy z porušování závazného mužského slibu. Niterné štěstí se ovšem nezajímá o momentální pohnutky lidského chování. Hlavní ženskou postavou je Emma Králíčková, později Voborská (příjemná Jiřina Štěpničková), životní zamilování roztomilého notáře. Bez předběžného varování je vržena do matoucích souvislostí, v tom nepřehledném bludišti se nejvýhodněji jeví přijmutí své specifické osobní identifikace. Tak vypadá vytrestání nezodpovědného mužství. Důležitou postavou je Miloslav Jičínský (pozoruhodný Jiří Plachý st.), nadporučík rakouské armády a Voborského přítel již od studentských let. Oddaný milovník žen náhle vzplane láskou k mladé růžičce a s důstojnickou průpravou se chystá k vlastnímu rozletu. Dalším ze základních pilířů uvolněné zábavy je Emanuel Střela (velmi příjemný Jindřich Plachta), úředník a další Voborského dobrý přítel již ze školních lavic. Jeho negativní postoj k ženitbě se datuje od mladického podlehnutí mravním svodům erotiky a následného vytrestání. Výraznou ženskou postavou je též Julie Králíčková (zajímavá Truda Grosslichtová), mladší Emmina sestřička. Mládí zatoužilo po kráse života a té velikosti lásky. Poznávání života dráždí proudy v podbřišku. K výraznějším postavám patří také Bartoloměj Pecka (příjemný Václav Trégl), švec, velitel místních hasičů a zmatený poděs. Bázlivost z manželky a úporná snaha o společenské uznání, to je ten pohon, vedoucí ho k nepředvídatelné ztřeštěnosti. Z dalších rolí: majitel domu a nezvaným nocležníkem pobouřený Emmin otec Florian Králíček (Theodor Pištěk), jeho starostlivá choť Veronika (Milada Gampeová), zapálená vykladačka snů a bezelstná Voborského hospodyně Františka (Marie Bečvářová), nevrlá Bartolomějova manželka a dávné Emanuelovo prokletí Eližběta Pecková, rozená Vaňousová (Ella Nollová), tolik nechtěně ženatý a podváděný pokladník Rousek (Jára Kohout), Peckovou každičkou aktivitou nejapně ohrožovaný a ohromovaný okresní hejtman (Karel Hašler), utlačovaný mužíček Cafourek (Alois Dvorský), či jeho hřmotná a panující manželka (Betty Kysilková). Jedenácté přikázání patří k nejzábavnějším filmům s laskavým klaunem Hugo Haasem. Bláznivá uvolněnost veselé náladě svědčí. () (méně) (více)

Marthos 

všechny recenze uživatele

Je takřka nepsaným pravidlem, že mnohé z úspěšných divadelních inscenací jsou záhy následovány svým filmovým ztvárněním. Obdobná praxe nabývala čilého zájmu již v období třicátých let, kdy filmoví režiséři a producenti bedlivě sledovali každé zahájení divadelní sezóny předních pražských scén. Šamberkova satirická fraška, strefující se v milimetrové přesnosti do šosácké a prudérní společnosti přelomu století, se na repertoáru pražského Národního divadla poprvé objevila v rámci speciálního silvestrovského představení (1933) a čítala potom několik úspěšných repríz. Není tedy divu, že krátce poté se Šamberkův majstrštyk stěhoval do filmových ateliérů na Barrandově. Originalní, jemně ironizující humor filmu vtiskl především výjimečný Hugo Haas v roli nešťastného notáře Voborského, dohnaného svými povedenými kumpány k sofistikovaným lžím a přetvářkám. Jiřinu Šejbalovou, která kralovala jevištnímu nastudování, vystřídala v hlavní ženské roli tehdy třiadvacetiletá Jiřina Štěpničková, která vyvrátila mnohé z předem vyřčených kritických úšklebků a dokázala především sama sobě, že obstojí v konkurenci s přímočarým Haasem a dalšími velikány českého herectví. Nemalý podíl na úspěchu filmu má vedle Fričova rozvážného režijního vedení také nekompromisní Otakar Vávra, který tehdy působil zatím ještě coby scénárista a autor experimentálních avantgardních snímků, a celá plejáda vynikajících hereckých osobností v čele s Jindřichem Plachtou, Václavem Tréglem, Theodorem Pištěkem či Karlem Hašlerem. Vědomí, že bezmála osmdesát let staré filmové příběhy si stále získávají nové obdivovatele a stávají se legendárními, to jest nesmrtelnými, se zdá být dostatečnou satisfakcí pro všechny zúčastněné. ()

Reklama

marťan 

všechny recenze uživatele

Komedie s Hugo Haasem a Jiřinou Štěpničkovou v hlavních rolích. Notář Voborský se zamiluje na přelomu nového století do Emilky, kterou celou noc pozoruje přes dvě šikovně vytvořené dírky pro oči v novinách, a zvláštní náhodou se stane že se ocitne v jejím pokoji a je nucen se oženit. Po svatbě odjíždějí do jeho vily, kam přijíždí za ním nejen jeho přátelé, se kterými se vsadil,že se neožení a kdo by tuto přísahu porušil, příjde o vlasy, ale i Eminny rodiče s mladší sestrou. Zápletka stíhá zápletku. Kdo nezná pravé znění 11-tého přikázání: tak to zní ...nezapřeš ženy své... ()

Compadre 

všechny recenze uživatele

Skvělá komedie. Nemůžu si pomoct, ale tyhle starý štychy mě prostě baví...kromě toho - komedie z třicátých a čtyřicátých let sice skutečně "trpí" velkou dávkou naivity, ale dnes působí jako ryzí tzv. oddechovky, o jaké se marně pokouší pánové jako Troška nebo Janák. Tyto staré totiž netrpí tím, čemu se říká kýčovitost, která sálá z filmů oněch moderních režisérů. Tohle byla vážně sranda. ()

rainman93 

všechny recenze uživatele

Základní otázka zní: Proč tento film nefunguje? Jeho ústřední zápletka není nikterak špatná, Herecké obsazení je až na jednu výjimku, Jiřinu Štěpničkovou, kvalitní sestava. Problémem jsou vyhrocené nepravděpodobné situace. Několikrát se film dostane do momentu, kdy si řeknete, že zde to autoři již přehnali. Někdy je méně opravdu více. ()

Galerie (9)

Zajímavosti (2)

  • Na scénáři se podílel režisér Otakar Vávra, čímž si získal všeobecné uznáni mezi profesionálními scenáristy. (kosticka7)
  • Hugo Haas měl ve svém vídeňském bytě „sentimentální oltář“ tvořený z fotografií těch událostí z jeho života, na které rád vzpomínal a které se mu navždy vryly do paměti. Jedna z fotografií byla právě z tohoto filmu, konkrétně fotografie ze svatební scény v kostele, kde je po boku Jiřiny Štěpničkové. Připomínala mu dobu, kdy byli oba mladí a kdy se jeden druhému líbili. Toto vzpomínání Hugo Haase je možno vidět v televizním dokumentu Na návštěvě u Hugo Haase z roku 1968. (Luxocculta)

Reklama

Reklama