Hon

,,…ALE VŽDY SE PŘEDPOKLÁDÁ, ŽE DĚTI MLUVÍ PRAVDU.“...... /// Až absurdní sled událostí na téma – JAK ZLIKVIDOVAT ČLOVĚKA. Někdo nemá rád válečný filmy. Já zas moc nemusím tyhle kousky, který věrohodně ukazujou, že největší a nejkrutější zvíře je člověk. Ten příběh je totiž realistickej a hnusnej. One man show v brutálním dramatu, který vám zvedne tlak i adrenalin. Filmařina? Nevím. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zjistím, že k likvidaci hajzla vod naproti nepotřebuju Ukrajince, ale školku. 2.) Thx za titule ,,ACIN“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ** (27.06.2013)

Vinterberg si důmyslně pohrává s rytmizací scén, s postupným stupňováním napětí a i násilí vrcholící scénou v kostele. Zároveň považuji za zcela přiznanou tvůrcovu typizaci většiny postav, kdy je prezentuje jako mentální modely vzniklé naplněním určítých schémat (nevinně se mstící holčička, spravedlivá učitelka odhodlaná vyšetřit údajný zločin, psycholog navádějící k očekávané odpovědi, ochranářští rodiče atp.), což v kombinaci s plastičností Lukasovy postavy a příběhu zasazeného do "izolované" komunity, kde se každý zná s každým, vytváří dojem marného boje "sám proti všem", který není možné vyhrát. To spolu s vševědoucí narací (divák zná pravdu a cítí intenzivní nespravedlnost, nesmyslnost a mylně motivovanou násilnost počínání téměř všech zúčastněných) vytváří vpravdě nepříjemný, ale velmi silný filmový zážitek. (11.05.2015)

Říká se o mně, že mezi przněním prostitutek, ovcí a arcibiskupů si vždy dávám rajskou s knedlíkem. Je to jasná pomluva, neboť rajskou nemám moc rád. Mí přátelé to vědí a nikdy by takové špinavé lži neuvěřili. Jenže Lucasovi přátelé nerozvážně skočili na špek uraženému mláděti a dali panu učiteli pocítit zač je v Dánsku Tuborg. Je to zajímavé, chladné a poměrně realistické, ale nedokázalo mne to vtáhnout, přežvýkat a vyplivnout citově rozervaného. Spíše jsem to z povzdálí sledoval a troufale podumával o tom, zda by snímek měl takto vysoké hodnocení, kdyby k nám ještě nepronikly zvěsti o síle dánského dramatu. (15.07.2013)

Karl Popper napsal někdy v polovině minulého století několik článků a knih o tom, že správná hypotéza musí nabízet prostor pro své vyvrácení. Pokud totiž upravujeme náš výklad faktů na základě teorie, pokud nezavrhneme hypotézu, když empirické důkazy nesedí, pak si ona teorie nezasluhuje být teorií nazývána a měla by být odmítnuta. Měla by být nahrazena něčím, co vyvratitelné bude. Poppera v jeho knihách sice zajímala především věda, s jistým nadhledem by se ale dalo říct, že jeho charakteristika sedí i na děj Honu jako takového. V něm je totiž hlavní hrdina obviněn ze sexuálního obtěžování a pedofilie poté, co si jedna malá holčička ve zlosti vymyslí, že jí ukazoval pindíka, a škála nepříjemných důsledků na sebe nenechává čekat. Když si holčička uvědomí svou chybu a nechce vypovídat před psychologem, všichni dospělí to považují za známku studu k tomu, co se přihodilo. Když mamince řekne, že se mezi ní a Lucasem k ničemu podobnému nedošlo, vysvětlí si to maminka jako snahu vytěsnit zážitek ze své paměti. Ať už zkrátka kdokoliv udělá cokoliv, vždy to podle místních bude prokazovat Lucasovu vinu, vždy se zkrátka - použijeme-li myšlenky Karla Poppera - bude chápání důkazů měnit podle teorie, ne teorie podle získaných důkazů. A co je pro hlavního hrdinu ještě horší, jeho sousedi se tentokrát rozhodnou vzít spravedlnost do svých rukou. Pod vlivem ideje, že k monstru se člověk může chovat zas jen jako monstrum, postupně začínají likvidovat vše, co si Lucas celý život budoval. Hon je nepříjemný, syrový, nelítostný, působivý. Ukazuje totiž, jak propastný rozdíl může být mezi "zdáním spravedlnosti" a "spravedlností" jako takovou nebo že většina nemusí mít vždy pravdu (i když je na tom naše politické uspořádání založené). A zároveň nám připomíná, že dokázat, že něco neexistuje, něco není či se něco nestalo, nejde. Jak už totiž tvrdil Bertrand Russell v jedné své eseji: I když nebudeme mít jediný důkaz toho, že kolem Země obíhá čajová konvička, nikdy nemůžeme s jistotou tvrdit, že někdě na obloze, skrytá pohledům našich dalekohledů, není. [47th Karlovy Vary International Film Festival] (02.07.2012)

Dánská variace na "Byl jsem lynčován" s chabou argumentací, vyvolávající zásadní otázky, pochybnosti a odsouzení celé společnosti. Hon je rozhodně výborný film, ale i přes Vinterbergovu chytrost a budování celého příběhu je tu pro mě zásadní problém v samotném obvinění. To působí doslova "vycucaně" z prstu včetně argumentu na jeho obhajobu ("děti přeci nikdy nelžou", "já věřím jen dětem", ...). Na těchto základech následuje syrová a bolestivá srážka s realitou jednoduchosti a rychlých ukvapených závěrů bez jediného důkazu (ano, sklep, ano!). Naopak zajímavé je sledování dospělých, kteří si svojí již "ustanovenou pravdu" dokážou prosadit a vlastně ji zpětně vtlouct oběti do hlavy (dialogy matka-Klára) a celý ten kolotoč všudypřítomného odsouzení a pocitu sledování. Hon je prostě velmi dobrý film, kterému by stačilo k té dokonalosti, o které se tu píše, více racionálních argumentů a méně vnucených faktů. Ale ona se přeci dlouho opakovaná lež stane pravdou, že? PS: Klára od první chvíle působí jako lehce "zpomalená" a navíc ta situace, kterou má doma (hádky, "ztrácí se"), to opravdu není dítě, kterému by jste věřili první poslední... (18.02.2013)