Dvojí život Veroniky

Rád rozumím viděnému. Krzysztof Kieslowski však svým divákům zřetelná poselství nedopřává. Proč jen mi to v jeho případě tolik nevadí? Snad, že ukazuje svět, jako místo nevšední a záhadné, jako tajemný propletenec souvislostí, v němž lze najít mnoho dokladů o tom, že náhody nejsou tak docela náhodné. Je však přetěžké z událostí jejich vyčíst jejich skutečný význam. A to platí nejen v Kieslowského filmech. Pan režisér mi tedy nedopřává rozumět, ale právě takovým užaslým způsobem jako někdy sám nerozumím podivným setkáním a podivným shodám okolností ve vlastním životě. Vždy když se nějaká taková zvláštní synchronicita přihodí, usmívám se pak zeširoka, že nejsem ponechán soukolí mechanické nutnosti, nýbrž že jsou tam nahoře i mé vlasy jistě spočítány. Ale v tom, co se přihází, přece číst nedokážu... (24.05.2006)

Dvakrát dvě hvězdičky... ;-) No nevím... I když Veronika(qe) byla půvabná až k pláči... Dobrý nápad a silné téma, rozmazané ovšem zbytečně přílišnými hereckými kreacemi... - - - P.S. Každopádně - ten dramaturgický tah čétédvojky - Resnais a Kieslowski - jeden den a za sebou - to je dvojí projekce o život... (06.12.2007)

Snad kromě velice příjemné hudby mě to celé absolutně nebavilo. Myšlenka ohledně duševním propojení dvou životů byla rozhodně zajímavá, jen vyznívala lehce do prázdna. Nemohu říct, že by mě v nějakém směru snímek obohatil, ba dokonce dovedl k jinému než povrchnímu zamyšlení. Po přečtení zdejšího obsahu necítím, že by mé pozornosti cokoli uniklo. Taktéž nejsem fanouškem filmů, které absolutně nemají co říct, a tak se zbaběle schovají za hromadu umění, čímž se pokusí přimět diváky, aby si vše domysleli, případně vymysleli sami. Ani jeden z životů Veroniky mi nepřišel dostatečně zajímavý, aby si dokázal udržet moji pozornost. Evidentně jsem nebyl cílovou skupinou. Trošku se obávám, že se jedná o ryze ženský film, který dokáže splynout pouze s komplikovaností ženské duše a tím si získat sympatie. (10.06.2018)

Složité existenciální drama, v jehož jádru stojí úvaha nad souvztažností bytí. Krzysztof Kieślowski, hlavní představitel "kina morálního neklidu," natočil univerzálně znějící dílo plné nádherných světelných odstínů, silné hudby Zbigniewa Preisnera a úžasné Irene Jacob v hlavní (dvoj)roli polské a francouzské Veroniky/Weronique. Je to dosti náročná podívaná, jež navíc vyžaduje přímou interakci publika, stejně jako zapnuté vědomí souvislosti. Docení jej hlavně náročnější divák, ale i ten mainstreamovější může ve Dvojím životě Veroniky nalézt cosi osobního, důležitého, ne-li zásadního pro přemýšlení nad stavem a kauzalitou světa. Co mám na tomto komorním dramatu nejraději? "Náhodné" setkání polské a francouzské Veroniky a následný odjezd kamery od Irene Jacob, upřeně hledící za mizejícím autobusem. Tempo v druhé části je pomalejší, nicméně komplexnost prožitku to ve finále jen podtrhává. (22.12.2020)

Dva světy. Dvě ženy. Dvě těla. Ale duše je jedna. Jedna neklidná trápící se duše, milující hudbu a žijící ve stesku osamění. Snad teprve až zemře naše alter ego, můžeme začít znovu žít. Kieślowski nám předává svou hlubokou osobní zpověď, když nechá zemřít své polské Já. Krakovské Já prožívající období životního rozpuku, ale bez hlubšího smyslu. To musí být ukřižováno, aby se zrodilo něco nového. Jeho Pařížské Já, které se vylíhne jak motýl z kokonu housenky. Nyní může milovat, může žít. Až se nakonec pomocí metafory loutkaře dobere pravdy, co vše ho to stálo. Co jsme museli zaplatit. A tak se vracíme znovu na začátek. Do těžké skepse o neexistenci štěstí. _____Kdo má rád hloubavé filmy a rád hledá vzkazy v náznacích, zde si přijde na své. Kieślowski totiž natočil film, kde můžeme v každém záběru hledat skrytý vzkaz s neochvějnou jistotou, že ho najdeme. 83% (30.09.2016)