Nymfomanka, část I.

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám dojem, že ať chce kdokoliv cokoliv o Nymfomance napsat, režisérovu záměru se ani v nejmenším nepřiblíží... Trier pracuje více s divákovým očekáváním - erotický příběh s třemi hardcore záběry (a nejspíše i dubléry hereckých hvězd), režisérova verze (i přes titulek na začátku filmu a zmínkách všude na webech nemusí vůbec existovat), může a nemusí to být celé vtip, rozhodně to není žádná studie ženské sexuality, ale ani lákání na senzace či jednoduché zobrazení kopulace. Nejčastěji se v souvislosti s tímhle snímkem hovoří o velice obratné propagaci, ale zase, kdo by proboha nechtěl, aby se na jeho film chodilo? Zbaven všech těchto pozlátek je tohle vyprávění o psychicky narušené ženě, se kterou se, více či méně, může potkat každý. Režisér pracuje samozřejmě i se stereotypním zobrazením sexu, já osobně jsem dostal tak zvláštní film, na jaký jsem od Larse zvyklý. Spokojenost. A jistě - druhý díl bude rozhodující. Mě zbývá necelých čtrnáct dní. (02.01.2014)

Přerušená onanie. Tuhle metaforu můžete číst v zásadě dvěma způsoby. 1. Vytržení z hluboké fascinace při sledování těkavého dialogu stárnoucího kulturního muže (Seligmana) a impulzivní, živočišné ženy (Joe), která mu líčí své sexuální zrání s důrazem na přízemnost, zatímco on detaily plné poševních sekretů umísťuje do sítě paralel, archetypů a postupů klasického umění. 2. Přerušení režijní masturbace Larse von Triera. Třetí hříšník do bizarního psychoanalytického sezení je bezesporu dánský enfant terrible, který před divákem obnažuje významy i svou režijní metodu. Penis Shii LaBoeufa není tou „nejexplicitnější“ složkou Nymfomanky. Tou je způsob, jakým Trier důsledně mění vyzývavé téma v odvěký žánr Bildungsromanu, který po vzoru starých textů v úvodu prozradí, o čem další kapitola bude, co se v ní divák dozví a s jakým záměrem ji vypravěč vypráví. Manýra? Určitě. Funkční? Ne vždy. Vzhledem k tomu, že nemá cenu hodnotit fragmenty, které Trier důmyslně zhodnocuje v průběhu CELÉHO vyprávění. Zůstanu jen u toho, že tohle veřejné sebeukájení, které se nevyhýbá excesu, ale zároveň působí místy na Dánovy poměry možná až překvapivě krotce a kultivovaně, má mojí soustředěnou pozornost na další dvě hodiny zajištěnou. (20.12.2013)

Hail Trier! Ačkoliv tu není žádný natolik pamětihodný polo-psychedelicý záběr, jakým je chaos vyznávající liška z Antikrista, pořád je výsledek skvělou kombinací mezi dramatickým příběhem o zlomeném člověku a extrémně absurdním, podvratným a černočerným humorem (upřímně, tahle dobře jsem se už dlouho u filmu nezasmál), dokonce si myslím, že dramatická a depresivní poloha (ha, humor!) jde Nymfomance o něco hůře. Co ji ovšem sluší je nejen Stacy Martin, ale i povídkové vyprávění, zasazené do celkem přijatelného rámce. Upřímně, nevím, jestli si von Trier dělá u věcí jako je fibonacciho posloupnost z diváků prdel, nebo to myslí vážně, ale je mi to jedno, neb jsem se bavil. Kór když u toho hraje J.S. Bach, nebo Ramsteini, kteří dokáží udělat ze záběru Stellana Skarsgarda jdoucího koupit mlíko zážitek o síle dobře vzrostlého dubu. Viděn a hodnocen režisérský sestřih (03.12.2014)

Netradiční komedie pro hipstery, jejíž hlavní hrdinka vypadá jako starší verze Christiane ze známého filmu My děti ze stanice Zoo. O šukání zde jde spíše až v druhé řadě, mnohem spíše si prostě Trier zase jede v tom, co ho baví, a chodí na to lidi, který to baví též - takhle simple to je. Soudě dle dnešní premiérové projekce v totálně natřískaném Aeru takových lidí není málo, ale osobně se k nim moc nepočítám. (26.12.2013)

Tenhle snímek už nemá s kamínkem nic společného, spíše se jedná o oblázek, který jedním šikovným pohybem vyklepnete. Ale proč to dělat, když je tak hladce obroušený a příjemný na dotek? Lars von Trier ve svém novém filmovém přípustku reinterpretací vstupního prostoru do nemocnice dedogmatizuje Riget, vysmívá se diváckým očekáváním, a před vyvrcholením snímek ukončuje, jen aby vytvořil očekávání nová. Filmařsky se jedná o velmi zábavné a chytré dílo („empatický vizuál“ – černobílá kapitola o umírajícím otci, neklidně se houpající kamera sledující Joe v bezvědomí, kýčovité záběry při scénách rodinné idyly s otcem…; včlenění představ druhé postavy – nezúčastněného posluchače – které povyšuje koncept nespolehlivého vyprávění; ambivalentní vidění Joe vs. Selingman, tedy jejich neustálá konfrontace jako prostředek k dovysvětlování, včleňování dalších motivů atp.; snad až rouhačský přístup k exaktním vědám, ba vědě (a její snaze pojmout vše) obecně – např.: Fibonacciho posloupnost - její role ve filmu vs. důvod vzniku; Uma Thurman jakožto personifikace mužského strachu z ženských scén, práce s humorem jako svého druhu orgasmem...) nicméně v konečném důsledku se stále jedná pouze o první část. (25.12.2013)