Nymfomanka, část I.

Nie som ani zďaleka dostatočne erudovaný na to, aby som sa dokázal k Nymfomanke alebo režijným postupom LVT vyjadriť, ale predsa sa o to pokúsim. Po uštipačných artových protipóloch k americkým filmom o posadnutí diablom a konci sveta prichádza dánsky zmetek Lars von Trier so svojskou odpoveďou na (nielen) hollywoodske rozprávočky o láske. Hlavný efekt filmu tkvie v samotnej predpríprave pôdy ležérne provokatívnymi marketingovými ťahmi, ktorými nás von Trier vmanipuloval do polohy vyčkávajúcich najpikantnejšie dobrodružstvo posledných rokov a so zatajeným dychom očakávajúcich zostup "božskej erotiky pre náročných" zo samotných nebies na filmové plátno. Chyba! Občas mi to príde, akoby Trier nemal nič iné na práci, ako sa nám vysmievať. Nymfomanka je v kontexte jeho súčasnej tvorby (teda voľnej trilógie s Antikristom a Melanchóliou) snímkou, ktorá mnohé prevracia naruby už vychádzajúc zo svojej podstaty, kde si Trier berie na paškál tú najkontroverznejšiu tému, po ktorej sa nikto (plytké poloamatérske pokusy neberiem v úvahu) ani len neodvažuje siahnuť, ale spracovaním je to film z nich najumiernenejší a divácky najprístupnejší. A vlastne to nie je ani film umelecký, nebodaj titulná "otvorená štúdia ženskej sexuality", byť prvky temne psychologického i lascívne biografického filmu (avšak sú neustále systematicky potláčané do úzadia) v sebe má. Vizuálna poetika je po pár úvodných záberoch, signalizujúcich rozklad a začínajúci exkurz medzi tie spoločensky najodvrhovanejšie bytosti, zašliapnutá na chodníku v sprievode duniaceho Rammsteinu ako nepotrebný hmyz, čím odráža veľavravný slogan "Zabudnite na lásku", ktorý je spolu s hviezdnymi menami na plagátoch (verím tomu, že je to najlepšie obsadený Larsov film a odvážny antihollywoodsky projekt moderného európskeho filmu vôbec) asi jedinou vecou, v ktorej Trier neklamal. Filozofický podtón je ďalším rafinovaným vtipom, ktorý medzi riadkami neprestajne ukazuje prostredník a neberie sa vážne, ale robí to tak prefíkane, že dokáže nejedného (špeciálne mainstreamového) diváka, ktorý to prehliadne, vytočiť až do nepríčetnosti (pritom neustála humorná metafora rybolovu, ktorá je azda najznásilňovanejším, zjavne extrémne univerzálnym, filmovým prirovnaním vôbec to robí tak okato, až nad týmto nepochopením ostáva rozum stáť). Encyklopedický výklad, pri ktorom nám je dôsledne predstavené, o čom bude nielen celý film, ale aj tá-ktorá kapitola a doslovnosť symbolov a metafor bez nutnosti zisťovať si niečo viac je na jednu stranu zvrchovaným dôkazom sebestačnosti filmu, na stranu druhú sa vysmieva plytkosti režisérskeho zámeru podobných projektov, ktorým naopak nastavuje zaujímavé paralely, myšlienky a okázalé frázy, ktoré naproti vyššie spomínanému majú hodne do seba a nechýba im ani tá štipka umenia, ale ich pomer je zhruba 1:50, takže ak im nevenujete pozornosť okamžite, stratia sa v záplave vypointovaného čierneho humoru a výplňového ostrovtipu (imho žáner dráma by mal zaujímať miesto na chvoste škatuľkovania, ktoré je tu krásne popierané svojim kontrastom k diváckym očakávaniam vrátane tých, ktorí už Triera veľmi dobre poznajú). Nadužívanie detailov tváre zdôrazňuje konfrontačnosť komorného (tu zasa Trier svoj obľúbený prvok ponecháva nedotknutý) dialógu medzi Joe (líčiacou svoj život natoľko otvorene a prízemne, aby znechutila svet a tým presvedčila sama seba o svojej bezcieľnej existencii a zbytočnosti článku v reťazci modernej spoločnosti, podobne ako sa nás Lars snaží presvedčiť, že je tento film jednoducho s****a) a Selligmanom (dávajúcim neustále najavo svoj zmysel pre pochopenie, používajúc početné metafory, paralely a prirovnania, čerpajúc pre zmenu zo svojich dlhoročných slúseností, vychádzajúcich z jeho pôvodu, postavenia a situácie, prejavujúc toleranciu k zlomenej žene a presviedčajúc o logickosti chovania pri zvážení okolností a ženskej povahy), podriaďujúc veľkú väčšinu humornému akcentu a snahe zaujať toho druhého vo vzťahu rozprávač-poslucháč, ale zároveň mu vsugerovať svoj pohľad a získať navrch. Práve to robí ich rozprávanie tak pútavým, vtipným a nereálnym, keď vykazuje občasné známky vykonštruovanosti, na ktorú nás Lars opäť nezabúda pohotovo upozorniť. Dej je výdatne korenený typicky sugestívnymi sexuálnymi scénami, v ktorých sa striedajú pornoherci so skutočnými hercami, ktorí si niektoré momenty užili dosýta. Na doplnenie sa už patrí len dodať, že tu poniektorí predvádzajú značný herecký nadštandard (alebo sa aspoň pomyselne vracajú k tým svojim lepším roliam) a soundtrack je zostavený s cieľom nadmieru ulahodiť publiku. Upútavka na pokračovanie bežiaca počas záverečných titulkov je skvelé, ale jednoznačne opäť klamlivé lákadlo na hlavný chod, ktorý je však už dávno podávaný. A teraz moje stručné divácke dojmy: Trier ma prekvapil a pobavil ako nikdy predtým. Pokojne ma ukrižujte, ale je to setsakra veľký rozdiel oproti Antikristovi, u ktorého som musel uznať, že ešte nie som na takýto film pripravený a zvolil som neutrálne 3*, a o niečo lepšej Melanchólii, pri ktorej mi hlavou behala celá pomyselná hviezdičková stupnica od jedna do päť, ale nakoniec som sa predsa priklonil ku kladnejšiemu hodnoteniu. Od príbeh cez zvolených hercov (vôbec mi nevadí, že sa LaBeouf vykašľal na Transformers, ak má točiť takéto filmy) až po hudbu fantasmagorické žrádlo pre moju malú divácku dušičku, ktorá je iritovaná len úvodným "Toto je zostrihaná a cenzurovaná verzia, poriadená s dovolení Larsa von Triera, ale bez jeho pričinenia." a náhlym utnutím v závere - keď ja by som v kine, aj keď som už dávno spotreboval všetky chrumky aj ostatné občestvenie, ešte ďalšie dve hodiny vydržal! Šťastie, že v rámci akcie €urópske filmy za €uro v Lumière ide dvojka hneď ďalší deň. Odporúča päť z piatich prstov v... no proste, bezvýhradne. Pánovi Trierovi len jedno -sem s predĺženou verziou! A teraz ma ospravedlňte, idem počúvať FÜHRE MICH. 100% ////////// Director's Cut (dvojpremiéra 18.10.2014): 95% (26.07.2014) (méně) (více)

Lars von Trier představuje atrový ekvivalent proslulého šejdíře Williama Castlea, jehož filmy byly bez mistrem připravených dodatečných atrakcí a způsobů propagace také jen zlomkem celkového zážitku. Trier soudobý trend mediální masáže probíhající dlouho před uvedením díla povýšil na samotný koncept a marketing a PR postavil na roveň umění. Z původně účelových prostředků udělal součást celkového díla, kde film není cílem, ale spíše vyvrcholením jedné velké performance - v tomto případě navíc vyvrcholením hodně oddalovaným, když je "Nymfomanka" rozdělená na dvě části a navíc uvedená titulkem, že diváci uvidí jen cenzurovanou a zkrácenou verzi bájného režisérského sestřihu. Trier a jeho spolupracovníci prostě jsou mistři packagingu a propagace (což se bravurně zpřítomňuje v upoutávce na druhý díl, která přichází se závěrečnými titulky prvního a vyvolává velkolepé přísliby, jež ovšem zůstanou nenaplněny). V základu Trierovy tvorby pak leží ambivalence mezi kultem auteura, který kolem sebe za léta vystavěl, ale také zpřítomnění manipulativnosti i pozérskosti umění a umělců. Režisérův poslední kousek stejně tak na jedné straně vypadá jako otevřené pojednání o lidské sexualitě, které zřejmě má jít proti srsti měšťáckým představám o normálnosti, ale současně vyznívá jen jako vykalkulovaná akce, jak v dnešním směšně upjatém světě grandiózně vydělat na odvěkém pravidle "sex sells". Samotná "Nymfomanka" překvapí coby filmový hypertext, prostě taková nymfomaniac.wikia, která divákům nedává pouze text k rozebírání a výkladu, ale rovnou i veškeré interpretace a odkazy s citacemi. Patetická fráze, že k nějakému filmu není co dodat, protože je v něm naprosto vše, tentokrát platí zcela absolutně. Jakoby cílem bylo vytvořit snímek, o němž (pokud nechcete jen citovat již v samotném símku řečené či upozorňovat na samo o sobě vyčnívající) nezbývá než se bavit jen v primitivní rovině líbí/nelíbí. Řekněme tedy, že "Nymfomanka" je většinou zábavná (především v drobných detailech, jako famózní sekvence porodu či šermovačka macků v druhém díle), byť častěji spíše přechytračelá, až chytroprdská, když permanentně zpřítomňuje a adoruje své vyprávění. Čtvrtá stěna tu není bořena, ale je vlastně posazena za diváky (stejně jako v případě brouzdání po internetu, obzvláště pak po sociálních sítích, kde vjemy z jednotlivých linků či threadů okamžitě zanikají v dalším textu). Ve výsledku pak hlavním pozitivem filmu zůstává fakt, že ač v projektu a propagaci "Nymfomanky" má sex roli komodity a atrakce, samotné vyprávění k sexualitě nepřistupuje exploatačně, nýbrž se zalíbením a empatií, obzvláště pak k jejím potencionálně šokantnějším podobám prezentovaným v druhém díle. Obecně řečeno je ale absurdní, byť příznačné, že se jako "provokatér" a "enfant terrible" označuje tvůrce, který přinejmenším v posledních dvou filmech nedělá nic jiného, než že témata jako je sex, rodina a vztahy pouze ukazuje v upřímnější, či cyničtější podobě oproti sentimentalitě mainstreamových i festivalových midcultů.  - více v recenzi pro Cinepur [hodnocení se vztahuje k oběma dílům] (20.12.2013) (méně) (více)