Taxi do Tobruku

Inteligentní válečný film. Především však výjimečné mezilidské drama. Jestli chcete poznat absurditu války v té nejčistší podobě - Un taxi pour Tobrouk je ideální výběr, podle mě dokonce to nejlepší, co se vůbec nabízí. Příběh čtyř francouzských vojáků a jednoho německého důstojníka, kteří společně putují pouští, je podán tak přirozeně, tak krásně - někdy dokonce úsměvně - a přece o to naléhavěji. V hlavních rolích Lino Ventura, Charles Aznavour a Hardy Krüger, který zde stejně jako v dalším báječném snímku Let Fénixe hraje vlastně celý německý národ. Tady však musí být Krügerův Ludwig von Stegel sympatický naprosto všem, i když asi ne úplně od začátku. (24.07.2005)

Jsem tomu ráda, že jsem plna nadšení z tohoto skvostu spáchala titulky. Na televize je tento film příliš dobrý, aby jej odvysílaly, a distributorům se zdá příliš neznámý, aby jej vydali. A je to věčná škoda. Nejen, že se jedná o francouzský protiválečný skvost, ale stal se jím právě proto, že je výtečně napsán, úchvatně zahrán a navíc se Aznavourův švagr překonal. A ten konec, ten konec, ten by se hodil do reklamy na Radegast, tedy kdyby se chtěl tak ponížit. (11.11.2013)

Tento film představuje absurditu války ve své krystalické podobě. Z běžně pracujících mužů se stávají vojáci, kteří se snaží zlikvidovat nepřítele, se kterým by za normálních okolností šli třeba na pivo. Celý válečný aparát je v podstatě nastaven tak, aby ve vojácích probouzel špatné stránky, propagandou zabalené do spravedlnosti těchto činů. Naštěstí u většiny vojáků i nadále vítězila lidskost, která pak mnohdy vytvářela přátelství napříč válečnými stranami, byť takové přátelství působilo dost bizarně. Závěr filmu mě však opravdu usadil, tu hořkost cítím ještě teď. (17.07.2011)

Tak i konečně já se svezl taxíkem do Tobruku. A říkám rovnou, že budu spoilerovat. V taxíku se sešla vybraná společnost, o tom žádná. Tak vybraná, že jsem na ní měl možná přehnané nároky a nejen na ní. Hned v úvodu mne překvapilo, že u LRDG byli Svobodní Francouzi, ale to byla moje neznalost. Útok stodevítky (byť jak já říkám kapslíkový) potěšil, tahle mašina se v poválečných filmech hned tak nevyskytuje. Jenže poté co hoši přestoupí na německé vozidlo (identifikoval jsem je jako přepapundeklovaný Dodge WC2 ) to začne být s nasazeneou technikou hodně špatné. Němci jezdí nam nějakých opapundeklovaných obludách proti nimž by M3 Lee pověstný v Africe svým vysokým profilem působil jako list papíru. To se týkalo i některých nákladních aut a transportérů. Je to škoda, šedesátý rok ještě nebylo tak dávno po válce aby se někde nedala schrastit kloudná technika.... Jelikož jsem pochopil, že je to film více než válečný spíše konverzační, snažil jsem se přeladit na ony rozhovory během jízdy. A ač si tu někdo chrochtá blahem nad ryzím chlapstvím válka neválka, já tomu prostě nevěřil. Takovýhle kamarádčofty, společné pečení šneků... To může dělat jen Ventura, Aznavour a Krüger v romantickém filmu o přátelství mezi Němcem a Frantíky. Skutečnost by byla si jiná. Sice závěrečný zásah Greyhoundů zajistil mé rozkolísané hodnocení na třech hvězdách (pomalu se to šinulo ke dvoum), celkově ale film jako válečná záležitost může fungovat jen pro širší diváctvo, ne pro milovníky tohoto žánru. A přitom jsou filmy z té doby, které jsou skvělé. Např. Hořké vítězství (1957). Dávám tedy za tři kanystry vody. * * * (21.06.2016)

Válečné drama se umně mísí s dobrodružnou komedií a místy to na mě působilo až pohádkově, nicméně s tím já problém nemám. Čtyři vojáci uvízli v poušti a po první půlhodině jsem měla pocit, že mám ten horký písek všude (chválím atmosféru snímku). Po zajmutí německého důstojníka pánové rozehráli zajímavou hru s všudypřítomnou myšlenkou, pochopitelně protiválečnou, a to poměřování chlapáctví bylo úsměvné, zejména tedy Krüger vs. Ventura. Jediné, co mi nesedlo, byla ta veselá (?), stále se opakující hudba, v závěru už mi rolovala ouška. (21.01.2020)