Transcendence

Následující komentář je zavirován SPOILERY. Nechtěl bych být v kůži těch, kdo vyrazí do kina na nový velkofilm s Johnnym Deppem, a pak se dočkají ukecaného low key sci-fi, v němž je jejich oblíbený herec víc slyšet než vidět (a podává podstatně méně přesvědčivý hlasový výkon než Scarlett Johansson v Her). Být hodně shovívavý, označím Transcendenci za mainstreamovou variaci na rané Cronenbergovy filmy, rovněž tematizující média coby extenze lidských smyslů. Film ale nemá jasno, z jaké pozice chce k prolínání virtuálních a reálných prostorů přistupovat, zda jej odmítá (protože mění lidi v roboty) nebo oslavuje (protože pomáhá k naplnění milostného vztahu). ___ Autor myšlenky všeobsáhlé umělé inteligence je během expozice představen jako vcelku sympatický vědátor, respektovaný kolegy, milovaný manželkou, obdivovaný laiky. V zásadě akceptovatelný protagonista. Jenomže když se jeho představy začnou naplňovat, přestává jednat „správně“ a také film ho – mj. za pomocí zlověstné hudby jako z noiru (jeden z důkazů zatvrzelé nehumornosti díla) – začíná ukazovat v méně příznivém světle. Měli bychom tedy začít stranit technofobní opozici? Tu však zastupují lidé, kteří jsou právem označeni za teroristy. Jediný spojovací článek mezi těmito dvěma krajními polohami, racionálně uvažující Paul Bettany, se ve druhé třetině filmu také, z málo jasných příčin, přidává k teroristům. Nejvíce prostoru dostává Rebecca Hall, která se ale nechává ovládat emocemi a po většinu času jen tupě plní příkazy svého manžela. Vlastní rozhodnutí začne činit až pod tlakem jiných postav. Nolanovi maskoti Freeman a Murphy se pak ve vyprávění objevují a mizí z něj víceméně náhodně a jejich ochota spolupracovat kdykoli s kýmkoli je přinejmenším zarážející. Divák respektující elementární mravní zákony v důsledku nemá, komu by věřil a přál úspěch, kým by se nechal vést příběhem (a tentýž divák si může v závěru filmu položit otázku, proč zůstali lidé, kteří na začátku zavraždí mnoho jiných lidí, nepotrestáni). ___ Možná lze učinit nositelem dramatu někoho/něco jiného než vícerozměrnou postavu s jasně definovanými cíli (taková v Transcendenci chybí), a film si s touhle alternativou pohrává (zájem o hrdiny je utlumen už tím, že díky prologu tušíme, jak to celé dopadne, kdo zemře a kdo přežije), funkční řešení ovšem Pfister nenabízí. ___ Dramatická podvýživenost koresponduje s despektem scénáře k logice a promyšlenější dějové výstavbě. Byť přijmeme svět, v němž existuje něco jako personifikovaný internet, množství dalších popření, která jsou od nás vyžadována, překračuje únosnou mez. Proč teroristé a FBI nechávají potenciálně hodně nebezpečný projekt dva roky nerušeně růst? Proč je k uvedení nového motivu (léčba) použito tak strašlivě samoúčelné situace (která se stane zničehonic jen pro to, aby mohl být příběh popostrčen dál)? Proč Caster ke své diseminaci potřebuje dešťovou vodu, když může použít internet, který již je rozšířený po celém světě? ___ Komu by to nestačilo, může si k amorálnosti, nelogičnosti a scenáristické vykonstruovanosti přidat žánrovou nesoudružnost (scifistická a melodramatická linie si dost překážejí), vizuální nenápaditost a tuctový soundtrack. Wally by se měl včas vrátit ke kameře. 40% (17.04.2014) (méně) (více)