Funny Games
Funny Games
Funny Games
Režie:
Michael HanekeScénář:
Michael HanekeKamera:
Jürgen JürgesHrají:
Susanne Lothar, Ulrich Mühe, Arno Frisch, Frank Giering, Stefan Clapczynski, Doris Kunstmann, Wolfgang Glück, Christoph Bantzer, Susanne Meneghel (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Nevěřte lidem, co vypadají poklidně a důvěryhodně. A nevěřte jim ani poté, co přijdou s prosbou o vypůjčení pár vajíček. Raději nevěřte vůbec nikomu. Nikdy nevíte, kdo si s vámi bude chtít zahrát funny games. Že je téměř nemožné, aby v Rakousku vznikl thriller, který šokoval celý svět, záhy se dočkal amerického remaku a svého času dokonce pokukoval po Zlaté palmě z Cannes? Nenechte se mýlit, režisér Michael Haneke, kterého proslavila brilantní děsivá psychologická studie Pianistka, to dokázal. Jeho snímek Funny Games, který lze chápat jako zamyšlení nad zobrazováním násilí ve filmu, stejně jako promyšlenou manipulaci režiséra s diváckou pozorností, je zcela právem řazen k tomu nejoriginálnějšímu, co bylo v roce 1997 ve světě natočeno. Přitom začíná zcela nevinně a nenápadně - dva mladíci, dobře oblečení a s příjemným vystupováním, si přicházejí do sousedské domácnosti vypůjčit dvě vajíčka. Peter a Paul jsou ale připraveni přichystat rodině, u níž právě zaklepali na dveře, překvapení pocházející ze samotného pekla. V jejich původním plánu totiž zastává jídlo jen nepatrnou roli. Oni si přišli hlavně hrát. Moc ošklivě hrát. A jejich sadismus, byť úmyslně nezobrazovaný v plné síle, nezná hranic. V hlavních rolích znepokojivé a drsné exhibice zla se představují Arno Frisch, Frank Giering, Susanne Lotharová, Ulrich Mühe a další. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (263)
Mládí bezcitné, stáří bezmocné a my bez zájmu přihlížíme.. Lidé znechucení fiktivním násilím, odchází ze sálů, vypínají televizi, zavírají oči a přitom reálné násilí kolem sebe v lepším případě velkoryse přehlížejí, v horším pasivně vyhledávají a berou ho jako součást vlastní přirozenosti s danými pravidly. Že však není hra jako hra dokáže Hanekeho film vysvětlit dokonale.. Jelikož jsem jako první viděl režisérovu takřka identickou kopii tohoto snímku (Funny Games USA), nebyl už emotivní účinek natolik devastující, nicméně němčina dodala dvojici mladistvých golfistů z Hitlerjugendu ještě o něco cyničtější rozměr. Znepokojující, kontroverzní, myšlenkově brilantní dílo.. ()
Keď niekto točí vyslovene len filmy zamerané na podobný žáner, asi nejaký ten cit pre podobné veci musí mať a z Hanekeho snímku to doslova cítiť. Tá nevraživosť, brutalita a psychicky narušené správanie doslova sálajú a prenášajú sa na diváka. V závere mi vrela krv v žilách a zostal som doslova znechutený. Nie filmom, ale tým, čo zobrazuje. Škoda, že s v nemeckom jazyku a s nemeckými hercami sa efekt z filmu mierne strácal, takže sa teším na U.S. remake. 80%. ()
Mrazivá hra s divákovými nervami, ktorá je geniálna v tom, že neponúka žiadne vodítko k správnemu riešeniu, nevedie k jasnému záveru, nevysvetľuje, nekomentuje, len mučí diváka šialenstvom, ktoré sa odohráva v jednom obyčajnom uzavretom dome. Na konci som už takmer nedýchala, veľmi originálne, chvíľami drsné spracovanie a hercom som všetko uverila už od prvých minút. ()
Jsou filmy u kterých si ještě před samotnou premiérou říkáte: „Tak a tohle nechci v životě nikdy vidět.“ Podvědomí pracuje a mozkové synapse červeně blikají, popohánějí splašené neurony a upozorňují, že tohle by nemuselo být zrovna tím nejlepším gastronomickým zážitkem pro Vaší smyslovou soustavu. Jenže odříkaného chleba největší krajíc. Pro mě byl tímto symbolickým krajícem snímek Funny Games…Vítejte v Hanekeho nonsensovém světě ukazujícím diváka v novém světle - jako tvora povrchního. Michael Haneke je ve všech směrech neuvěřitelný chucpaník. Někdo, tak nestydatý, reflektující zároveň svou obsesivní perverzi ve svém díle, se jen tak nevidí. Nechá pohodlně usadit svou potencionální oběť (diváka) do příjemně vypolstrovaného křesla. Před něj postaví mísu s popcornem a televizi. A v okamžiku, kdy se spustí Pavlovův reflex, vytrhne mu ovladač z ruky, a jakoby říkal: „Tak a teď se zadus tím, co denně vyhledáváš na internetu v novinách či televizi, protože ty jsi ten konzument - všežravec. A kdybys nebyl obdařený intelektem, dal bys na sobě znát průchod svým základním potřebám a touhám. Tak tady to máš. Ale následky si potom poneseš sám.“ V konečné fázi vyvstává otázka: Proč se dívat na stejně palčivý, a hluboko pod povrchem nepříjemný, snímek dvakrát - anarchie na evropský způsob vs. anarchie na americký způsob? Jsem tedy ve výsledku Já tím, kdo je povrchním konzumentem, neboť jsem se rozhodl shlédnout oba na povrchu stejné leč v jádru rozdílné filmy? Pak by se do puntíku naplnil název Funny games, kdy se baví vždy jen jedna strana - ve fiktivním světě herečtí mučitelé zato v reálném režisér. Ostatní zúčastnění jen sledují rozehrané divadlo a nějakým způsobem jej prožívají. ()
Musím říct, že oproti remaku je originál celkem slabota...respektive u US verze se mi více zamlouvalo hrající si duo. Jinak je to samozřejmě úplně to samé, že jo :) ()
Najprv som videl tu americku verziu s Naomi Watts FUNNY GAMES USA (2007) a original sa nijak nelisi, respektive je uplne rovnaky, takze hodnotenie sa nijak nezmenilo. To, co mi prekazalo v americkej verzii - scena s ovladacom a divanie sa do kamery, mi prekazalo aj tu. Je sice pravda, ze reziser Haneke sa pokusal natocit sokujuci thriller, co sa mu aj podarilo, ale ten ovladac ma nastval a preto davam o jednu hviezdicku menej. _________ Susanne Lothar - (Anna) +++ Ulrich Mühe - (Georg) +++ Arno Frisch - (Paul) +++ Frank Giering - (Peter) +++ Stefan Clapczynski - (Šorši) +++ Doris Kunstmann - (Gerda) +++ Christoph Bantzer - (Fred) +++ Wolfgang Glück - (Robert) +++ ()
Na tomto filmu se mi líbila jedna věc, díky které dávám takové hodnocení, jaké dávám - funguje ve dvou rovinách. V té první se ptáte, proč se tohle vše děje, jaký to má smysl a jen tiše čekáte, co z toho vyleze. A náhle přijde okamžik, kdy hlavní "mučitel" promluví do kamery na vás (diváky), a vše zdůvodní tím, že musí pokračovat, abychom se my bavili a že nemůže přestat, protože "ještě nemáme stopáž normálního filmu". A v téhle druhé rovině vám (snad) dojde, co chce Haneke říct. Mně to trvalo nějaký ten den (ano, o tomhle filmu jsem přemýšlel strašně dlouho, už tohle je IMHO znak skvělého filmu, že na nad ním přemýšlíte a jen tak na něj nezapomenete) ale myslím, že to mám. A za tohle, Michaele, ti těch 90 % dám. Jsem opravdu zvědavý na americký remake... ()
Americký remake “Funny Games” je jednou z najlepších sónd do mysle psychopatov, s akou som mal doposiaľ skúsenosť. Skutočne netuším, prečo som tento rakúsky originál odkladal, no na druhej strane, s odstupom času od prvotne videného, má aspoň rovnako poburujúci účinok. Ja milujem tento film, no zároveň ho nenávidím, lebo dokonale stelesňuje všetko neľudské, teda osobnosť jednotlivcov, ktorí sú inteligenčne tak nízko, no z pohľadu egoizmu a sociopatie tak vysoko, až je to úplne zarážajúce. Či veríte alebo nie, takýto ľudia skutočne existujú, a práve preto je tento snímok HOROROM v pravom slova zmysle. ()
(pozor na spoilery) Neubránil jsem se dojmu, že německý ovčák pobíhající v druhé nebo třetí scéně po bytě je zřejmým odkazem na závěr Bressonova snímku Peníze. (Obě scény jsou záběrované velmi podobně, navíc ve Funny Games je tomuto pobíhání věnováno tak "zbytěčně" mnoho času, že ona pasáž přímo nabádá k tomu, aby v ní bylo hledáno něco jiného než jen informace týkající se příběhu filmu; Haneke se k ovlivnění Bressonem hlásí a mezi jeho nejoblíbenější filmy patří A co dále, Baltazare a Lancelot od jezera.) Chcete-li, srovnejte tyhle dvě scény, v kontextu obou celých filmů. Bressona zajímá, co člověka může dovést k tomu, že je schopný "bezdůvodně" vyvraždit jakousi cizí rodinu. Haneke film otvírá teprve těsně před činem a hraje si s divákovým očekáváním - jak to tu mnohem lépe, než bych byl já schopen, popsal např. Artran. Přestože se mi nakonec dostavilo jisté sklamání, pramenící pravděpodobně z toho, že jsem věděl o filmu předem příliš mnoho a mnoho čekal, celkově to bylo vlastně geniální (i když ne vždy úplně dotažené). Zahýbalo mnou nečekané zjištění, snad se mi to podaří popsat : Byl jsem připravený na extra nepříjemný, brutální film. Bál jsem se už před vstupem do kina. Vše bylo přesně tak, jak jsem si to představoval. A pak ta scéna, jak mladíci náhle zmizí. Věru trochu nevěrohodné chování přeživších manželů. A ač jsem tím sám sebe překvapil, řekl jsem si v duchu, že jsem se těšil, že tam toho mučení bude trochu víc. Haneke mě dostal. Pak se samozřejmě (podle logiky plnit divákovo očekávání, i když to vyzní nevěrohodně) mladíci vrátí s lapenou manželkou a na začátku následující scény se zdá, že Haneke opravdu počerpá trochu inspirace od Tarantina. V tu chvíli jsem byl vyděšený, že jsem myslel, že uteču z kina. A dostal mě znovu. Žádné mučení (ála řezání ucha v Gaunerech) nepřijde. Zastyděl jsem se.. ()
Zákeřná hra s žánrovými filmovými postupy i s divákem samotným. Napětí je podrazácky ředěno náhlými pohledy a poznámkami do kamery nebo rovnou podpásovkou s dálkovým ovladačem. Výsledkem je sice absurdní, ale také zcela nevypočitatelná thrillerová záležitost, která ráda sabotuje věrohodně plynoucí úseky a nezavazuje se vůbec ničemu. Ani příjemnému diváckému zážitku. Veškerá filmová štěstěna a logika je převrácena naruby a útrapy nezpůsobuje padouchům, nýbrž kladným postavám a divákovi (útěk syna, útěk ženy). Herecké výkony jsou dokonalé, především dvojka představitelů mladých tyranů věrohodně ztvárnila postavy, které hrají na dvě strany - jsou jak přesvědčivými padouchy ve filmu, tak i důmyslnými figurkami, které divákovi nejvíce dávají na zřetel absurditu celé této hry. Funny Games? Games určitě... ()
Opravdu hnusný film. Dva znudění úchylové terorizují klidné rodiny. V kinematografii nic úplně nového, nové je spíše zakončení, byť od poloviny filmu je vám na beton jasné, jak příběh skončí. Podezírám režiséra (od kterého se mi, narozdíl od řady jiných, líbila velmi Pianistka), že tentokrát chtěl jen šokovat, překročit onu pomyslnou hranici, ukázat: hle, spravedlnost a dobro neexistují! To ví řada lidí i bez tohohle snímku. Bezmocnost diváka je podtržena jeho vtažením do hry, když je oběma sadisty několikrát oslovován. Chápu význam dlouhých záběrů pro celkové vyznění filmu, avšak já si vzpomněl na sovětské filmy, kdě ani dumajut, dumajut, dumajut.... a docela mi to vadilo. Z herců mne zaujala jedna z hlavních hrdinek - S.Lotharová. Její přerod během tyranie byl uvěřitelný, ostatní přicmrndávali a ti dva unuděnci v rukavicích byli těžce amatérští... Psychologický thriller jako studie násilí ve společnosti. Horror ne! Co na tomhle filmu je strašidelného? Napětí přece není strašení... ()
Ano, jako umělecký snímek to oceňuji, byť jako "normální" film mě to zklamalo. Proto také změna hodnocení poté, co ve mně film uležel a já už nejsem na něj tak naštvaný za to, jak mě nudil. Ona ta nuda totiž přišla právě v moment, když ze scény zmizeli oni dva hošani v bílém. Je to chytře vystavěno tak, aby po smrti Džoržíka už divák neměl komu fandit, totiž snad krom oněch dvou magorů. Rodiče mne zklamali - nedokázali ochránit své dítě, vzepřít se byť jedinému přání trýznitelů. Jejich bezmoc a ubohost se mi hnusí, protože zrcadlí moje vlastní (možné) chování - chování, které je normální, jediné rozumné, ale také bez špetky hrdinství a inovace. Bez podmínek příjmají svůj úděl a jejich pasivita je pro mě tím, co znervózňuje nejvíc. Chci, aby už mě s tím neotravovali a rychle zdechli, zatímco nedotknutelné zlo ať si dál klidně řádí, nakonec je to jen ve filmu. Tohle není Divoká řeka ani jiný dobrodružný příběh, kdy se obyčejný člověk dokáže vzepřít svému osudu a porazit silnější reprezentaci zla. Prostě jen čumíme na to jak obyčejní lidé dostávají psychicky i fyzicky přes hubu a když už se zdá, že by z toho mohli vyváznout živí přeju si, aby aspoň za svou obyčejnost zdechli rukou těch stvůr. Když nemůžete žít jako hrdinové, tak chcípněte jako zbabělci. ()
HEH. Tak tohle byla hodně nevšední explo podívaná. Nejprve začnu tím, co mi ve filmu nejvíce vadilo a to byla jednoznačně délka. 20 minut bych já osobně úplně vystřihnul. Čas mezi 1:05 a 1:25 je naprosto zbytečný a nudný, musel jsem to párkrát posunovat kupředu, abych se přes to překopal. Někdo může namítnout, že ty sáhodlouhé záběry ještě vylepšují atmosféru, ale na mě to působilo spíš opačně. Takže to byl největší a jak tak nad tím přemýšlím asi jediný zápor filmu. Mezi silné stránky filmu patří jednak dobrá atmosféra, film působí do určité chvíle (všichni víme o čem mluvím) velmi realisticky. Ústřední postavy, ať už se jedná o duet v rukavičkách nebo milou německou rodinku, hrají velmi přesvědčivě. Především záporáci jsou skvělí psychoblázni. Přestože se po většinu času jedná o ne zrovna jemnou podívanou, která není vhodná pro slabé povahy, tak ke konci film vyznívá spíše jako thriller s parodickým nádechem. A to se dostávám k tomu, co bych na filmu ocenil asi nejvíce. Spoiler až do konce: Ona scéna s dálkovým ovladačem byla hodně crazy. Nejdřív jsem si myslel, že se mi podělal přehrávač. :-D Kdo by něco podobného čekal. Dost mě to zaskočilo, přišlo mi to divný, ale když se na to podívám zpětně, tak se mi tato krátká cesta do minulosti celkem zamlouvá. Je to něco originálního a nápaditého a film to tímto (+ ještě občasným promlouváním k divákovi) odlišuje od jiných povedených i nepovedených expoitation filmů. No a úplný závěr můžu jedině pochválit. Autoři si s námi velmi chytlavě pohráli. Hned na začátku je nám předhozena věc, která navodí v divákovi velkou dávku předvídatelnosti závěrečného dění. Mluvím o upuštěném noži na lodi. Ještě když týpci táhnou spoutanou ženu na loď, tak si všichni říkají, no jooo, tím nožem se osvobodí a týpkům se pomstí. Klasika. A co následuje? Borec 1: Hele šunko, podívej, o co se to snaží? Borec 2: Ha ha ha (zahodí nůž do vody). 1: Kolik je hodin? 2: Něco po osmé. 1: Ciao bella (zahodí ženskou do vody) 2: Proč? Měla ještě hodinu. 1: Mám hlad. Oba dva: Ha ha ha. Tohle bylo prostě dokonalý. Bravo. Naprostý výsměch všem hororům s trapnými závěrečnými zvraty a happyendy. Následují už jen vajíčka po Xté a finýto, díky čau. 75% ()
působivé komorní drama o cynismu mládí a marné naději stáří. Čím dál víc aktuálnější, bohužel ()
Další óda na sadismus od sadisty Hanekeho z Republik Österreich, v který bourá koncept čtvrté stěny, naprosto se vysmívá filmovým klišé, opěvuje post-grunge, a rafinovaně se zamýšlí nad podstatou významu násilí. Funny Games jsou zkrátka unikátní lekce mučení. Aneb užitečný manuál k tomu, jak vyjebat s divákem.... anebo s vaším sousedem. ()
Pro mě neuvěřitelně rozporuplný film. Haneke je ve ztvárnění deprimující atmosféry a pocitu bezvýchodnosti obdivuhodně precizní a dlouhé nepřerušované pasáže beze slov, kdy sledujeme fyzické a hlavně duševní utrpení hlavních hrdinů, patří navzdory četným kritickým ohlasům k tomu nejsilnějšímu, co může daný žánr nabídnout. Výjimečnost a originalitu snímku zvýrazňuje kromě námětu, který je sám o sobě studnicí mrazivých představ, stylové zpracování spojené s brilantní kamerou, jednoduchými leč nesmírně údernými dialogy a castingem obou záporáků, kteří do svých nechutných rolí dokonale zapadají. Bohužel celý děj, jakkoli precizně natočený, začne s postupující stopáží více a více připomínat spíše samoúčelnou a šokující snahu o to podlomit publiku kolena a tíživé myšlenky typu "co bych v té situaci asi dělal já" postupně zastiňuje do očí bijící vykalkulovanost některých zvratů a rostoucí citové vydírání. A vše pomyslně korunuje a posílá do kytek naprosto nesmyslná scéna s ovladačem, se kterou bych se nesmířil ani tehdy, kdyby mi Haneke desetkrát vysvětlil její význam. Navíc americký remake jsem viděl první a opravdu nechápu, co vedlo jednoho člověka, aby natočil dvakrát v podstatě totožný film. .... Penízky se asi sypaly :-) 65% ()
Co si pamatuju, tak ve mně oboje hry vyvolaly stejné pocity. Tudíž je musím i stejně odměnit, protože mezi "ty krávo" a "ty krávo" nevidím rozdíl. Rakouská zábava je možná hnusnější o němčinu, ovšem sympatie ke golfistům (sorry, kámo) by zabila i jako němá verze. Říkám si, že jestli se dá sepsat dejme tomu desetibodový seznam úkonů, které vám zaručeně doposerou už tak posranou situaci, zvládla jich rodina Georga minimálně devět. To je jedna rána pod par. (Challenge Tour 2015. film č.15) ()
Takový hustý teror jsem nečekal. ()
Haneke byl s touhle verzí asi natolik spokojený, že když točil remake, absolutně nic na něm nezměnil. Ale absolutně nic, tyhle dva filmy jsou tak stejné, že kdybyste si je pustili zároveň, nepoznali byste rozdíl (pokud nepočítám záměnu angličtiny s němčinou). Veškeré scény, dialogy i záběry jsou do mrtě shodné, dokonce i hadry na sebe hrdinky nasoukají takřka totožné, takže pokud jste viděli jednu verzi, není třeba shánět druhou. Pokud teda nechcete porovnávat herecké obsazení, což je u těchto filmů snad jediný rozdíl, ale řekla bych, že i to je typově stejné, ačkoli manželský pár mi připadá uvěřitelnější zde, zatímco duo znuděných hajzlíků v remaku. ()
Související novinky
Evropské kultovky jen na KVIFF.TV
KVIFF.TV, online streamovací platforma spřízněná s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary, spojuje síly s dalšími čtyřmi VOD platformami ze zemí střední a východní Evropy, aby divákům v České… (více)
Fresh Film Fest začíná již ve středu
Fresh Film Fest nabídne od 29. srpna do 2. září téměř 120 filmů. Proběhne v kině Světozor, Kině 35 – Francouzském institutu, FAMU, Studiu Béla – Maďarském institutu, a také pod širým nebem v… (více)
Je otázkou, do jaké míry vede rezistence vůči násilí, kterou v nás vypěstovala média jeho přehnanou a častou prezentací, nakonec k tomu, že jsme schopni například při napadení člověka na ulici odvrátit hlavu. Nedělám si iluze, že v minulých dobách, kdy rádio a televize neexistovaly byl tento postoj o tolik lepší. Problém, na který však Haneke svými filmy reaguje, je jiného druhu. Zatímco dříve bylo přímé setkání s utrpením běžnější, dnes je naopak zprostředkovaný médii a osobní kontakt s bolestí je tabuizován, nahrazen určitými konstrukty kanonizovaného způsobu chování (jak se chovat při...), nebo formou nadsázky znicotněn. A právě tyto způsoby Haneke napadá ve své čtvrté celovečerní verzi intelektuálního a mravního protestu. Žánrové filmy jako horory nebo thrillery většinou pracují se svými postavami jako s loutkami, které ač vystaveny silnému fyzickému a psychickému tlaku, jednají podle předem stanovených pravidel a mizí ze scény jako figurky Člověče nezlob se. Divák na tuto hru přistupuje a tím je mu dopřáno, že ač se před ním na obrazovce dějí věci hrůzné, on sám se baví, zůstává klidný nebo se děsí, strachuje a pláče také předem stanoveným (a tudíž očekávaným) způsobem. Funny Games tato pravidla boří. Mýlil by se ale ten, kdo by si myslel, že je to z důvodu větší rafinovanosti určené k prostému vyděšení diváka. Už tím, že tuto žánrovou hru musíme rozpoznat naším intelektem, je jasně naznačeno, že daleko více se tu jedná o efekt zcizení, a samotná fabule je pouze onen žebřík, po kterém když vyšplháme do výše, můžeme jej jako již nepotřebný odhodit. Způsob, kterým nás k tomu Haneke nutí, je velice drastický a ve své drastičnosti také značně ironický. Má nicméně sloužit k tomu, aby byl daleko více vidět rozpor mezi fabulí a syžetem. V tomto bodě mám však pocit, že Haneke své cílové publikum přecenil. Domnívám se totiž, že v lidech, kteří strávili bez reflexe stovky hodin sledováním žánrů, které Haneke napadá, schopnost vymanit se z konvenčních emocí a skutečně procítit hluboce bolestné scény Funny Games odumřela (nebo v nich nikdy nebyla vypěstována). Jak jinak si vysvětlit některé reakce, které pokládají zoufalé a tudíž zdánlivě iracionální chování muže a ženy, jimž právě před očima zavraždili jejich malého synka a kteří stojí proti absurdnímu zlu, za nerealistické, ba dokonce hodné výsměchu? Druhou množinu pak představují diváci, kteří se kupodivu i na toto představované násilí dokázali rychle adaptovat (tj. Funny Games si zaškatulkovali jako exploitation - v něm je přeci maximální násilí normální...), ale v určitých momentech shledávají Funny Games nudným filmem. Snad je to zapříčiněno Hanekeho tvořivým využíváním tzv. prázdných scén, které do kinematografie zavedl J. Ozu. Tyto prázdné scény jsou ale ve skutečnosti prázdné pouze pro toho, kdo se nenaučil nad uměleckými díly přemýšlet. Zatímco přemýšlivý divák je zaplní svými myšlenkami, jak koneckonců Haneke očekává, pro pasivního diváka jsou jen zrcadlem, které mu ukáže jeho vlastní prázdnotu. A tak, ač si myslím, že je trefné, když režisér ve svém interview mluví o momentu, ve kterém když jeho hru odhalíme, sledování jeho filmu pro nás ztrácí smysl a můžeme ho vypnout, je pravděpodobné, že to nikdo z nás neudělá. Ti první ji totiž odhalili už dávno a jeho filmy sledují z jiných důvodů (pro mě osobně bývají většinou jistým druhem morální očisty) a ti druzí k tomu pravděpodobně díky složitosti snímku nebo odolnosti vůči soucitu dospět nemohou. Hořký povzdech... Interview na YouTube: 1. část, 2. část, 3. část () (méně) (více)