Saint Laurent

První hodinu se ze snímku zcela těšíte. Záběr po záběru jsem si užívala a s nadšením sledovala. Skvělý soundtrack, který vás přenese do doby večírků 70. let a Yeves je prostě brilantní. Pak se ale film přesune do druhé půlky a vy jenom čekáte a čekáte, kdy hlavní hrdina umře a přejete si, aby to bylo co možná nejdřív. Z hrůzou zjišťujete, že vás čeká ještě minimálně další hodina, která je naprosto chronologicky nesourodá. Přesouvání se z retrospektivy do pomyslné součastnosti a zpět. Bohužel velké zklamání a nadšení z první (ani ne poloviny) zastíněno nesmyslnou stopáží a příběhem, který nikam nesměřuje. (11.02.2015)

Jakmile nekdo natoci pribeh jinak, nez podle instantni kucharky Syda Fielda, tak hned maji vsichni potize s pribehem... Bonello zdanlive klouze po povrchu jednotlivych fragmentu, ale dohromady sklada fascinujici celek, ktery ma neuveritelne citelny styl. Jiste, je to cele estetsky film, ale je o modnim navrhari a mode a skryva se za nim prazdnota honby za slavou, krutost perfekcionisty i neuveritelna prace v salonu. Saint Laurent je okouzlujici ukazka, jak delat zivotopisne filmy a pritom ostrou linii vyznacovat tema. (23.11.2014)

Podle pročtených ohlasů na dřívější letošní film Yves Saint Laurent se ani Bonellovi nepodařilo vymanit z okovů schématického životopisného snímku, jenž titulní módní ikonu rutinně prezentuje jako génia s psychickými problémy a sklony k drogám a alkoholismu. Nelineárně vyprávěný příběh vlastně znovu maskuje tvůrčí bezradnost, jak k podobnému typu filmu přistoupit, tak se v Bonellově podání rozpadá na sled výborně aranžovaných, ale jen stěží provázaných scén zabývajících se jeho osobním (milenci) a pracovním životem (nekončící dříčství). Konvenčnost je v tomto případě na místě, což je u dvou a půl hodinového filmu na obtíž – Saint Laurent má samozřejmě v rukávu několik výborně nasnímaných scén (kamerové jízdy na párty) a originálních vizuálních hrátek (rozdělení obrazu na několik částí ve stylu postmoderního umění), jako celek však ztrácí jakoukoliv výpovědní hodnotu. Tu nese tak maximálně expresivní Ullielův výkon a několik významotvorných pasáží s vážnou hudbou, která se však až příliš snaží do obyčejných obrazů vnést cosi povzneseného a uměleckého. Marně. (22.11.2014)

(2x kino) -- Pokud chcete faktické informace o YSL, tak si pusťte nějakej dokument nebo mrkněte na wikipedii. Tohle je autorská režijní vize, neucelená, artová, lehce surreálná a podmanivá. Vzdáleně mi tenhle film připomněl poslední dva filmy Paula Thomase Andersona - divácky náročné portréty fascinujících lidí, kde dost často nerozumíte proč přesně dělají to, co dělají, ale nemůžete se od toho odtrhnout. Zdejší názory, že jde o "tvůrčí bezradnost" nebo "standardní životopisný film" naprosto odmítám. Gaspard Ulliel v titulní roli perfektní a věřím, že bude útočit na Césara. (23.11.2014)

Yves Saint Laurent byl nepochybně jednou z nejvýraznějších francouzských osobností dvacátého století. Nejenže formoval nový pohled na ženskou módu, ale zároveň ovlivňoval i pohled na ženy jako osobnosti. Bonello se ve svém snímku ale soustředí zejména na vykreslení Laurentova charakteru na vrcholu jeho tvůrčí formy. Záměrně vynechává Laurentovu minulost, její dopady na umělcův život však občas nechává diváka pocítit v jemných náznacích. Důvod je jasný, hlavní nosnou konstrukcí tohoto snímku není jasně zřetelný dramatický oblouk ale dichotomie mezi Laurentovým osobním (velmi otevřené sexuální scény, snové pasáže z nočního klubu a plachý Laurent) a pracovním životem (bílé místnost, naprostá pečlivost a sebevědomý Laurent), jeho vlastní nitro a všudypřítomná vyprázdněnost. Laurentův svět je představován v jakémsi vakuu, jako něco co existuje mimo realitu… Je to svět, kde platí vlastní pravidla, čas plyne svébytnou rychlostí, a který je okolím jen pramálo ovlivňován. Na tento fakt odkazuje například poměrně zdařilá úvodní montáž, ve které je prezentována Laurentova kolekce vedle významných světových konfliktů, které se odehrávaly ve stejné době. Tím kdo udržuje Laurentův svět v chodu, a kdo je jedinou spojnicí s realitou je Pierre Bergé, jenž řeší všechny ty nevznešené věci nutné k běžnému chodu společnosti. Po seznámení s Jacquesem de Bascherem dochází k větším otřesům v Laurentově životě, je kladen větší důraz na deprese a tvůrčí krizi, přičemž více prostoru získávají od reality ještě více odtržené scény a snové pasáže. Vyprávění je rozdrobenější a spíše se soustředí na kratší segmenty s pozdější návazností. Vyvrcholením je pak nepříliš funkční sestřih vrcholné Laurentovy přehlídky z roku 1976 se scénami z 21. století. U snímku z prostředí haute couture nepřekvapuje silný důraz na umělecké podtóny a je třeba uznat, že maličkosti jako Léa Seydoux jako spodobnění Amélie Matisse (z obrazu Madras Rouge), či rozdělení obrazu při závěrečné přehlídce jsou příjemnými pomrknutími. Nicméně snímek jako celek je příjemný na sledování jen v několika málo scénách. Jako celek není příliš prodivácky vystavěný, což se postupujícím dějem a propadáním Laurenta do stále větší osobnostní bezradnosti stupňuje. (22.11.2014)