Divočina

Suverénně nejlepší jsou na Divočině ty pasáže z Cherylina přechodu Pacifik Crest Trail. Některé scény mají napětí (setkání s farmářem; s dvěma turisty,..), což dodává filmu na poutavosti. Flashbacky se pokouší vysvětlit, proč se hlavní hrdinka vydala na takovou cestu, jež je pro ni vlastně jakýmsi pokáním. Pochopitelně se musí divákům ukázat také to, jak to neměla od dětství lehké a tudíž propadla drogám a roztahovala nohy na potkání, čímž si zničila i to jediné, co pravděpodobně mělo v jejím životě po smrti matky cenu - manželství s mužem, který za to nejspíš opravdu stál. Osobně jsem nevěděl, zda hlavní hrdinku litovat nebo ne, protože na řadu problémů si zadělala sama svým počínáním. Ostatně na její naivitu či určitou "jednoduchost" poukazují i mnohé scény během její pouti přírodou. Přestože dosud můj komentář může vyznívat spíše v negativně kritickém tónu, Divočina se mi líbila na plný počet hvězdiček. Oceňuji herectví Reese, soundtrack s řadou pěkných a známých melodií (např. El Condor pasa), záběry kamery, ale i zmíněné napětí v některých částech filmu. Samotný příběh také nelze zavrhnout, když jej napsal sám život. (12.02.2015)

Pokud někdy dopadnu čumákem na úplné dno, tak se asi pokusím restartovat nekonečným pochoďákem stejně jako Cheryl Zaběhlá. Mně zkrátka chození nevadí, motiv jsem taky pobral, ale celkově mám k výkřikům nadšení poměrně daleko. Cesta pustinou totiž nejednou zabočila do civilizace, což mne trošku rušilo a všechny ty hrdinčiny problémy nekompromisně zašlapaly mou touhu po zábavě. Nicméně potkávaní lidé jsou k unavené chodkyni poměrně vstřícní, skoro nikdo ji nechce znásilnit ani sežrat a El Condor Pasa zní uprostřed divočiny opravdu skvěle. (26.10.2015)

„NEMŮŽU SE DOČKAT, AŽ TO BUDE ZA MNOU. ALE TAKY MÁM ŠÍLENÝ STRACH. AŽ SE VRÁTÍM, BUDU TOTÁLNĚ NA MIZINĚ. A BUDU MUSET ZAČÍT ŽÍT. NEVÍM, JESTLI JSEM PŘIPRAVENÁ…“ /// Útěk do divočiny z jinýho důvodu. Cheryl řeší holčičí (ty vole, její 26!) problémy chlapskou metodou, a tak se vydává na 1800 km dlouhou cestu za poznáním. Je to vejlet plnej pocitů. Cheryl vzpomíná, trochu přemejšlí a člověku nakonec stejně nezbyde nic jinýho, než ji závidět. Její cesta totiž vede k vysvobození a nalezení lepšího já. Tuhle road movie, s trochou mouder a spoustou pravdy – byť z holčičího pohledu, můžete použít jako návod na vypořádání se ze svým zkurveným životem. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Wild: From Lost to Found on the Pacific Crest Trail“, kterou v roce 2012 napsala Cheryl Strayed, číst nebudu. 2.) Zjistím, co musím udělat, abych o sobě něco zjistil. (promiskuita a chlast už nezabíraj) 3.) Thx za titule ,,tejna7“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (25.02.2015)

Divočina těží hlavně a pouze z flashbacků, které by tak měly být propracovanou dominantou celého snímku. Opak je pravdou. Ač není zpracování pohledů do minulostí vyloženě špatné, svým obsahem nezanechávají žádné emoce a případně i soucit s hlavní hrdinkou. Putování samotnou divočinou je jen takový lehký bonus, který ale také zůstal za očekáváním. Průměrný a zapomenutelný film. /60%/ (Kino - Prom.) (03.05.2015)

Což o to, film se mi líbil (mnohem více, než bych od recyklace "Útěku do divočiny", potažmo "127 hodin" čekala), nemohu se však zbavit dvou negativn(ějš)ích pocitů. 1) To, co Reese na plátně předvedla, by při troše dobré vůle zvládla jakákoli jiná herečka (známá i méně známá), takže nominaci za "Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli" bych nejspíš uvolnila někomu jinému. 2) Postrádala jsem moment prozření. Je sice pravda, že v nefilmovém světě se člověku málokdy rozsvítí z minuty na minutu, takže postupné utřiďování myšlenek (na základě jednotlivých podnětů) je reálnější, jde mi ale spíš o to, že nám hlavní hrdinka prozřela (jak? díky čemu?) už PŘED výpravou, která se díky tomu jeví malinko zbytečná... Oba výše zmiňované filmy jsou navíc jak herecky, tak režisérsky zvládnutější (fakt, že tady je hlavním hrdinou žena, nehraje roli), takže 3,5* zaokrouhleno dolů. (28.02.2015)