Báječná Angelika

Dějová linie je o hodně víc přeslazená než v "Markýze andělů", avšak nechybí romantické pohodové až naivní chvíle střídané s drsností a krutostí té doby. Zvláště scény mezi Pařížskou lůzou a v hořící hospodě s úchylným královým bratrem. Co se týče hereckých výkonů, Michéle Merciérová, Claude Giraut a Jean Rochefort předvedli svůj standart. Celkově film tak za tři. Avšak mě zaujal mladý Jean-Louis Trintignant v roli charismatického básníka Špíny. Kvůli němu si to zaslouží o tu jednu hvězdičku navíc. (21.09.2005)

Poslední snímek ze známé série, který šlo vcelku sledovat bez většího sebezapření. V Báječné Angelice by se dalo ještě alespoň trochu mluvit i o herectví, v dalších pokračováních šlo jen o vnady a krásu Angeliky, což je škoda hlavně pro Michéle Marciér, která několikrát dokázala, že umí být velmi slušnou herečkou. (25.06.2007)

....stále s anděly si tyká, po Joffreym si stýská, s taktikou se stýká. Ohnivé vlasy, kočičí oči, působivá piha na tváři, plný dekolt hedvábný, pohledem pro bohy vábí nespočet mužů. Komplimenty skládají, k jejím nohám, na lože padají, stejně jako ženy do náruče Jamesi Bondovi. Však ona, nezdolná, jen pro to, co jí patří, masku nasazuje, šaty odhazuje. Vstupuje do trnoví... (20.08.2017)

Doutnající zbytky Jeoffreyho ještě ani nebyly smeteny na lopatičku a už vzplane vášeň k Nicolasově bambitce u pasu. Připustit, využít, teatrálně oplakat jejich smrt. To je postup, při kterém muži slouží jako příčky žebříku, po kterém markýza čokoládového byznysu (osobně bych ji spíš viděl na provozovatelku sítě vykřičených domů) stoupá za mocí a mstou a pro samé přemýšlení nad tím, komu dát, aby z toho něco káplo, ani nemá čas na své vlastní děti. Myslím, že označení čachrářka či kramářka jsou od bičem práskajícího bratrance de Plessis-Bellière zbytečnými eufemismy.. Druhému dílu romantické modly mimo jiné zoufale schází nějaká gradace a jediný její přínos spatřuji v tom, že může stimulovat představivost Škopkových, když na ně jednou za kvartál vleze starý Škopek.. (12.08.2019)

Klap klap, klapy klap.. Jeoffrey de Peyrac se blíží, Anglice se už pomalu svírá hrdlo.. Klenot červené knihovny je tu – předlouhé záběry, hluboké pohledy, přepjatá gesta, velká slova, k tomu výborná hudba a zrnitý obraz a dnešní divák ohrnuje nos, jenže ženám ročník 1970 a starším vlhnou nejenom kapesníky. Já mám tuhle pseudohistorickou limonádu roky tak nějak spjatou s tím, že se na Angeliku neustále někdo vrhá a snaží se ji dostat do postele. (14.08.2015)