Odebrat z přátel

Za běžných okolností bych to s pérem v ruce neváhal nekompromisně ocejchovat regulérním odpadem! a ještě na to provokativně vyzvracet slova jako "všichni", "jste" nebo "kokoti", abych tak fikaně vyselektoval běžné osazenstvo od pozérského buzeranstva, ale nakonec se do mého hodnocení promítne i špetka nostalgie a pochopení, poněvadž mně se tenkrát v šestadevadesátém stalo něco velice, velice podobného a to vám povím, nebyl to žádný med! Bylo mi čerstvých patnáct, s rodiči jsme okupovali starý bunkr po Himlhergotových a internet byl nadbytečným luxusem. Vlastně jediný, kdo k němu měl tehdy přístup, byl tamní kongresman a předseda hospodské rady Jožka, který ho ráno nastartoval, přes den si skočil s klukama z radnice do nádražního bufetu na pár panáků leteckého benzínu s limetkou a večer už měl načtené oba dva emaily. My, běžní smrtelníci, jsme se museli dorozumívat postaru a protože vypalování symbolů do obilí bylo příliš komplikované, zkoušeli jsme spolu mluvit. Prázdniny se rozjely naprosto parádně; já a kamarádi jsme se jako dospívající rebelové začali uvědoměle vzpírat systému, takže jsme jednou nepřišli na sraz dobrovolných hasičů, při přecházení silnice jsme se ohlíželi do stran jenom padesátkrát a u kulturáku jsme zahodili obal od tatranky. Byli jsme zkrátka postrachem celého hřbitova i polňačky za rybníkem. Jenže pak se to v jediný osudný okamžik celé zvrtlo, dorazila mi totiž textová zpráva. Podepsal jsem tedy doručenku, převzal si dopis a popřál devadesátileté pošťačce Blažkové šťastnou cestu zpět do osady. "Vím, kde schováváte svoji tajnou krabici s Playboyi a hroznovým vínem!" stálo v dokumentu úhledným fontem. Propadl jsem panice a ihned svolal skupinový chat v lese u studánky. Honza Piškot z devítky, který měl z poštovní informatiky samé jedničky, usoudil, že odesílatel nepůjde vypátrat, protože využil anonymního režimu a na dopis nenapsal zpáteční adresu. Byli jsme v pasti, podezřelý byl každý z nás. Tedy kromě spolužáka Abdula Džabbar Muta'aliho, ten po našem ještě neuměl. Kápo našeho konferenčního hovoru si stáhl z tváře poslední verzi komára a navrhl, že bychom z toho zkurveného lesa měli jít raději do prdele, nebo nás ty malý mrdky sežerou. Přesunuli jsme se tedy na dětské hřiště poblíž místní fary a tam si zaktualizovali sadu emotikonů, abychom jeden na druhého mohli házet falešné úsměvy a dělat, že je všechno v pořádku. Nebylo. Toník to nakonec nevydržel a Vítkovi zformátoval nosní přepážku, protože tu vyjebanou krabici prý zahesloval úplně na piču. V tu chvíli jsem cítil, jak se nám firewall brána kompletně rozpadá, do toho začala všude kolem lagovat grafika, protože se stmívalo a když po bramborovém poli proběhl trojský kůň, věděl jsem, že toto je konec naší Žraločí pětky. V následujících letech už jsme se příliš nevídali, přesto nám problém s erotickými časopisy a laciným šnapsem rezonoval v hlavách po celou dobu. Tedy alespoň do doby, kdy se náš hacker Honza naboural do pošty starou Liazkou svýho fotra a přední náprava mu roztrhala vnitřnosti na krvavou kaši. To nás rozrušilo trošku víc, takže jsme na toho pičuse s dopisem úplně zapomněli a žili šťastně až navěky. Byl to napínák, co? Tak podobně dramatický je i tento film. Dvě hvězdy dávám za neotřelou formu a víc ze sebe nevytlačím ani kdybych se posral. Poroučím se a děkuji za pozornost, zejména pak pozérskému buzeranstvu. (21.06.2015) (méně) (více)