Příchozí

Nemám nic proti tomu, když je vtahující film tak trochu hloupý. Jenže Příchozí mě prostě nevtáhli, takže jsem se přes jejich nepříliš dobrý scénář nepřenesl. Znatelně chybí už jen Deakinsova kamera ze Sicaria, ten šedivý jednolitý obraz mě nudil a strhával pozornost k tomu, co se děje. Což tomu rozhodně neprospělo, protože ten film není dělaný, aby se o něm přemýšlelo, ale aby se prociťoval. Mrzí mě to, bylo by praktické naladit se na Villeneuveovu vlnu, ale co nadělám? Tak jsem jen přemýšlel o tom, jak tu nic nedává smysl, jak jsou postavy nevýrazné a nezajímavé a jak vše jede jen na efekt... a tím myslím opravdu vše od struktury filmu po logiku děje. (Vědec odmítne vědci před prvním setkáním s mimozemšťanem popsat, jak vypadá, "aby byl překvapený". WTF? Ale to je jen jeden příklad toho, jak film zahazuje elementární logiku a věrohodnost, aby mohl nabídnout wow scénu, u níž asi nemá vadit, že především není možné, aby se v prostředí vědců, politiků a vojáků odehrála. To by nevadilo jindy, ale rozhodně to vadí u filmu, který se tváří tak vědecky. Ale co se divit od příběhu, v němž se vědci s cizí formou života pokoušejí komunikovat tak, že ji učí anglicky?) Taky nechápu řeči o odvážné antihollywoodské pomalosti, mně přišel Arrival extrémně uspěchaný emocionálně i dějově. Jakákoliv srovnávání třeba s Odyseou (na které jsem byl v kině shodou okolností před týdnem a opět jsem jí propadl) právě proto odmítám. Tohle není meditativní filosofická sci-fi, ale honička založená na nesmyslné premise, plná nepřesvědčivých ultimát, brutálně tlačených emocí a především nesnesitelného sebedojímání, která veškerý svůj potenciál obětuje tomu, aby "nějak vypadala". (13.11.2016)

Kdybych dokázal přemýšlet jako heptapodi (a pokud události nejsou předem dané), přečetl bych si Chiangovu povídku až po zhlédnutí filmu. S její znalostí totiž film nedokáže překvapit tím, k čemu od začátku směřuje a nač k vlastní škodě tolik spoléhá. ___ Zatímco Chiang jde rovnou k věci, Villeneuve věnuje z pochopitelných důvodů mnohem více prostoru expozici. Prvnímu setkání proto předchází až komicky dlouhý „build-up“, během něhož hrdinové letí helikoptérou do Montany, oblékají se do ochranných kombinéz, jedou k obřímu vesmírnému objektu, vylézají na zvedací plošinu, vezou se na zvedací plošině (protože bychom byli ochuzeni o jednu dramatickou jízdu, kdyby plošina stála rovnou pod otvorem), kráčejí do útrob lodi. Jedinou funkcí tohoto procedurálního porna je připravit nás na zásadní a epické odhalení, které se ovšem nekoná, protože se nakonec dozvíme akorát to, jak mimozemšťané vypadají. Jednotlivé kroky vedoucí ke komunikačnímu aktu už později nehrají významnější roli. Podobným nenaplněným příslibem jako popsaná scéna pro mne byl celý film. ___ Dlouhý a pomalý úvod není uspokojivý ani v představení protagonistky, jejíž jednání po zbytek filmu by zřejmě měla vysvětlit skutečnost, že žije osaměle a chudý osobní život si kompenzuje prací (jako jediná přichází do školy i tehdy, když zbytek světa prožívá mimozemskou návštěvu). Podobně účelově a neorganicky působí mnohé návodné dialogy, flashbacky s dítětem nebo scéna, ve které Louise překládá v čínštině vedený rozhovor, abychom věděli, že hovoří také mandarínsky. Chladně inženýrský přístup k postavám, které zůstávají až do konce filmu podobnými záhadami jako mimozemské logogramy, by tolik nevadil, kdyby nebyl v rozporu s melodramatickou rovinou vyprávění, která stojí právě na vztazích a motivacích hrdinů a která se v závěru stává dominantní (za docela zásadní považuji nahrazení nehody, které by možná šlo zabránit, nevyléčitelnou nemocí, kterou lze v souladu s melodramatickými konvencemi jedině akceptovat jako nevyhnutelnost). ___ V povídce je po částech rozkrývaná teorie průběžně aplikována na univerzálně srozumitelný příběh, jehož hlavním smyslem je učinit srozumitelným to, jak heptapodi myslí. Cílem tedy není dojmout čtenáře, nýbrž mu pomoct pochopit, jak „to“ celé funguje. Příchozí se naopak snaží nabídnout spíše emocionální než intelektuální satisfakci, ale moc se jim to nedaří. Pořád jde o zručně natočené sci-fi o důležitosti (ne)porozumění, byť svými vysvětlujícími dialogy, ukrutně vážným tónem a chladným vizuálním stylem až příliš připomínající Interstellar, ale na rozdíl od povídky mne neohromilo. Mimo jiné i vinou toho, jak urputně se o ohromení diváka snaží. Apendix: Jestli je filmem předložené řešení, jak znovu sjednotit rozdělený svět, jediným možným, jsme dost v háji. 70% Zajímavé komentáře: Baxt, Triple H, Tatizz (19.11.2016)

Smrtící Kontakt. Zkusit prostřednictvím filmového média zprostředkovat našemu chápání se vymykající vnímání prostoru, času, rozměru, relativity či jsoucna se v minulosti pokusili mnozí velikáni stříbrného plátna; od Kubricka přes Mallicka či Zemeckise až po Nolana. Tu více, tu méně úspěšně a někdy vyloženě směšně. Villeneuve se k nim přidává. Rovněž více méně úspěšně. Zkouší to skrze vypiplanou důmyslnou výstavbu (do té míry, že je to zajímavější tím jaká témata to řeší, než příběhem který to vypráví), hmatatelnou podprahovou tenzi a především intimní melancholické osobní linii, která by ráda stavěla na emocích. A v tom je do značné míry problém, jelikož až na samotný závěr je to přes veškerou snahu chladné a odosobněné. Sice stylově chladné a odosobněné, ale s ohledem na jakou notu se to snaží hrát, tak je v tom znatelný rozpor. A byť je to o něčem zcela jiném, tak rychleji než rychle opuštěná lingvistická linie zamrzí, ne že ne. Speciálně když předloha v tomto ohledu zašla mnohem dále (Fermatův princip apod.). SPOILERoidní PS: Dost se divím, že to v tradici zápletku vyzrazujících tuzemských distribučních názvů nemá rádoby dramatický název à la "Vzpomínky na budoucnost" či tak něco... (10.11.2016)

Jakožto velký znalec Chiangovy působivé předlohy musím s politováním konstatovat, že filmový Arrival zůstal tak trochu ztracen v (heptapodím) překladu. Scénárista Eric Heisserer se snaží příběh obohatit o geopolitickou rovinu, leč svým černobílým viděním světa, v kterém se vyskytuje mírumilovná Amerika a agresivní Rusko/Čína, většinu diváků akorát otráví. Souboji mocností je zde věnováno příliš mnoho prostoru a na adekvátní rozpracování Sapir-Whorfovy hypotézy již tak ve filmu pohříchu nezbylo dostatek místa. Snímek překvapivě doplácí na velmi slabý scénář, kde téměř každý Heissererův pokus o kreativitu končí fiaskem. Arrival jako celek navíc působí chladným, až přímo odtažitým dojmem, takže potenciálně silné scény se vzpomínkami na budoucnost, diváka po emocionální stránce takřka vůbec nezasáhnou. Našla se zde však i světlá místa. Jelikož se podrobně zajímám o kaligrafii, tak mě vyloženě uchvátilo vizuální zpracování heptapodích sémantogramů a jejich tvorbu jsem sledoval se zatajeným dechem, k umocnění čehož dopomohl i mrazivý hudební příspěvek Jóhanna Jóhannssona. Za největší přednost snímku pak považuji jeho samotné poselství, i když Heisserer zde opět neúnavně pokračuje ve významovém překrucování předlohy a s mým závěrem by se možná vůbec neztotožnil: Značně omezený způsob vnímání reality, kterým nahlížíme na svět prostřednictvím časové posloupnosti, nás nutí uvěřit v iluzi svobodné vůle. Když však své vědomí pozvedneme na vyšší úroveň, v které se vše odehrává současně, bude nám naprosto zřejmá předurčenost všech věcí. Tři hvězdy. (18.02.2017)

Ted Chiang, autor předlohy k tomuto filmu, je zároveň autorem možná úplně nejdivnější sci-fi povídky všech dob. Máte-li zájem, zde je její (pravda, ne úplně nejlepší, přesto snad dostatečný) překlad, publikovaný kdysi v časopisu Ikárie: https://uloz.to/!9yzeSiX8m/hell-is-the-absence-of-god-docx (30.12.2016)