Příchozí

Kdybych dokázal přemýšlet jako heptapodi (a pokud události nejsou předem dané), přečetl bych si Chiangovu povídku až po zhlédnutí filmu. S její znalostí totiž film nedokáže překvapit tím, k čemu od začátku směřuje a nač k vlastní škodě tolik spoléhá. ___ Zatímco Chiang jde rovnou k věci, Villeneuve věnuje z pochopitelných důvodů mnohem více prostoru expozici. Prvnímu setkání proto předchází až komicky dlouhý „build-up“, během něhož hrdinové letí helikoptérou do Montany, oblékají se do ochranných kombinéz, jedou k obřímu vesmírnému objektu, vylézají na zvedací plošinu, vezou se na zvedací plošině (protože bychom byli ochuzeni o jednu dramatickou jízdu, kdyby plošina stála rovnou pod otvorem), kráčejí do útrob lodi. Jedinou funkcí tohoto procedurálního porna je připravit nás na zásadní a epické odhalení, které se ovšem nekoná, protože se nakonec dozvíme akorát to, jak mimozemšťané vypadají. Jednotlivé kroky vedoucí ke komunikačnímu aktu už později nehrají významnější roli. Podobným nenaplněným příslibem jako popsaná scéna pro mne byl celý film. ___ Dlouhý a pomalý úvod není uspokojivý ani v představení protagonistky, jejíž jednání po zbytek filmu by zřejmě měla vysvětlit skutečnost, že žije osaměle a chudý osobní život si kompenzuje prací (jako jediná přichází do školy i tehdy, když zbytek světa prožívá mimozemskou návštěvu). Podobně účelově a neorganicky působí mnohé návodné dialogy, flashbacky s dítětem nebo scéna, ve které Louise překládá v čínštině vedený rozhovor, abychom věděli, že hovoří také mandarínsky. Chladně inženýrský přístup k postavám, které zůstávají až do konce filmu podobnými záhadami jako mimozemské logogramy, by tolik nevadil, kdyby nebyl v rozporu s melodramatickou rovinou vyprávění, která stojí právě na vztazích a motivacích hrdinů a která se v závěru stává dominantní (za docela zásadní považuji nahrazení nehody, které by možná šlo zabránit, nevyléčitelnou nemocí, kterou lze v souladu s melodramatickými konvencemi jedině akceptovat jako nevyhnutelnost). ___ V povídce je po částech rozkrývaná teorie průběžně aplikována na univerzálně srozumitelný příběh, jehož hlavním smyslem je učinit srozumitelným to, jak heptapodi myslí. Cílem tedy není dojmout čtenáře, nýbrž mu pomoct pochopit, jak „to“ celé funguje. Příchozí se naopak snaží nabídnout spíše emocionální než intelektuální satisfakci, ale moc se jim to nedaří. Pořád jde o zručně natočené sci-fi o důležitosti (ne)porozumění, byť svými vysvětlujícími dialogy, ukrutně vážným tónem a chladným vizuálním stylem až příliš připomínající Interstellar, ale na rozdíl od povídky mne neohromilo. Mimo jiné i vinou toho, jak urputně se o ohromení diváka snaží. Apendix: Jestli je filmem předložené řešení, jak znovu sjednotit rozdělený svět, jediným možným, jsme dost v háji. 70% Zajímavé komentáře: Baxt, Triple H, Tatizz (19.11.2016)

Ztvárnění nelineárních emocí v lineárním vyprávění naráží notně na své limity. Villeneuveovo sci-fi zase na hranu současného žánrového povědomí. Divácké zmatení podtržené trailerovými scénami, které ve filmu neuvidíte, může věrně kopírovat to lidské ve filmu. Podobně jako chtít za každou cenu hledat melodii v hudbě Jóhanna Jóhannssona. Skvělá práce se zvukem, diegetickou a nediegetickou složkou hudby, umocňuje zážitek způsobem, jaký jsem na filmové plátně nezažil snad roky. Sci-fi-feelingová lázeň. (13.11.2016)

Libí se mi jak Villeneuve pracuje s fenoménem jazyka a předvádí ho ve snadno srozumitelných souvislostech. U příbuzného INSTERSTELLAR se přesně tohle né uplně dobře podařilo Nolanovi s pohybem v časoprostoru. Potěšilo by mě, kdyby se Villeuneuve do budoucna vyhýbal příběhům s velkým koncem a vypointovaným příběhem, přeci jen už je to v jeho filmografii potřetí a byla by škoda, kdyby nakonec šel podobnou cestou jako M. Night Shyamalan. (06.12.2016)

Jakožto velký znalec Chiangovy působivé předlohy musím s politováním konstatovat, že filmový Arrival zůstal tak trochu ztracen v (heptapodím) překladu. Scénárista Eric Heisserer se snaží příběh obohatit o geopolitickou rovinu, leč svým černobílým viděním světa, v kterém se vyskytuje mírumilovná Amerika a agresivní Rusko/Čína, většinu diváků akorát otráví. Souboji mocností je zde věnováno příliš mnoho prostoru a na adekvátní rozpracování Sapir-Whorfovy hypotézy již tak ve filmu pohříchu nezbylo dostatek místa. Snímek překvapivě doplácí na velmi slabý scénář, kde téměř každý Heissererův pokus o kreativitu končí fiaskem. Arrival jako celek navíc působí chladným, až přímo odtažitým dojmem, takže potenciálně silné scény se vzpomínkami na budoucnost, diváka po emocionální stránce takřka vůbec nezasáhnou. Našla se zde však i světlá místa. Jelikož se podrobně zajímám o kaligrafii, tak mě vyloženě uchvátilo vizuální zpracování heptapodích sémantogramů a jejich tvorbu jsem sledoval se zatajeným dechem, k umocnění čehož dopomohl i mrazivý hudební příspěvek Jóhanna Jóhannssona. Za největší přednost snímku pak považuji jeho samotné poselství, i když Heisserer zde opět neúnavně pokračuje ve významovém překrucování předlohy a s mým závěrem by se možná vůbec neztotožnil: Značně omezený způsob vnímání reality, kterým nahlížíme na svět prostřednictvím časové posloupnosti, nás nutí uvěřit v iluzi svobodné vůle. Když však své vědomí pozvedneme na vyšší úroveň, v které se vše odehrává současně, bude nám naprosto zřejmá předurčenost všech věcí. Tři hvězdy. (18.02.2017)

Jestli vyrazíte na další Den nezávislosti, čeká vás kruté vystřízlivění. Příchozí je Villeneuve od A do Z, spíš se tedy připravte na hutné drama, jehož veškerá globálnost je akorát pozadím pro silný osobní příběh. Na jednu stranu je tahle sci-fi celkem divácká, zároveň však nejde o žánrovou jednohubku, nýbrž o bolestivou sbírku životních pravd, jež do vás kanadský virtuos pumpuje svým typicky přízemním (a trochu loudavým) stylem. Čím jste starší, tím větší knockout od filmu dostanete. Takže si radši nechci představovat, co tahle herecká, scenáristická a režijní trefa udělá se staršími ročníky. (08.11.2016)