Hana a její sestry

Nie najlepšie, ani najhoršie Allenove dielo, ale pre neho absolútne typické. Tak šarmantne vtipné a originálne, a pritom najlepší scenárista všetkých čias nepísal nikdy o ničom inom ako sú vzťahy, kde nesmie chýbať všadeprítomná nevera, židia či náboženstvo a to všetko s tak príjemnou nadsádzkou. Vizuálne môže z pohľadu súčasníka pôsobiť dosť staro, predsa len to oblečenie, prostredie, to ani nevyzerá ako z roku 1986 ale minimálne 1956. (07.09.2018)

Ne, že by Allen neuměl točit vážné filmy, to nehodlám říct. A tenhle patří k těm lepším. Ale mě Allenovy vážné filmy prostě moc nebaví. Hana má dobře napsané a obsazené postavy, sestra navštěvující punkové koncerty je super, Barbara Hersey je skvělá (nedivím se, že ji v The Entity prznil duch), škoda toho mála prostoru pro Carrie Fisher (vůbec by mi nevadilo, kdyby se prohodila s nesympatickou Miou Farrow) a i ten Allen svou rolí nakonec jinak vážný film trochu rozveselí. (03.03.2016)

S přibývajícím věkem mě ten Woody začíná přitahovat stále víc a víc. Ty filmy jsou minimálně odžité, člověk postavám prostě rozumí ve 40 úplně jinak než by tomu bylo ve 20 a do těch filmů se zkrátka musí trošku dospět. Příjemná vztahovka, ve které se jednoho dne nevhodně zamiluje samotný Michael Caine. Nejsměšnější scény má na svědomí Woody Allen a jeho po(s)tupné návštěvy doktorů :) 75% (19.02.2024)

Proč nepřiznat, že Woody Allen a jeho poněkud infantilní svět nikdy nebyl tak docela mým šálkem čaje. Na druhou stranu, nezávisle na svých pocitech a sympatiích, nemohu neuznat, že tento Američan je bohem políbený a z jeho ruky vycházejí skvosty, které v paměti zanechají alespoň stopu. Což je v tomto případě současně i moje pokorné doznání. V matné spleti obtížně rezonujících pamětí dominuje Hanina stmelující úloha v rozsáhlé rodině, která je odměňována zneužíváním ("Marto, Marto, pečlivá jsi" pronáší v Novém zákoně Ješua-Ježíš). A pocit, že jsem zhlédl něco hodně krásného, na co bych neměl zapomenout. Jak to dopadlo, vidíte sami. A těch dvacet let mne zas tak moc neomlouvá. Ach jo. (21.04.2008)

Podle ohlasů, výdělků, Oscarů i pozice u fanoušků jeden ze základních kamenů Mistrovy tvorby. K mému překvapení pro mě nepatří k těm absolutním kouskům a přináší také pár změn do režisérova přirozeného žánru, přesto je to pořád nezaměnitelný Woody. Jeho vztahový labyrint je tentokrát povýšen hned o dvě úrovně výš a dá trochu práci vyznat se napoprvé v rošádě vztahů k bývalým partnerkám, současným příbuzným a potenciálním partnerkám, které jsou současnými příbuznými. Novou tvář tu získává i častý motiv hypochondrie, tentokrát z občasných gagů rozvedený do klíčové linie postavy Mickeyho. S ním spojené hledání ideálního náboženství je pak jedním z nejoriginálnějších Allenových bodnutí do manýrů moderní společnosti. Takže i když je scénář díky více hlavním postavám trochu roztříštěný, hrozně mě baví se na Hanu dívat. Hlavně kvůli kousavým monologům a vyznění plnému naděje a optimismu. (24.02.2008)