Nosferatu - Fantom noci

Klenot, ktorý nechce byť iba obdivnou a pokornou poklonou Murnauovej klasike. Herzog ide prekvapivo aj po "psychológii" upíra. Jeho Nosferatu si uvedomuje "prekliatie nesmrteľnosti" a tento pocit metafyzickej osamelosti doslova vyteká z každého frameu. Aby ten pocit na vlastnej koži pocítil aj divák, naťahuje Herzog niektoré sekvencie do neúmernej /ale zato úmornej/ dĺžky. Áno, cieľom je, aby nám ten "filmový" čas plynul sakramentsky pomaly, aby sme takpovediac sami nachvíľu zostali "zakliati v čase"... P.S. Tlieskam aj za ten inovovaný koniec. P.P.S. Za Isabelu Adjani by som rád položil aj ten svoj nesmrteľný život. (12.09.2006)

Mal som vo väčšine filmovej stopáže nepríjemný zvláštny tiesnivý pocit,že sa deje niečo strašné,a tak pri pohľade na krysy a na mor v Holandsku ma extrémne mrazilo,že k tomu vidieť desivého,ako zvyčajne Klausa Kinského nepridáva na zdraví nič dobrého,veľmi depresívny film,ktorý vďaka réžii Wernera Herzoga pôsobí autenticky! Ak by som mal vyzradiť tajomstvo,tak spolupráca KINSKI/HERZOG mi viac pasuje predtým v Aguirre, der Zorn Gottes a potom v majestátnom Fitzcarraldo,zlatá stredná cesta je asi tu... Inak mladý Bruno Ganz sa profiloval herecky už dávno predtým,ako som si doteraz myslel... (31.05.2015)

Strašně se mě to líbilo, hlavně ta druhá část v holandským městě, měla tak správně tísnivou atmosféru. Vynikající výkon páně Kinskiho jen přidával i když místy občas působila jeho gesta až trošku parodicky, ale to totálně promíjím neb líp zahranýho upíra nepamatuju. Isabelle dostává víc prostoru ve druhé části filmu a i na její adresu zasílám doporučenku se samou chválou. Skvělý nápad vsadit víc na emoce než na děs a jako bonus to pěkně prokapat atmosférkou. (18.12.2012)

Hrabě Orlok podruhé. Navíc s barvou, zvukem a více depresivně, než tomu bylo v originále. Herzogova verze se v první polovině drží naprosto věrně původní předlohy, aby se v té druhé až pedantským způsobem věnovala Orlokovým příjezdem do Wismaru, z kterého udělá pomocí morem nakažených krys město duchů. Herecky výborné (Kinski tu předvádí téměř nadlidský výkon), po hudební stránce tíživé a atmosféricky srovnatelné s Murnauovým snímkem. Taková první večeře na hradu, při níž hrabě hladově doráží na svou budoucí oběť, mně přijde dokonce ještě lepší. (09.03.2013)

Všechny klasické románové děsy – Frankensteina, Draculu, Psa Baskervillského a Fantoma opery – pojí nikoliv nezadržitelné úsilí sát lidskou krev, ale snaha začlenit se do společnosti a touha po lásce; pokus výjimečných stvoření žít normální život. Upír Nosferatu není nic jiného než tragická figura, samotář, který zná svět, ale svět neví o něm (zná ho pouze z mýtů), preromantický či romantický individualistický živel toužící se osvobodit. Kuriózně tak, že svobodu ztratí a bude přijat okolím, protože zjišťuje, že být mimo systém je horší než být jeho součástí. Volí proto lepší z obou zel. Nicméně je obtížné tragiku Upíra postřehnout, protože za prvé postavy ve filmu jsou vyloženě kladné a nutí diváka, aby s nimi sympatizoval a Upíra zavrhl; za druhé Herzog ukazuje divákovi vše, co má vidět, ale nikdy neříká, co by měl cítit, a nevypráví z vnitřního hlediska Upíra; a za třetí Upír Kinski promlouvá převážně expresivně přes vizuál, zatímco ostatní postavy přes dialogy, čímž přispívá ve svůj neprospěch, neboť vizuální uvažování není lidem vlastní. Osud Upíra tak zesiluje zejména klíčové duo Herzog a Kinski (ten připomíná více odhozeného potomka původního Upíra Nosferatu než autonomní monstrum). Oba jsou stejní vyděděnci jako Upír a pouze vepisují sama sebe do integrity filmu a kladou si otázku, jak může člověk reagovat - protože odstranit nejdou - na existenciální rozpory. Může ukončit svého ducha uklidňujícími a zkreslujícími ideologiemi. Může se pokoušet uniknout svému vnitřnímu neklidu krajní aktivitou, ať už při zábavě nebo v práci. Může se pokoušet zbavit se svobody tím, ze se stane nástrojem mocnosti, které leží mimo něj a s nimiž identifikuje svoje já. Presto zůstává nespokojeny, bojácný a neklidný. Existuje jen jedno řešení tohoto problému; dívat se pravdě do očí a smířit se s fundamentální osamělostí a opuštěností ve světě, který je vůči lidskému osudu indiferentní, a uznat, ze neexistuje žádná vyšší moc, která jeho problém za něj může vyřešit. Vykládejte to věčné bytosti. (02.02.2009)