Luk královny Dorotky

Ach, ty ženy. Tedy v tomto případě žena. Jozefína, Blažena a Isabela. Vždy jsou kvůli nim jen a jen potíže. Zpřetrhají kočovné přátelství, pošpiní čest ctnostného manžela, který ovšem místo činů jen a jen žvaní, a dokonce kvůli nim muž občas zabije svého soka. Překrásná hudba Zdeňka Lišky, skvostný Vančurův jazyk, a naprosto skvělé herecké polohy nejen Jany Brejchové. (25.02.2013)

"Víte však vy, co je to láska?" Odpověď na tuto otázku stále hledám, leč zhlédnutí tohoto filmu mě v tomto ohledu nijak neposunulo. Film mě celkově vůbec neoslovil. Vančurův stejnojmenný povídkový soubor jsem bohužel nečetla, takže s předlohou nemohu srovnat. Zajímavé komentáře: Amper01, Snorlax, Vančura. (04.05.2013)

Z šesti nezávazných a nezávadných povídek Vladislava Vančury tu byla zfilmována polovina. Z Vančurovy jazykové ekvilibristiky tu sice mnoho nezůstalo, ale pokud se na celou triádu díváme z perspektivy vančurovského stylu vyprávění, pak ani jedna ze zfilmovaných povídek není chabá či obsoletní. Jejich propojení do jednoho hereckého rámce, neboť i dějový i ideový rámec je propojen, je možným režisérským přístupem. (20.10.2019)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné Vančurovy literární předlohy. Z povídkového souboru "Luk královny Dorotky" byly zfilmovány tři povídky: "Brusič nožů", "Dobrá míra" a "Konec vše napraví". Zbylé tři ("Guy de Maupassant", "Usmívající se děvče" a "Chirurgie") byly vynechány. Pokud mohu soudit, nejedná se bohužel o příliš zdařilou adaptaci. Na vině je podle mého názoru příčina zcela prostá - tato vančurovská látka je v podstatě nezfilmovatelná. Povídkový soubor "Luk královny Dorotky" v prozaickém díle Vladislava Vančury v jistém smyslu vyčnívá jako jistá anomálie. Jde o text, jehož hlavní půvab tkví v neotřelém stylu, jímž jsou jednotlivé povídky napsány. Vančura zde svou nenapodobitelnou češtinou vzdává hold lásce a bezelstné povaze mládí. Chtělo by se říci, že podobně jako měl Škvorecký svou "Prima sezónu", podobnou funkci hrál pro Vančuru "Luk královny Dorotky". Samotné příběhy jsou prostinké a každý z nich je prodchnut atmosférou bezstarostné - a bezčasé - pohody. Filmová adaptace proto téměř nutně musela vyznít tak jak vyzněla - jako otrocké převedení literárních postav na filmové plátno, do konkrétního historického času, kde je režisér nechává připitoměle deklamovat doslovně převzaté repliky z knihy, vše za nezbytného doprovodu vypravěčského voiceoveru (opět doslovně převzatého z knihy). Navzdory silnému hereckému obsazení (famózní Brejchová & Menšík) jsem se nemohl ubránit dojmu, že herci nemají moc co hrát, protože Vančura své postavy načrtnul více než lehkým perem, neb nějaká složitá psychologizace zde nebyla cílem. Jednotlivé postavy představují spíše určité archetypy, které autorovi slouží k realizaci jeho záměru - v textu se nijak netají tím, na čí straně jsou jeho sympatie, což je třeba prvek, který jsem ve filmu výrazně postrádal. Přesto nelze filmu upřít jisté kvality, a soukromě mi přišlo, že jeho průběh jeví určitou vzestupnou tendenci - první povídka je nejslabší, druhá je o něco lepší a třetí je výrazně nejlepší. Osobně mi třeba vůbec nevadí, že se ve všech třech povídkách objevují titíž herci, dokonce se mi zamlouval i samotný závěr, v němž režisér svedl všechny postavy ze tří povídek dohromady. Pochvalu by bylo možné složit i hudebnímu doprovodu, nebýt však oné nepříjemné věci, že se v každé povídce do omrzení opakuje tentýž hudební motiv, což je zvláště v té první skutečně k uzoufání. Celkově jsem rád, že jsem tento film mohl vidět, protože jsem na něj byl velmi zvědavý, a pohled na tehdy velmi atraktivní Janu Brejchovou mi více než vynahradil neuspokojení, jež jsem pociťoval ze zbytku tohoto filmu. Přesto nemohu hodnotit více než třemi hvězdami - jako adaptace je to více než slabé, a jako samostatný film je to podivná nuda, která současnému divákovi nemá dle mého soudu moc co nabídnout. (13.03.2013)

"Díval jsem se na svět a všelicos jsem zahlédl, ba věru vím, kdo je vládkyní světa. Což jsem necítil, jak lásky tepe křídly, což jsem si nevzal nitky z jejich šatů. Kdo nezakládá oheň, ten se nespálí. Já však miloval sto něžných krasotinek, jež mi Bůh ukázal. Víte však vy, co je to láska?" V tomto přepisu  Vančurových povídek (skvostným jazykem napsaných) nám stačí jedna krasotinka jménem Jana Brejchová. Je půvabná jak v poloze lehké děvy, manželky cnostného manžela tak i hostinské. Ten nápad obsazení týchž herců do všech tří povídek mi vůbec nevadil, jejich určité propojení na konci mi dávalo smysl. Co jsem si určitě hodně užil, byla výborná Liškova hudba, ať už se v první povídce podobala hře na flašinet, byla vypjatě romantická v povídce druhé nebo měla středověký ráz jako ve třetí povídce. (17.03.2024)