Arrivederci all'inferno, amici
See You in Hell, Friends
Režie:
Juraj JakubiskoKamera:
Juraj JakubiskoHrají:
Olga Schoberová, Ján Melkovič, Míla Beran, Dušan Kosorínsky, Jana Březinová, Zdeněk Dušek, Augustín Kubán, Jana Stehnová-Čechová, Ján Kosorínsky (více)Obsahy(1)
Všichni jednou usneme, náš sen se stane skutečností a den začne o půlnoci... Na odlehlém vesnickém sídle si skupinka lidí chce žít vlastním životem daleko od celosvětové katastrofy. Založí svou vlastní fiktivní rodinu a po celou dobu se oddávají neustálým radovánkám, potápí se do úvah o smrti a životě a upadají do nejrůznějších meditací či zdivočelého jednání. V sídle se k ústřední trojici postupně přidávají další lidé a vznikne jakási bizarní komunita existující mimo čas a prostor. Teror fanatického diktátu, kázající spásu v budování „rudé archy“, je však dožene i zde… Jeden z klíčových filmů „slovenského Felliniho“ Juraje Jakubiska, založený na alegoriích a symbolech, měl velmi pohnutý osud. Začal se natáček během Pražského jara 1968, za kamerou stanul sám Jakubisko a scénář sepsal společně s Karolom Sidonom, ale natáčení bylo před koncem zastaveno a film se nedokončil. Italský koproducent sice v roce 1972 uvedl svou verzi snímku, od ní se ale režisér zcela distancoval. Jakubisko se po tvrdém cenzurním zásahu dostal na černou listinu tvůrců a svůj další hraný film natočil až v roce 1979 – Postav dom, zasaď strom. Až po pádu režimu a v opojné atmosféře Sametu se mohl opět vrátit k projektu a po dotočení několika scén s původními herci se film dočkal premiéry, a to po dlouhých dvaadvaceti letech. (Česká televize)
(více)Recenze (55)
Tento film chápu jako protiklad a zároveň alegorii na komunismus. Na jedné straně komunismus - katastrofa, na straně druhé svoboda, chceme siužít bokem od toho neštěstí a po svém. Ale i každá volnost má svá pravidla. A ono není vlastně přesně řečeno, jak si tu svobodu lidé představují. Jak by chtěli prožít zbytek života? Svoboda je jedna věc, ale základ pro nějaké povinnosti musí být jinak člověk nepřežije. Ale oni chtějí jen šuk.t a halekat. Obrazově abstraktní a surrealistické, ale pro diváka hrozně náročné a velmi těžce stravitelné. ()
Původně ten film byl o něčem jiném, ale Jakubisko po 20 letech k tomu přitočil nové scény a udělal z toho alegorii na komunistický režim a oslavu "sametové" revoluce. A bohužel je to alegorie hodně prostoduchá až primitivní, symbolika je volena tak, aby ji pochopil i blbec. Takže ono nestačí osla natřít rudou barvou, Jakubisko na něj ještě pověsí portrét Brežněva, aby to pochopil i ten největší idiot. A všechno se musí dovysvětlovat komentářem, pro jistotu několikrát, aby nám to docvaklo. A ten revoluční dovětek je trapný, obzvlášť když teď víme, že to, co přišlo po Listopadu, není kdovíjak ideální. Prostě si myslím, že touhle tupou aktualizací Jakubisko film hodně poškodil. Ale na druhé straně je to stravitelnější, než Vtáčkovia, siroty a blázni. ()
Chcel by som vedieť, o čom pôvodne mal byť ten film, v akom štádiu bolo nakrúcanie prerušené, ako vyzeral pôvodný zostrih a prečo vlastne Jakubisko sa rozhodol dokončiť film a prečo práve takto... Prečo, prečo, prečo? Môžu za to dve doby? Ľutujem to dievčatko, ktoré skoro po celý čas pobehuje nahé, možno má dodnes z toho všetkého traumu. Jakubisko sa ukázal v tomto filme ako perverzný špinavec, ktorý domotal ten film tak, že vyznel úplne zbytočne. Navyše, tak ako všetky Jakubiskové filmy, aj tento má úplne otrasné postsynchróny. Tú jedinú hviezdičku si zaslúši Olga Schoberová, za mlada bola kosť a Jakubiskovi sa podarilo ju vyzliecť pred kamerou. Ale inak by to bol odpad ako hrom. ()
Snímok hodnotím ako maximálne skvelý a zároveň je to psychologická zákernosť, ktorá diváka zabíja. ()
Jakubiskov jasný rukopis vidieť na obrazoch i dialógoch. Príbeh fiktívnej nekonvenčnej rodiny, ktorá sa bráni vplyvu bosoriek/ideológii "staviame archu pre vašu spásu". Snové obrazy plné karikatúr a nemravnosti sú striedané čriepkami odkazov na náboženstvo, vieru. Nečudo že film bol zakázaný, lebo náznaky kritiky komunistickej ideológie boli do očí bijúce. Z všetky "Nejaký červený somár nám nebude brániť v ceste k spravodlivosti" a záverečná scéna so somármi s obrazmi Stalina a Brežneva. 70% ()
V úvodu před filmem bylo řečeno, že se Juraj Jakubisko při natáčení sblížil s Olgou Schoberovou, což je pravděpodobně klíčová informace. Celý snímek je v podstatě poctou její tělesné kráse, kocháním se jejím smíchem, neustálým pozorováním její kouzelné nahoty - z té přeshodinky mi utkvěly toliko její pověstné prsy, pohupující se nad hladinou vody ve vaně. K režisérově cti budiž řečeno, že s tímhle filmem prostě neměl kliku, odmítl jej v prvoplánově hrubé verzi sestříhané bez jeho asistence v Itálii, a že se k němu jen nerad vrací, a to i k dotáčkám v 90.letech (kdy už Olinku naštěstí nesvlékal). ()
Naprosto geniální záležitost. Neznám nikoho kdo by to udělal lépe.Byl jsem zcela fascinován a pohlcen. Nezbývá než poblahopřát. Nedivím se, že film nebyl vřele přijat a asi ani nemůže. Tohle je opravdu pro opravdové labužníky a znalce filmu, kteří se umí podat vyprávění a nechají se naladit na stejnou strunu s režisérem. Myslím, že v tomhle je Jakubisko geniální a vedle Vláčila asi vůbec v našich krajinách nejlepší.... ()
Film byl uveden ve Filmovém klubu Alfa Sokolov v sezoně 1991/92. ()
Stále dost bláznivé a potrhlé, ale nějak už na mě tolik nedýchl ten umělecký duch. 70% a 3*. ()
Standardní Jakubiskova pomatenost. S velkým úsilím zvládnuta půlhodinka. ()
Nikdy som nebral Jakubiska ako velkeho otca slovenskej sceny....pravdaze mam rad vacsinu jeho filmov a jeho styl mi sadol, no ked som videl prvykrat Dovidenia v pekle, priatelia....asi tak pred desiatimi rokmi... zalomil som rukami a lamal si hlavu nad myslienkou filmu. Marne. No par dni pred tridsiatkou mi vsetko zapadlo na svoje miesto a dal som si sukromne standing ovation...a tri krat odplul nad nezmyselnostou tohto sveta. ()
Není to úplně 100 %, ale i tak velice nadprůměrné. Je pravda, že ne všechno mi asi došlo, ale zase tu funguje to, co Jakubisko umí. Navodit atmosféru, nakreslit až surrealistické scény, které nejsou jednoznačné. Ohledně toho závěru. Nepřijde mi, že by k filmu byl nějak násilně přilepený. Je jasné, že vznikl až po revoluci, je pravda, že vyznívá trochu naivně optimisticky, ale nějak mi pořád nejde vyhnat z hlavy myšlenka, jestli on si Jakubisko tím závěrem z tehdejšího nadšení trochu nedělal srandu, trochu z něj měl obavy. ()
Symbolický film plný pestrých figur si zaslouží své hvězdy, příjemným překvapením je zde Olga Schoberová, která opravdu dotahuje svou pozici "sexbomby" do dokonalosti. Škoda, že "příběh" tradičně trochu pokulhává. ()
Petras (J. Melkovič) se po nehodě v zimní krajině rozpomíná na zmizelé mládí, v němž byl s Plukovníkem jedním ze dvou mužů krásné Rity (O. Schoberová) a otcem jejího syna na odlehlém venkovském sídle. Jejich tehdejší bizarní příhody plné živočišné surreálné grotesknosti se prolínají se studenou současností, v níž jsou lákáni na podivnou archu vyhlašující sebe sama za jediný prostředek spásy. Výrazné alegorické podobenství o totalitě zůstalo začátkem normalizace rozpracováno, jeho porevoluční dokončení jistou doslovností (archa) a spektakulárností (průvod osvobozených národů) svědčí o režisérově tvůrčím vývoji. ()
Související novinky
Zemřel režisér Juraj Jakubisko
Československá kinematografie přišla o jedno ze svých velkých tvůrčích jmen, ve věku čtyřiaosmdesáti let totiž v pátek 24. února v Praze zemřel legendární slovenský režisér, scenárista, výtvarník a… (více)
Po dlouhé době film, který mě nutí opravdu přemýšlet. Na první pohled by se dalo říct, že jde jen o změť blábolivých scén, které přetékají prázdnými frázemi všech zúčastněných protagonistů a vytvářejí tak barevnou změť s nálepkou NEsmysl. Pokud však člověk vydrží celých třiasedmdesát minut, přijde na to, že mezi řádky je toho víc, než by byl čekal. Předně je nutné uvědomit si, kdy byl film natočen - respektive kdy se začal natáčet. Velmi si cením to, že Jakubisko nic neschovává, ba naopak, používá syrovost některých scén ke gradaci toho, co na první pohled není vidět. Je dost možné, že dnes už by se film nemohl veřejně šířit, snad vyjma festivalů, protože některé scény s dětmi nebo zvířaty by u těch či oněch "ochranářů" prostě neprošly. Pro mě asi nejzajímavějším počinem byla výměna víry a ideologie, respektive ukázka toho, že slepá víra má zatraceně blízko k demagogii. Postavy dvou "světic" které se snaží svými činy ochránit prostý lid od všeho zlého výměnou za to, že jim budou věřit. Postavy dvou "světic" které s sebou vláčejí osla. Jak krásná symbolika. Mistrně vystavená na jednoduchých a běžných věcech z života každého z nás. Dokonce i ten poměrně nepatrný, leč naprosto důležitý detail toho, že vzpomínaného osla natře na červeno - ano tady je červená rozhodně narážka na minulý režim - nejstarší ze všech hlavních charakterů, tedy člověk, který na základě zkušeností pochopí, že není všechno zlato, co se třpytí a že byť třešně chutnají sladce, mají uvnitř ošklivě tvrdé jádro. Jakubisko dokázal jednu krásnou věc. A sice to, že děj filmu, jakkoliv je "šílený" vypoví mnohdy daleko víc, než sáhodlouhé dialogy. Protože v Dovidenia v pekle, priatelia by postavy nemusely říkat vůbec nic, nebo klidně mohly mluvit nám všem neznámou řečí, ale stejně by bylo jasné, o co ve filmu jde. Děj filmu bourá mnoho tabu témat a značně narušuje standardní morální zásady platné v moderní společnosti, ale nikoliv bezúčelně. Naopak, Jakubisko prostřednictví určité animálnosti lidí poukazuje mimo jiné na to, že každý člověk je nejméně svou částí stále jenom zvíře a to se v případě ohrožení hlasitě hlásí o slovo. V tomto případě hrozba slepé ideologie vyburcovala postavy k velmi podivnému chování, které však jen podtrhává absurditu dob minulých a musím dodat, že díky bohu dob minulých. Časová linka, která se drží někdy mezi roky 70 a 89, rámuje jemné rozdíly, které společnost jako taková prožila, ale zároveň poukazuje na to, že se za těch dvacet let vlastně nic moc nezměnilo. Ve scéně, kdy se jeden z hlavních hrdinů ptá "světic", kde že mají sekery, a ony odpovídají, že už nejsou v módě, načež jej chytí do oprátky, se ukazuje, že princip se nemění, ale jen nástroje, které slouží k téže věci. Konec filmu je směsicí radosti a smutku, na jednu stranu Jakubisko zobrazuje výkvět samostatných národů a jejich odchod, ale zároveň se radost snoubí i s tím, že najednou je člověk svobodný a nemá potřebu se mermomocí vymezovat proti tomu zlu, které tady mělo dvacet let baštu. Najednou se po člověku chce, aby žil, a to aby žil jako člověk. Tím je pomyslné zvíře v každém z nás opět jako mávnutím kouzelného proutku uspáno. Odsouzeno čekat na dobu, kdy zase budou lidi potřebovat animálnost. Na dobu, která snad už nikdy nenastane. 80% () (méně) (více)