Sedím na konári a je mi dobre

Nechápu, proč mi trvalo tak dlouho zjistit, jak dobrý film tohle je. Nicméně, stalo se a na několikátý pokus Jakubiskův příběh dokonale zafungoval. Pokud si odmyslím zvláštní umělost zvukové stopy (zjevně vzniklou post-synchronem) a Markétu Hrubešovou, za kterou hraje leda její slovansky klenutá postava, je Sedím na konári brilantní a kompozičně doladěné poselství o několika osudech na plátně bouřlivé doby. Jakubisko dokáže bez zbytečné okázalosti pouhým náznakem ztvárnit děsivé paradoxy stalinismu, ale i podat osudy hrdinů se vší civilností a tragikou každodennosti. Připomene tak Unaveni sluncem Nikity Michalkova, i tam poklidná rovina osobní ostře kontrastuje s hlomozící mašinérií doby. Jakubisko natočil film dojemný, uvěřitelný a v nejlepším slova smyslu tragický. (28.10.2007)

Po mém soudu (a vedle Tisícročnej včely) nejlepší Jakubiskův film. Výborný námět, geniální herecké výkony, silný příběh s poselstvím, skutečně výborná kamera. Tragika i komika zároveň v přesně odměřených dávkách. Nádhera... Po novém shlédnutí (po 25 letech) musím napsat, že mi trochu vadí určitá režijní ledabylost, asi proto, že dnes znám i mladší a ještě ledabylejší Jakubiskovy filmy, přesto je to stále veliká síla... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: gudaulin, Radek99, Marigold, Renton, sud a jistě i spousta dalších, nepročítal jsem je všechny. (25.12.2006)

Jakubiskovo poetické podobenství o středoevropském prostoru a fresce přelomových událostí, které nemilosrdně smetou lecjaký lidský život... V linii vymezené tématem arizace židovského majetku v Kádárově a Klosově Obchodu na korze a tříbení charakterů pod tlakem nemilosrdné doby stalinismu v Jasného Všech dobrých rodácích se prolíná Sedím na konári a je mi dobre - přenádherný a hluboký film (jen nechápu, jak tenhle snímek mohl Jakubisko realizovat v roce 1989, jak mu tenhle námět a scénář někdo mohl schválit...) Jakubisko postavil proti sobě dva charakterové kontrapunkty - bezstarostný kosmopolita bývalý klaun Pepe a rurálně a křesťansky zemitý a s rodnou hroudou propojený Prengel (skvělí Bolek Polívka a Ondřej Pavelka). Oba svede dohromady náhoda a oba díky náhodě spojí osudové pouto - nález židovského zlata. Tenhle nález má skutečně tragický rozměr a připomíná osudovost každého lidského jednání, stejně jako je osudovost či metafyzický dopad signalizován čekající německou minou... Jakubisko záměrně příběh zasadil do přelomové doby - vykolejení civilizace následky války, doba, kdy filozofové prohlašují, že Bůh zemřel v Osvětimi, básníci odmítají psát básně a přeživší vězni si přestávají psát svá jména s počátečními velkými písmeny... Z tohoto pekla vychází ústřední dvojice a záhy začíná podléhat iluzi, že je možné znovu ŽÍT. Zjevuje se jí totiž anděl, domnělá dívka Ester. Symbolická ženská postava, a to nejen svým metafyzickým rozměrem, ale především osudem za války. Strašlivé stigma válečné kurtizány (coby memento mori později doslovně zpracované v působivém románu Arnošta Lustiga Krásné zelené oči), strašlivá psychická mokvající rána v duši, stigma dívky, která svůj život musela vykoupit svým tělem a sebeúctou... Dějová konstrukce nemilosrdně boří ideál a naději oné trojice, že místní židovská pekárna by mohla stát ostrůvkem štěstí a svobody a místem úniku před okolní bouří doby. Uniknout nelze. Nelze si beztrestně zahrávat s absurdním kolem dějin (válka, banderovci, stalinismus - v mnohém symbolizovaný, ač lehce schematický, osud učitele-partyzána-komunistického bosse-politického vězně...), jednou dojede i na tu nejzastrčenější samotu... Přesto má film i hlubokou metafyzickou rovinu připomínající v mnohém opus magnum Wima Wenderse. Místa, která nemají spojení s okolím pozemskou cestou, spojuje nebe... Hluboké vnitřní pouto mezi Pepem, Prengelem a Ester. Hluboké a nepřerušitelné pouto mezi násilím rozdělenými otci a dcerou... Víra ve shledání... Víte, co říkal starý Berousek: Možná, že právě pro tuhle chvíli jsme přišli na svět... (28.10.2007)

Včera jsem si zase jednou připomněla v TV tento výborný film. Mám ráda Jakubiskovu poetiku a výtvarnost, ale v některých jeho jiných filmech je převálcována roztahaností děje a nejasností postav. V 80. letech byl Polívka mým velkým oblíbencem, zvláště na divadle, ale zde mu to také velmi sedlo. I ostatní herecké výkony byly výborné, plus muzika, výtvarnost a i zajímavý a dokonce napínavý děj. Z dalších Jakubiskových filmů mám ráda Perinbabu / hlavní role výborná G. Masina / a Tisícročnú včelu. (30.04.2013)

Nejvyzrálejší Jakubiskovo epické dílo. Tento poetický opus začíná po skončení druhé světové války, kdy se za jistých okolností setkávají dvě zcela odlišné lidské povahy, které osud svedl dohromady a z nichž se stávají přátelé na život a na smrt. Protloukají se tímto epickým vyprávěním až do roku 1957 a vše se točí kolem zlata, které po válce našli a kolem tajemné dívky Ester, která přichází do jejich domu. Pro Boleslava Polívku to je jednoznačně životní role, jeho komediant Pepé Alberti posouvá snímek o třídu výš, jeho výroky, myšlenky a poznámky neustále chrlí v každém záběru. Krásná a podmanivá hudba jako by vypadla z pera Petra Hapky, ale znamenitě jeho styl napodobil Jiří Bulis. Normálně bych to vůbec nepoznal, kdyby nebyl v titulcích a byl bych skálopevně přesvědčen, že se jedná o další kouzlení Petra Hapky. Film jsem po delší době shlédnul na Čt 2 v HD rozlišení a úplně mě spadla čelist! Ty překrásné barvy a ostrost vyladila promítání k absolutnímu filmovému zážitku. Kdo tak ještě neviděl, opravdu vřele doporučuji! Jediné, co trošku kazí zážitek jsou postsynchrony, ale na to už jsem si u Jakubiskových filmů jakž takž zvykl. (01.05.2018)