Sedím na konári a je mi dobre

Jakubiskovo poetické podobenství o středoevropském prostoru a fresce přelomových událostí, které nemilosrdně smetou lecjaký lidský život... V linii vymezené tématem arizace židovského majetku v Kádárově a Klosově Obchodu na korze a tříbení charakterů pod tlakem nemilosrdné doby stalinismu v Jasného Všech dobrých rodácích se prolíná Sedím na konári a je mi dobre - přenádherný a hluboký film (jen nechápu, jak tenhle snímek mohl Jakubisko realizovat v roce 1989, jak mu tenhle námět a scénář někdo mohl schválit...) Jakubisko postavil proti sobě dva charakterové kontrapunkty - bezstarostný kosmopolita bývalý klaun Pepe a rurálně a křesťansky zemitý a s rodnou hroudou propojený Prengel (skvělí Bolek Polívka a Ondřej Pavelka). Oba svede dohromady náhoda a oba díky náhodě spojí osudové pouto - nález židovského zlata. Tenhle nález má skutečně tragický rozměr a připomíná osudovost každého lidského jednání, stejně jako je osudovost či metafyzický dopad signalizován čekající německou minou... Jakubisko záměrně příběh zasadil do přelomové doby - vykolejení civilizace následky války, doba, kdy filozofové prohlašují, že Bůh zemřel v Osvětimi, básníci odmítají psát básně a přeživší vězni si přestávají psát svá jména s počátečními velkými písmeny... Z tohoto pekla vychází ústřední dvojice a záhy začíná podléhat iluzi, že je možné znovu ŽÍT. Zjevuje se jí totiž anděl, domnělá dívka Ester. Symbolická ženská postava, a to nejen svým metafyzickým rozměrem, ale především osudem za války. Strašlivé stigma válečné kurtizány (coby memento mori později doslovně zpracované v působivém románu Arnošta Lustiga Krásné zelené oči), strašlivá psychická mokvající rána v duši, stigma dívky, která svůj život musela vykoupit svým tělem a sebeúctou... Dějová konstrukce nemilosrdně boří ideál a naději oné trojice, že místní židovská pekárna by mohla stát ostrůvkem štěstí a svobody a místem úniku před okolní bouří doby. Uniknout nelze. Nelze si beztrestně zahrávat s absurdním kolem dějin (válka, banderovci, stalinismus - v mnohém symbolizovaný, ač lehce schematický, osud učitele-partyzána-komunistického bosse-politického vězně...), jednou dojede i na tu nejzastrčenější samotu... Přesto má film i hlubokou metafyzickou rovinu připomínající v mnohém opus magnum Wima Wenderse. Místa, která nemají spojení s okolím pozemskou cestou, spojuje nebe... Hluboké vnitřní pouto mezi Pepem, Prengelem a Ester. Hluboké a nepřerušitelné pouto mezi násilím rozdělenými otci a dcerou... Víra ve shledání... Víte, co říkal starý Berousek: Možná, že právě pro tuhle chvíli jsme přišli na svět... (28.10.2007)

Sedím na konári a je mi nějak šoufl... Když jsem v roce 69 četl v lidové knihovně scénář Jakubiskova filmu "Vtáčkovia, siroty a blázni", litoval jsem, že ho asi ještě dlouho neuvidím. "Sedím na konári..." se mu zdánlivě podobá, ale za 20 let se hodně změnilo. Polívkovu dikci (jakési pitvoření jazykem), grimasy (pitvoření tváří) a prostocviky (pitovření tělem), které jsme obdivovali v divadle Na Provázku, se už přejedly, a stejně tak ani Jakubisko nedokázal znovu vstoupit do stejné vody. Vznikl tak jakýsi (pa)tvar - pojem "magický realismus" bych raději vyhradil Jihoameričanům, ti to mají v krvi -, jakási pohádka pro dospělé, či lépe dospívající... Snad nejpodnětnější mi přišlo několikeré zobrazení nášlapné miny, divák mohl uhadoval, kdo na ni šlápne (dle železného zákona: když se ve filmu ukáže mina, musí na ni někdo šlápnout). Správně jsem tipoval Macháčka, protože to patří k jeho rolím... A tak zas sedím na konári a je mi trochu líp. (08.03.2016)

"Jak říká starej Berousek, možno je toto chvíle, pro kterou jsme přišli na svět..." Jeden z najlepších Jakubiskových filmov, váham ešte nad Tisícročnou včelou a celkovo ho radím medzi to vôbec najlepšie čo v bývalom Československu vzniklo. Už sú to roky, čo som to naposledy videl a nečakaná repríza na STV 2 ma potešila. Potešila i slušná obrazová kvalita a zistenie, že po rokoch ma film nielenže v ničom nesklamal, ja si ho cením ešte viac ako doteraz. Je to neuveriteľné, čo Jakubisko dokázal, jak po príbehovej tak obrazovej stránke. Vzniklo dielo, ktoré by sa mohlo premietať kdekoľvek na svete a ja by som za film nemusel hanbiť. O koľkých dnešných česko-slovenských filmoch môžte toto vyhlásiť?? Rola šitá Polívkovi na mieru mu sadla minimálne tak dobre ako tá legendárna z Kurva hoši...Či už hovorí česky alebo slovensky je ako kecálek Pepe Alberti rovnako vtipný. Film je plný skvelých a nezabudnuteľných dialógov, vtipov, nádherných obrazov a príbeh je výbornou sondou do povojnových časov a blížiaceho sa komunizmu. Nezabudnuteľný Jakubiskov film a právom plný počet.100%. (21.12.2014)

Musel jsem se podívat do slovníku, co přesně je "feérie" a dozvěděl jsem se, že jde o výjev téměř pohádkový s fantastickými ději a postavami. Je pravda, že Markéta Hrubešová tady fantastickou postavu má, ale takhle to asi myšleno není... :-) Obecně tu s postavami ani herci problém nemám. Atmosféru doby dokonce chválím, ale nechválím režii. Na poetický příběh mi přišla až moc tvrdá a konkrétní. Nezbývá tu moc prostoru na fantazii. Nakonec dávám vyšší hodnocení, než jsem původně chtěl, asi za to, že tento film je opravdu nezapomenutelný. (29.10.2007)

Ideálny film pre stredoškolákov. Vysvetľuje všetko polopate a pritom sa tvári artovo, snovo a symbolisticky. Následky vojny na tele aj duši, nádej v nový život spečená do perníkovej Stalinovej busty. Možno sa na niečo odhodlá generácia zrodená ako následok neveselých čias. Instantné narážky na totalitu sa mi nezdali nejako extra odvážne ani v čase premiéry. Veď ak ktosi pozná niektoré oficiálne vydávané tlačoviny spred novembra 1989 (na Slovensku napr. Literárny týždenník) tak zároveň vie, že opraty povolili už dávnejšie a umiernená kritika stalinizmu mohla byť pustená aj do predprevratového filmu. V čase, keď mi končil teenagerský vek som film aj so všetkými berouskovskými hláškami o hrdzavých a podobne žral všetkými desiatimi. S odstupom sa mi celok vidí skôr ako definitívne nabehnutie kedysi progresívneho režiséra na vlnu všeobecnej prijateľnosti. Aj keď si, viacmenej zo sentimentu, vždy s odstupom pár rokov sadnem na konár znova, zdá sa mi byť pohľad z neho len jemne nadpriemernou, poeticko-realistickou výpoveďou o povojnovej dobe. (30.04.2013)