Sedím na konári a je mi dobre

Tmavá a pochmúrna atmosféra, ktorá je však na pravom mieste. Veľká dávka melanchólie a smútku popretkávaná svetlými momentami. Bolek sa tu nesmierne hodil. Nebol úplný šašo ( ale bývalý artista ) , nie ale v skutku toto mu sedelo, pretože všetkého bolo na neho napísané tak akurát. Dejovo to bolo dosť rozvláčne ale boli tam oporné body ktoré suma sumárum neboli tragické a ani zlé. Malo to svoje väčšie i menšie muchy , ale tie by sem neboli na mieste. V celku dosť obstojný film . Škoda že sa už nič aspoň podobne hodnotné netočí. (26.09.2012)

Pribeh se odehrava na konci 2.svetove valky a zobrazuje prichod komunisteckeho rezimu. Ustredni dvojici jsou byvaly cirkusak Pepe (vynikajici Bolev Polivka) a vojak vracejici se domu Prengel (Ondrej Pavelka). Jejich osudy se spoji, kdyz se do jejich drzeni cistou nahodou dostanou zlate sperky a pozdeji si zalozi zivnost na peceni prvniku v rozpadlem dome, kam se nastehuje podivinska Ester o kterou oba jevi eminentni zajem. Tragicko-vtipny snimek plny emoci a uveritelnych skutku i pohnutek hercu za dane doby. 70% (31.10.2007)

Sedím na konári som spolu s Tisícročnou včelou a Perinbabou považoval za vrchol Jakubiskovej tvorby. Filmom, ktoré nakrútil predtým som príliš nerozumel, filmom ktoré nakrútil neskôr rozumie asi iba Deana. Sedím na konári som videl pred mnohými rokmi a spomínal som naň ako na vynikajúci film. Jakubisko angažoval troch českých hercov, nasadil svoje úspešné postupy a pustil sa do mapovania povojnového Slovenska. Výsledok je pomerne nevyvážený, úžasné scény a nápady, ktorých je väčšina sa striedajú s banalitami, výnimočne mi prekážal aj Bolek Polívka, v ktorom som viac videl Bolka, než Pepého. (13.08.2011)

Jakubiskovo poetické podobenství o středoevropském prostoru a fresce přelomových událostí, které nemilosrdně smetou lecjaký lidský život... V linii vymezené tématem arizace židovského majetku v Kádárově a Klosově Obchodu na korze a tříbení charakterů pod tlakem nemilosrdné doby stalinismu v Jasného Všech dobrých rodácích se prolíná Sedím na konári a je mi dobre - přenádherný a hluboký film (jen nechápu, jak tenhle snímek mohl Jakubisko realizovat v roce 1989, jak mu tenhle námět a scénář někdo mohl schválit...) Jakubisko postavil proti sobě dva charakterové kontrapunkty - bezstarostný kosmopolita bývalý klaun Pepe a rurálně a křesťansky zemitý a s rodnou hroudou propojený Prengel (skvělí Bolek Polívka a Ondřej Pavelka). Oba svede dohromady náhoda a oba díky náhodě spojí osudové pouto - nález židovského zlata. Tenhle nález má skutečně tragický rozměr a připomíná osudovost každého lidského jednání, stejně jako je osudovost či metafyzický dopad signalizován čekající německou minou... Jakubisko záměrně příběh zasadil do přelomové doby - vykolejení civilizace následky války, doba, kdy filozofové prohlašují, že Bůh zemřel v Osvětimi, básníci odmítají psát básně a přeživší vězni si přestávají psát svá jména s počátečními velkými písmeny... Z tohoto pekla vychází ústřední dvojice a záhy začíná podléhat iluzi, že je možné znovu ŽÍT. Zjevuje se jí totiž anděl, domnělá dívka Ester. Symbolická ženská postava, a to nejen svým metafyzickým rozměrem, ale především osudem za války. Strašlivé stigma válečné kurtizány (coby memento mori později doslovně zpracované v působivém románu Arnošta Lustiga Krásné zelené oči), strašlivá psychická mokvající rána v duši, stigma dívky, která svůj život musela vykoupit svým tělem a sebeúctou... Dějová konstrukce nemilosrdně boří ideál a naději oné trojice, že místní židovská pekárna by mohla stát ostrůvkem štěstí a svobody a místem úniku před okolní bouří doby. Uniknout nelze. Nelze si beztrestně zahrávat s absurdním kolem dějin (válka, banderovci, stalinismus - v mnohém symbolizovaný, ač lehce schematický, osud učitele-partyzána-komunistického bosse-politického vězně...), jednou dojede i na tu nejzastrčenější samotu... Přesto má film i hlubokou metafyzickou rovinu připomínající v mnohém opus magnum Wima Wenderse. Místa, která nemají spojení s okolím pozemskou cestou, spojuje nebe... Hluboké vnitřní pouto mezi Pepem, Prengelem a Ester. Hluboké a nepřerušitelné pouto mezi násilím rozdělenými otci a dcerou... Víra ve shledání... Víte, co říkal starý Berousek: Možná, že právě pro tuhle chvíli jsme přišli na svět... (28.10.2007)

Už jen za to, že mě Jakubisko donutil napsat sdělení, které bych v běžné komunikaci jen ztěžka obhájil, větu, jež vám čtenářům oznamuje, že bych také s chutí ochutnal ouško slaďoučkého Stalina, si samotný film nějakou tu hvězdičku zasluhuje... :-) Ale teď na vážnější notu, "Sedim na konári je a je mi dobre" je bezpochyby jedním z nejkrásnějších filmů národní kinematografie, báseň o době mezi koncem jednoho utrpení a začátkem toho druhého. (Ne)všední etudy tři postav, které výborně ztvárnili Bolek Polívka, Ondřej Pavelka a Markéta Hrubešová - před začátkem jsem se bál jejich slovenštiny, všichni tři jsou totiž Češi, ale na konci nutno uznat, že to byly liché obavy. Co ještě říci, snad jen, že "Sedím na..." si pustím radši než druhý opus, kterýžto se vrací do raných let poválečné historie, Jasného skvost Rodáky, co už může být větší poklona? 80% (28.06.2013)