Touha

Jednotlivé povídky vynikají spíše v celku znázorňujícím lidský osud než sami o sobě. První zaujme volností dětské fantazie, druhá sepjetím citu s přírodou i pronikajícími, ale ještě nevnímanými temnými podtóny, třetí drsným údělem člověka snažícího se zachovat svou tvář navzdory osudu a poslední nabízí dojemný obraz konce života v příznačném prostředí a zároveň uzavírá kruh a vytváří novou naději. Samotné povídky mají pro mě vzestupnou tendenci, i proto, že už mohou být vnímány ve srovnání s předešlými. Poslední z nich se mě dotkla jednoznačně nejvíce, téma smrti z ní sálalo z každého záběru a nakonci už jsem musel pomalu vytahovat kapesník. Je třeba překousnout trochu teatrální výkony a mít s dílem hlavně zpočátku trpělivost, pak se divákovi dostane bohaté citové odměny. (24.11.2009)

Kamerou Jaroslava Kučery prosvícená kolektivizační doba s vrcholnými obrazy venkova v době zásadních změn. Jasný pro mě osobně i přes respekt k době, v níž tvořil, naznačuje, že jeho osobnostní vyzrávání, které se projevuje právě v myšlenkově-výrazové nedotaženosti jeho filmů, probíhalo trochu pomaleji. Velký výkon především Věry Tichánkové plus Havelkova hudba, která je svým lyrickým a až osudově dramatickým vkladem pro výsledek určující. 3-4* (22.11.2012)

Čtvero ročních období a fází života.  Čtyři příběhy plné fantazie (dětství), naděje a ideálů (mládí) , zralosti a nepoddajnosti (dospělost) a smíření (stáří). První jarní povídka je svěží, hravá a okouzlující, příjemnému pocitu dodává i zasazení někam na moravskou vesnici, Probuzené vzpomínky.  Pět hvězd.   Druhá povídka o lásce a ideálech jen tak prošumí jako krátký letní prázdninový románek, pro jedno kvítí, slunce nesvítí.  Tři hvězdy, možná i kvůli Valovi, jemuž jsem milovníky nikdy nevěřil.  Třetí povídka nejdrsnější a možná i  s trochou  negativní, ovšem režimně konstruktivní satiry, byť balancuje na hraně kritiky kolektivizace, nakonec je obětí sebe sama a své touhy po soukromém majetku zarputilá sedlačka. Lohniský v netradiční roli dobráka a téměř romantického milovníka a přesná Věra Tichánková, jejíž potlačovaná touha je přímo hmatatelná.  Čtyři a půl hvězdy.  Poslední povídka o stáří a smíření se smrtí je vlastně svým způsobem nejhezčí, smrt  totiž patří k životu a vzpomínky na naše drahé nám vždycky zůstanou. Pět hvězd. (07.11.2022)

Poviedkové filmy vo všeobecnosti trpia na nevyváženosť úrovne jednotlivých fragmentov. V Jasného filme je už problémom aj nájsť časti, ktoré sú zaujímavé pre súčasného diváka. Mne na minimálny dobrý pocit postačovali dedinské reálie z päťdesiatych rokov, začínajúci herci a dobová odvaha v tretej poviedke. Ono tam pravdupovediac ani oveľa viac nebolo. (27.11.2014)

Nejlepší povídkou je určitě podzimní Anděla, nejslabší "zuby kazící" letní Lidé na zemi a hvězdy na nebi. Škoda zbytečného industriálního závěru v Mamince, kruh uzavírající scéna na kopci by byla mnohem lepší. Jakkoliv je na mě množství citu příliš, nedá se Jasnému upřít, že chvilkama z plátna stříká poetika po litrech. (21.10.2010)