Vladimír Brabec se narodil 15. května 1934 v Praze na Žižkově do rodiny malíře pokojů a ochotníka. K divadlu tíhl už od dětství, zpíval v Kühnově dětském zboru a v letech 1946 – 1948 hrál v žižkovském Divadle Akropolis. Poté odešel na DAMU (1949 – 1953) k profesorům Radovanu Lukavskému, Miloši Nedbalovi a Otomaru Krejčovi. Následně prošel Divadlem pracujících v Mostě (1953 – 1954) a vojenskou prezenční službu si odbyl v Burianově scéně D 34 (1954 – 1959).
Stal se členem činohry pražského Národního divadla (1. březen 1959 – 1975), z kterého odešel po infarktu na zdravotní dovolenou a byl hercem hereckého souboru Filmového studia Barrandov (1975 – 1980). Na částečný úvazek odešel do Laterny magiky (25. listopadu 1980 – 31. srpna 1981) a opět byl v činohře Národního divadla v Praze (1. září 1981 – 31. prosince 1993). Poté hostoval v Hudebním divadle Karlín a nebo v muzikálech Divadla Broadway.
Vladimír Brabec byl živelným, uvolněným a impulzivním hercem. Zpočátku vytvářel zejména milovníky, citově založené hrdiny, komické a nadsázkou i gagy obdařené muže. Dokázal předvést složité a velmi rozmanité náročné charakterní kreace, jímž dopomáhal svým uvolněným pohybem a sytým, ve všech rozpětích vždy sedícím hlasem.
Představil se např. v inscenacích „Romeo a Julie“ (Benvolio), „Zkrocení zlé ženy“ (Petruccio), „Cyrano z Bergeracu“ (Cyrano), „Noční zkouška“ (Válek), „Kavkazský křídový kruh“ (Simon), „Smrt obchodního cestujícího“ (Happy), „Irkutská historie“ (Viktor), „Hamlet“ (Polonius), „Jejich den“ (Vladimír), „Lucerna“ (Dvořan), „Vzbouření v blázinci“ (Valerio), „Amfitryon“ (Merkur), „Rozrušená země“ (Nagulnov), „Krysař“, „Máj“ nebo muzikálech „Tři mušketýři“, „Adéla ještě nevečeřela“, „Kleopatra“, „My Fair Lady“, „Někdo to rád horké“, „Rebelové“, „Zvonokosy“, „Anděl s ďáblem v těle“ atd.).
Během své divadelní kariéry Vladimír Brabec silně i slabě doplňoval svoji filmografii (od 90. let hodně prořídla). Poprvé hrál hocha, studenta a novináře Červenku ve snímcích KŘÍŽOVÁ TROJKA (1948) Václava Gajera, REVOLUČNÍ ROK 1848 (1949) Václava Kršky a VELKÉ DOBRODRUŽSTVÍ (1952) Miloše Makovce.
Často hrál malé a střední postavy, výjimečně titulní, vždy však zaostávaly za úkoly divadelními: staršina SNB Hrabal ve Vávrově NOČNÍM HOSTU (1961), František Adam z Valdštejna v Krškově komedii POSLEDNÍ RŮŽE OD CASANOVY (1966), výpravčí Korda v Pinkavově dětském KAPITÁNU KORDOVI (1970), kancléř Slavata v historické komedii SVATBY PANA VOKA (1970) Karla Steklého, vévoda z Orléansu v Kachyňově životopisném snímku TAJEMSTVÍ VELIKÉHO VYPRAVĚČE (1971), hlasatel v OSVOBOZENÍ PRAHY (1975) Otakara Vávry, major Zeman ze seriálu sestříhaném RUKOJMÍ V BELLA VISTA (1980), velitel kolony v Chlumského komedii STŮJ, NEBO SE NETREFÍM! (1997), zlý král v pohádce Z PEKLA ŠTĚSTÍ 1 a 2 (1998, 2000) Zdeňka Trošky, starý civil StB v dramatu ANGLICKÉ JAHODY (2008) Vladimíra Drhy či učitel Viktor Verner ve Štancelově PAMĚTNICI (2009).
Uplatnění mu přinesly též televizní inscenace (JEJICH DEN, NÁMOŘNÍCI Z KOTORU, NEBEZPEČNÝ ČLOVĚK, VYNES NA HORU SVŮJ HROB, PANENKA, JESTLI JEDNOU ODEJDU, GENERÁL ELIÁŠ, KARAMBOL aj.) a seriály (SŇATKY Z ROZUMU, DLOUHÁ BÍLÁ STOPA, MALÝ PITAVAL Z VELKÉHO MĚSTA, MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ, DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY, HŘÍCHY PRO PÁTERA KNOXE, ULICE či VYPRÁVĚJ), kde se stal oblíbeným jako policista major Jan Zeman v Sequensově normalizačním projektu 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA (1974 – 1979). Vzpomínky na tento seriál (za který získal Zlatý květ 1981) shrnul v rozhovorech „Major zeman – Jak to vidím dnes“ (2002). Od roku 1979 učil několik let na pražské Státní konzervatoři.
Velikého hereckého vyžití nalezl Vladimír Brabec v rozhlase („O ševci Matoušovi“ i „Muž z naší ulice“) a zejména v dabingu – mluví např. Jacka Lemmona, Harry Morgana, Seana Conneryho, Leslie Nielsena, Iana Holma, Maxe von Sydowa, Rogera Moora, Anthony Hopkinse nebo Donalda Sutherlanda (NĚKDO TO RÁD HORKÉ, BYT, KLEOPATRA, SKÁLA, BLÁZNIVÁ STŘELA, „BONDOVKY“, KILL BILL 1 a 2, PÁN PRSTENŮ, seriál M*A*S*H apod.).
Brabec má se svojí ženou Naďou (vzali se v dubnu 1955) syna režiséra Pavla Brabce (*1957) a dceru herečku Helenu Brabcovou (*1964). Získal mj. titul Zasloužilého umělce (1980), Čestný odznak ÚV ČSPB (1984), za celoživotní mistrovství v dabingu a za dabingový výkon ve filmu KAZATEL A ŽÁK (1984) dvě Ceny Františka Filipovského (obě 1998) a Cenu Senior Prix (2004).
Jarda "krib" Lopour
