Čekání na déšť

nepříjemné pocity nudy a marnosti, dost možná vyvolané účelně, mezi paneláky působí jako klec v kleci... prakticky nulový dějový posun, letní prázdninový příběh stojí paradoxně na bodu mrazu a lebedí si sám ve své samoúčelnosti. coby obraz doby je to ale patřičně výstižné a málokomu asi srdce zaplesá při pohledech na megatuny panelů. nicméně tahle hodinka se stala spíše toužebným čekáním na konec... 40% (23.07.2011)

Kachyňa by dokázal úspěšně zrežírovat snad i nepopsaný list papíru. Scénář Karla Čabrádka zachycuje všední prázdninovou šeď uprostřed panelákového sídliště pohledem dospívající hrdinky. Poetické ladění je skvěle doplněno hudbou Zdeňka Lišky - ta navozuje chvílemi radost, chvílemi smutek. (26.04.2010)

Frustrující snímek uvádějící do děsivého prázdna toho nejosamocenějšího atomu skutečnosti – dětského univerza v rozpáleném letním pražském sídlišti v normalizačních létech. V dětství jsem tento – v podstatě – nedějový snímek shlédl párkrát, aniž bych mu nějak zvlášť porozuměl: zapamatoval jsem si jen tísnivé stoupání výtahu a lži. Po letitém srozumění s tím, čím skutečně pohyb je, dnes poznávám, oč snad opravdu Kachyňovi šlo. Opuštěná dívka ve falešném umělohmotném světě nahrazuje skutečný život falšováním pohybu. Její bytí se odbývá stereotypními činnostmi, které by mohl zastínit i bezesný spánek. Zvláště Zdeněk Liška vytvořil tomuto splývání, nad nímž se Alenčiny budoucí oči, zarudlé a zaslzené, zhrozí, dokonalý pranýř. Nedivil bych se, že režisérova, ba možná i kameramanova, původní představa počítala s jiným, účinnějším podáním – s hlediskem, zohledňujícím všudypřítomný klam panelového horizontu, masy betonu zazdívající dívčí tělo do hladové pasti puberty. Tak bych si tento snímek představoval já: širokoúhlý, zaujatý detaily, uniformními a zaměnitelnými, a krutý – a ovšem s ohledem k scénáři: nepointovaný slizkým návratem sokyně, ale znovu vyjevenou podstatou toho zlomyslného těla, které na úkor duše všichni vlečeme. Němé televizní pole ale vždy vyzářilo jen neutralizující lživou bělobu světa bez barev. Prostě normalizaci. A nakonec k ní: film okatě variuje některé motivy starší Vysoké zdi a napadá mi, zda současně režisér nechtěl podáním Čekání vyslovit kritiku normalizačního vadnutí (plevelného vládnutí vadnutí): zatímco ve Vysoké zdi šlo o záchranu lidského života, v pozdější škrtivé vlně horka se hraje nanejvýš o záchranu nelidského přežívání, které si naivní dítě se životem ztotožňuje. PS: Smutné znění „orlojského“ tradicionálu nevzbuzuje naději. Mělo se mlčet, protože právě v tichu byla naděje pro tento svět, nikoliv v kterémkoliv unisonu. (29.07.2017)

Vyrůstal jsem v 70. letech na sídlišti, prázdniny tam tehdy vypadaly přesně takto, a kdo utekl, rozuměj kamkoliv odjel, ten měl vyhráno. Takže atmosféru opsali velmi věrně, malá Dita Kaplanová to zahrála přesvědčivě, ale nebylo to moc o ničem, stejně jako socík, kterej to vystihovalo div ne dokumentární formou. Takže žádná velká hitparáda, ale úplně bych to nezatracoval, je to z jistého úhlu pohledu dobová výpověď. (09.03.2016)

Karel Kachyňa se evidentně za svoje pedofilní choutky nestyděl, takže záběry na Ditu Kaplanovou ve spodnim prádle, v plavkách a nebo aspoň na její nohy vykukující z pod sukně zaberou značnou část filmu. Pro pedofily je to asi super, ale já z toho byl poněkud rozpačitej. Nic proti mladýmu masu, ale 12 let je fakt málo. Jinak film je o tom, že 12-letá holka se v létě nudí uprostřed sídliště (tušim, že jsou to Bohnice) a sblíží se s jednim vojákem ze sousedství, kterej je zrovna na pár dní z vojny doma. Vztah mezi nima je takovej dost podivnej a v jednu chvíli jsem už myslel, že jí vojín Suchan bude chtít přefiknout, když žadonil o její fotku. (26.12.2010)