Už zase skáču přes kaluže

Tohle mě hodně mile překvapilo. Nejen, že to na svůj žánr dost dobře funguje, ale ono to má obecně dost promyšlený scénář. Ať už citem pro tempo jednotlivých záběrů, tak i vedením příběhu, ale co mě dostalo úplně nejvíc je to, jak chytře se tu pracuje se symboly a určitými předměty a scénami na začátku, které postupem času dostanou další význam. Ať už ta barevná sklíčka, skok na ohradu, dokonce i ten orchestr a bylo tam toho i víc. Navíc se na to dost příjemně kouká (dokonce i ta část v nemocnici taková je, a to prostory nemocnice vyloženě nesnáším a vždycky z nich mám depku i když se v nich odehrává komedie), hodně mi sedla i ta poetika v tom, je tam krásná příroda, ten příběh má určitou sílu a je i fascinující sledovat touhu a odvahu toho kluka jít si i přes svoje postižení neustále za svým uskutečnitelným snem, ačkoli je ta cesta dlážděná spoustou bolesti a smutných chvil. Hodně se mi líbily i herecké výkony, hudba a hlavně kamera, která z toho námětu dostala maximum a nejeden záběr je úžasně natočený. Vlastně tomu ani nemám co vyčítat - snad jen to, že ten závěr trvá krapet déle než by měl, protože se v něm vlastně odehrává pořád to samé dokola. Plus možná ještě ty ne zrovna přesvědčivě udělané noční scény, ale to mi vadí skutečně minimálně. I tak se tohle Kachyňovi fakt hodně povedlo a poslední záběr mě vyloženě dostal. Slabých 5* (08.01.2022)

Před devíti lety, kdy jsem tento film poprvé viděl, v době, kdy se tak nějak začínal přetvářet můj filmový vkus, už tehdy jsem si uvědomoval, že toto dílo opravdu stojí za to. Citlivá Kachyňova režie dělá z tohoto snímku jeden z nejkrásnějších českých filmů 70. let a Liškova hudba, ta snad, jako obvykle, ani nepotřebuje komentář. Vizuálně i formálně silný a nádherný film. (23.06.2021)

Začalo to tím, že jednoho dne na naši ohradu přisedl čáp... Velký film z filmů mě nejmilejších. Jednu dobu jsem se na něj dívaval pravidelně těsně před zahájením zkouškového období k danému semestru ve škole. To uvnitř skryté poselství příběhu, ta naděje dosažitelnosti svého cílu nebo touhy i za absurdních podmínek, je ohromně povzbuzující a motivující. Po přečtení knížky, kde se člověk dozví, že je to vlastně všechno dokonce podle skutečných událostí, snad ještě víc. Některá místa mi připomenou nevinné dětské hrátky na ulici, (ne)úspěšné pokusy přeskočit plot i to smutnější – můj víc než týdenný pobyt v nemocnici zhruba ve svých čtyřech nebo pěti letech. Jinak se můj osud s Alanem Marshallem dále zcela odlišný, přesto z toho filmu na mne sálá hluboká filosofie. Častokrát jsem něco tu a tam zbabral nebo prohrál, ale život jde dál, dere se kupředu a my musíme jít s ním, nevzdávat se! ...a tak už zase skáču přes kaluže (jo, někdy snad i přes ty skutečné, když třeba hodně spěchám a venku zrovna byla bouřka :o)). Život je někdy právě takové skákaní přes kaluže (překážky), ale stojí za to!                                         . . .      Stručně k filmu: Karel Kachyňa byl borec! "Kaluže" jsou pouze jednou z mnoha ukázek jeho neobyčejně kouzelné filmařiny s osobitou poetikou. Vyzdvihnout si zaslouží působivá kamera a vizuál využívající hru s barvami. Zajímavé je rovněž zasazení původně austrálského příběhu do domáceho historického prostředí z 19.století, s využitím pěkné kostymní a hudební výpravy (ty střihy s velkým dechovkovým orchestrem jsou velice silné). Velice šikovnému 12ti-letému Vladimíru Dlouhému sekunduje snad v nejlepší filmové roli sympatický Karel Hlušička a správný filmový zážitek tomu opět dodává famózní hudba Zdeňka Lišky. 100% (24.05.2017)

,,Ten kluk mi někoho připomíná.... A nepřehrává. Zvláštní. Není to, čirou náhodou, Vladimír Dlouhý?'' Ano, byl to on. A jelikož u tohoto filmu jsou ještě titulky na začátku, nestihla jsem je přečíst a hned na začátku jsem nemohla zjistit, že ten malý kluk, který svým chováním a myšlením připomíná spíše dospělého člověka. Celou první třetinu filmu jsem byla strašně nervózní, jelikož jsem stále čekala, kdy klučinu skolí obrna. A když ho skolila, film byl rázem úplně jiný. Smutný, to ano, ale plný naděje a očekávání. Chlapec, který si toho musel hrozně moc vytrpět, ale popral se s životem jako žádný jiný. Když věříte, tak se vám vše podaří. (Tím nechci naznačovat, že nemáte nic dělat, lenoši líní!) (22.12.2011)

Slzy dojetí jsou zdravé slzy. Koňařské filmy nejsou to, co bych vyhledával, ale tahle Kachyňova klasika, byť mnohokrát obehraná, mě nakonec k slzám na pár místech dojme. Nejde ovšem o koně, jde o lidskou houževnatost, optimismus i v těch nejtěžších chvílích, kdy jiní propadnou panice a pesimismu. Velice lidské jsou třeba scény v nemocnici a pak ovšem to vyvrcholení, kdy se malý Adam konečně dostane k rajtování. Mnohem lepší a romantičtější než Marshallova předloha, kterou těké někde doma mám zasunutou v knihovničce. Velká role koňáka Hlušičky a Vladimíra Šmerala, aniž bych opomněl nebohého Vláďu Dlouhého. (17.09.2017)