Šest žen pro vraha

Má zřejmě první ochutnávka gialla se opravdu povedla a já se nechal okouzlit tímto temným světem "barevné hrůzy", černých rukavic a vražedného napětí. Šest žen pro vraha sice neoplývá bůhvíjak složitou zápletkou, ale ta specifická atmosféra opravdu vyváží vše, co by člověk jinak považoval za nedostatky a v důsledku toho si na žádný ani nemůžu vzpomenout, jsa právě obluzen tím, co giallo dělá giallem. Každou vraždu dává Bava divákovi vychutnat a pohled do očí obětí nabízí skutečnou hrůzu a já smekám před herectvím všech zdejších zavražděných a možná i Bavovým puntičkářstvím v této oblasti, opravdu vypilováno k dokonalosti. Různobarevné filtry dávají napínavým scénám další rozměr a záběry na ruce v černých rukavicích mi ze zad doslova dělaly Arktidu. Giallo se po tomto zážitku asi stane mou další filmovou závislostí a to i přes to, že jsem na začátku trochu kecal, několika nepodstatných nedostatků jsem si všiml, ale nechám si je pro sebe, snad jen to odhalení vraha mohlo být kapku epičtější. (14.12.2013)

Možná nejvlivnější Bavův kousek, základní kámen giallo filmů i prvního cyklu amerických slasherů. Nejenže barevností připomíná Minnelliho muzikály, muzikálová je také jeho vyprávěcí struktura. Nejde o oběti, k nimž se kdykoli může přidat prakticky kdokoli, takže by identifikace s libovolnou postavou neměla valného smyslu. Nejde ani o detektivy, kteří nic moc neodhalují, takže nás nečeká žádná velká potěcha z odtajňování nových souvislostí. Jde o vraždy a jejich okamžitý emociální účinek. Jednotlivé mordy jsou inscenované jako opulentní, pro vývoj vyprávění vcelku nepotřebná muzikálová čísla (kromě barevné symboliky v nich hraje významnou úlohu také hudba), ve kterých je esteticky uspokojivého dojmu docilováno kombinací nezvyklých pozic kamery (záběr z krbu), mnohoznačné mizanscény (děsivé figuríny) a extrémního násilí (které by bylo extrémní ještě dnes, jenom bychom toho více viděli). Mezi tím muži propadají frustraci, ženy kují pikle a paranoia stoupá. Barokní psychosexuální thriller se vším všudy. Amare o lasciare. 75% Zajímavé komentáře: obitus, Kangax (06.09.2015)

Toto šlo zcela mimo mě, osobně jsem ten film shledal nesnesitelně nudný a vůbec jsem se nevyznal v té změti jmen a postav a jejich motivacích... Asi to není špatný film a ve své době to mohlo mít něco do sebe, ale dnes mi to přijde veskrze jako ztráta času, bohužel. Podobným způsobem mě už kdysi minul i režisérův starší snímek Maska démona, který mi snad přišel ještě hloupější než toto. (30.12.2019)

Druhý ze svaté trojice kousků pokládajících v 60. letech v Itálii základy giallo žánru. Naivní scénář a herecké výkony v nádherném a hustě atmosférickém vizuálním balení (už jen ta luxusní úvodní titulková sekvence!), o které se stará vynalézavá kamera, stylové lokace, precizní barevné svícení a krásky svižně servírované tajemnému vrahovi. Ten na ně jde poněkud nenápaditě holýma rukama, což oproti elegantnímu máchnutí blýskavou břitvou působí místy trochu upoceně. Odhalení jeho identity už dneska ze židle nenadzvedne (svůj podíl na tom má i fakt, že film postrádá nějakou hlavní postavu a není s kým jít příběhem a o koho se bát), ale je zajímavě dohráno a každopádně vrhá stín na už tak překombinované odhalení v následujícím Argentově PTÁKU S KŘIŠŤÁLOVÝM PEŘÍM. Hitchcock se při pohledu na to, jak ho taloši zuřivě naivně kopírují, musel hodně nasmát. (28.01.2014)

Sei donne per l'assassino je krásné giallo, které se může pyšnit svou hrou barev a světel, což je zde využito opravdu bezchybně. Mario Bava mě už jednou potěšil svým debutem Maska démona a zde opět skóruje. Délka je velmi ohleduplná a vraždy přímo skvělé. Vrah působí hodně děsivě a i když je jeho totožnost odhalena ještě celkem brzy před koncem snímku, hra nekončí a finále je velmi dobré. Šest žen pro vraha je prostě výborné giallo z šedesátých let, z kterého jistě hodně tvůrců později čerpalo. Byl jsem spokojen. (20.10.2011)