Tátova volha

SPOILER! Velmi slušný příklad kvalitního zpracování tématu, kdy "cesta je cílem". První polovinu až dvě třetiny průměrná záležitost, více smutná, než veselá (v podstatě jen při návštěvách bývalých milenek v podání našich prvotřídních hereček). Ale moc se mi líbil závěr, hlavní rozuzlení se ztraceným synem a otevřený konec, kdy vlastně není vůbec důležité, jak onen Tomáš vypadá, ale že matka s dcerou si spolu na cestě všechno vysvětlily a ujasnily a na divákovi rovněž zůstalo, jak to dopadne mezi Terezou a jejím manželem. Za mě palec nahoru, myslím, že kápne nějaká nominace či cena, nejvíce favorizuji Martina Myšičku ve vedlejší roli. (17.09.2018)

Tátova volha je zejména o mezilidských vztazích (rodinných i partnerských) a vyrovnávání se s kolami osudu (těžká nemoc a tajemství z minulosti). Film působí vcelku nenáročně a oddychově - tragická, ale i komická rovina se drží na uzdě, což je v obou případech poněkud škoda, jelikož se z toho dalo rozhodně vytřískat více. Avšak herecký ansámbl byl skvěle zvolený - nejvíce mě zaujaly linie s Holubovou a Polívkou. Rovněž musím filmu uznat plusový bod za jistou nedořečenost v závěru. Snímek, který neurazí, ale ani neohromí, přičemž u něj nejvíce zamrzí onen nevyužitý potenciál, když vezme člověk v potaz námět a obsazení. (06.01.2019)

Jednu hvězdu za malebnou Smutného kameru (ale to se u šestinásobného držitele Českého lva v této disciplíně dalo očekávat) a jeden zábavně černohumorný dialog mezi někdejšími rivalkami v podání Balzerové a Cibulkové. Tolik k těm lepším věcem. A k těm horším... kde začít? Třeba v největší bolesti českého filmu, žánrové nevyhraněnosti. Chvilku se Tátova volha tváří jako antická tragédie (což podporuje tklivá klasická hudba), chvilku jako road movie, pak zas jako komedie... Postavy jsou jen načrtnuté figurky. Mužské role - všehovšudy dvě - jsou slabošské, ženské zase pouze karikatury na jednotlivé lidské typy. Slaboučký scénář předepisuje nějaké hraní jen Balzerové s Vilhelmovou, přičemž obě na mě působily, jako by je to ani nebavilo. Hlavní téma, jak si lidi vzájemně lžou, se v závěrečné katarzi odbude slovy "už mi nikdy nelži" a je hotovo. Hm. A humor za něco stojí, jen když sem tam (ale samozřejmě bezpečně a málo, aby se divák náhodou neurazil) sklouzne k trochu černějším tónům. No a ten product placement... ach jo. Já chápu, že u nás se bez něj peníze na film sehnat asi nedají, ale mně tak moc okatej PP prostě strašně vadí. Upřímně, to ať raději český film zajde na úbytě a zhyne, než aby se z něj stala hodinu a půl trvající reklama. A tam se přesně směřuje. (28.02.2018)

Jo, tohle se Vejdělkovi fakt nepovedlo. Nudná záležitost, u které se nemůžete smát, ale není to ani drama, u kterého byste si vychutnávali filmařinu. Vilhelmka tradičně špatná, ostatní trochu podle škatulky (Holubová, Polívka, Cibulková). Potěšila Maciuchová. Letní kino na Masarykově náměstí, Letní filmová škola Uherské Hradiště (30.07.2018)

Po smrti někoho blízkého vždy existuje nemalá možnost, že se objeví pořádné dluhy, velké dědictví nebo třeba nemanželské dítě. Poslední varianta zůstala i po manželovi Elišky Balzerové, která spolu s dcerou Tatianou Vilhelmovou při likvidaci pozůstalosti objeví starou dětskou malůvku. Vezmou nebožtíkovu milovanou červenou Volhu a pokusí se zjistit pravdu: u manželových milenek. Výsledkem návštěv jsou úsměvné scénky, ovšem nijak hluboký význam nemají. Ačkoliv ony milenky hrají vynikající herečky, kterým tvůrci přichystali nejlepší gagy, jsou tyhle vsuvky zaměnitelné a nijak dramatické. Zapadají tak do poměrně velké plytkosti děje, protože i mezi matkou a dcerou je vřelý vztah, který žádný vývoj nepotřebuje. Dramatičnost Jiří Vejdělek těží alespoň z dceřiny manželské krize a z čekání na výsledky lékařských testů. A to si přiznejme, že ona vztahová krize je poměrně umělá. Výsledek je nicméně milý a nostalgický, mírně dojímající a výtečně nasnímaný Vladimírem Smutným. Pokud ovšem hledáme v daném tématu něco náročnějšího, Zlomené květiny od Jima Jarmusche jsou někde úplně jinde. (15.08.2018)