Trabantem tam a zase zpátky

Zda jsem zvolil správnou strategii při sledování Trabantové série, když jsem jako první zhlédl snímek o poslední cestě z Indie až do České republiky, netuším. Upřímně ani mně samotnému se tahle strategie nezamlouvá, jelikož preferuji chronologické sledování v závislosti na času distribuce. Ale pro jednou jsem se spontánně (a tak trochu v cestovatelském duchu) rozhodl, že na Přibáňův snímek "Tam a zase zpátky" zajdu do kina a tak se stalo. V prvních minutách byl proto zřejmý deficit z minulých dílů, jelikož jsem se se členy posádky teprve seznamoval a zvykal si na jejich, pro zbytek diváckého osazenstva známého, počínání s překážkami na cestě. Rychle jsem se ale do postav vcítil, čemuž podle mě velmi pomohla nostalgická vzpomínka na mou návštěvu Indie. Leč bych preferoval rovnoměrnější rozdělení jednotlivých částí cesty ve filmu (Indie zabírala drtivou většinu a trasa Uzbekistán-Slovensko sotva 5 minut), hodil jsem tenhle zmar za hlavu. Postupem času jsem se totiž do snímku ponořil víc a víc a poslední půlhodinku jsem už jen nadšeně hltal. Narozdíl od pravidelných diváků Přibáňových dokumentů se mé prvotní nadšení z šíleného pokusu objet trabantem celý svět dostavilo právě v tomto díle a díky neznalosti předchozích dílů přehlížím nedostatky, kterých si už znalý divák při porovnání s předchozími cestami asi snadno všímá. Pro mě ale zvítězila síla přítomného okamžiku a bezmezně nadšeného pocitu z nespoutaného cestování a dalekého překročení komfortní zóny všech účinkujících. Za toto nadšení jim děkuji a už se těším na retrospektivní sledování zbylých trabantových dobrodružství. (14.06.2019)

Pravděpodobně poslední z týdle neobyčejný cesty. Filmovej zážitek prima, ale bohužel mě to nevzalo tolik jako jižní amerika a nebo Austrálie. Asi je to těma indama nebo co :o). Každopádně filmařsky pěkně sestříhaný, ale asi mě tam chybělo víc zajímavejch momentů. Ovšem ten top byl, když se snažili vyjet skrz potok po takový horský cestičce, místo který se stal vlastně ten potok. To bych zpanikařil a asi i zešílel. Ale je vidět, že s takle ostřílenejma borcema už tohle ani nehne. Taky byli celkem fajn ti nový borci, ale moc toho nepředvedli, poláci byli lepší :o). Každopádně obrovskej repekt a poklona, páč tohle vstoupilo do síně slávy... (06.11.2019)

Tyhle kluky to prostě baví a je to strašně mooc znát. A to je dobře:-)) Super atmoška krásné záběry a skvělá parta lidí. Stopáž mi v kině přišla jak slabá půl hoďka. Tak snad bude taky seriál. Krom stopáže mě ještě mrzel pozdní příjezd poláka Radka. Protože toho bodrého poláka jsem viděl na živo a to je samorost jak má být. Jen tak dál chlapi. Holub, Hanzelka, Zikmund z Vás musejí mít velkou radost!!!! (14.05.2019)

Chtě nechtě, trabantí série je už kult a možná, že i udává směr jiným cestopisům. Po zhlédnutí Vandráků jsem měl chvíli problém si opět (po letech) zvyknout na styl Dana Přibáně, ale od přejezdu hor a problémem s zaplavenou cestou, jsem již sledoval závěrečný snímek "žlutého cirkusu" se zaujetím. Finále za tónů upravené Smetanovy hudby potěšil. (02.04.2020)

Žlutý cirkus se rozhodl – navzdory nebo natruc (?) celosvětovému poselství pomatené švédské autistky – zanechat tentokrát svou nepřehlédnutelnou uhlíkovou stopu na trase Indie - Nová Ves pod Pleší, kde v místní autoopravně obě bakelitová monstra druhdy hibernují po dobu, než se Danu Přibáňovi podaří sehnat peníze na jeho další taškařici. Po předchozím zaneřádění zbytku světa čmoudícími poruchovými východoněmeckými dvoutakty už ostatně na zeměkouli nezbývá mnoho míst, která by se s jejich výfukovými zplodinami důvěrně neseznámila, snad s výjimkou Antarktidy. Jako obvykle záměrně značně nesourodá parta tentokrát toužebně čeká na pomyslného polského Godota, který by do fádního reportu vnesl trochu toho rozruchu, ale ten se v podobě poněkud oplácanějšího Radoslawa zjeví jako deus ex machina až někde v Uzbekistánu, a tak vydržet svéráz náčelníkova dirigování se daří pouze čím dál objemnějšímu a zarostlejšímu Marku Slobodníkovi a také Vojtěchu Duchoslavovi, který hned po svatebnímu obřadu dal své těhotné manželce vale, přičemž permanentně naléhá na žluté cirkusáky, aby to stihli domů do termínu porodu (možná proto je na těch „posledních“ pět tisíc (!) kilometrů na trase Samarkand - Praha vyhrazeno jen pár minut). Na rozdíl od natahovaného seriálu, kde první dva díly byly vlastně zbytečné, je film alespoň lépe sestříhán, jakkoliv oproti cestě napříč Jižní Amerikou je to v podstatě potvrzení, že jde pouze o další, již několikrát vyvařený guláš, jehož (pa)chuť by už snad nezabrala ani v Prostřeno! (07.05.2020)