Kdo hledá zlaté dno

Nemám nic proti tomu, že někdo natočil film z prostředí stavby a víceméně na státní zakázku (námět mimo dobovou realitu není), ale Menzel ho natočil bez invence a úplně zamětitelně, včetně hereckých kreací (jeho kmenový František Řehák nechť je důkazem za všechny). Navíc Menzel dokázal, že mu nejde příliš dokumentaristický pohled na věc, právě potřebný v takovémto typu filmů. (16.06.2010)

Nejlepší budovatelský film co jen mohl být natočen. Režie Menzel. Film připravil mimo jiné půdu pro Postřižiny (točeno v Dalešicích a Kožíchovicích). Všichni na tento film zvracejí zcela zbytečně a neoprávněně. Není to primárně o přehradě. Je to o rozhodování mladého kluka, který kvůli holce chce vydělávat peníze. Navíc doma žije v hrozných podmínkách. S tou holkou to dopadne blbě. Kluk na stavbě už zůstává. Totéž se stalo mě, akorát jsem skončil na stavbě 10 km jihovýchodně. Taky jsem tam skejsnul na 30 let a taky to s tou holkou blbě dopadlo. Spíš na tom filmu hledejte krásný Svěrákův humor a nejhezčí normalizační nohy Jany Giergielové. Husák: "Slečno, my tu máme prachu. A když zaprší, je tu marast. Teď tu je tu prach. Ale když zaprší, samej marast". Myslíková hraje Marcelu. Marcela je terénní, prohlašuje o ní její manžel a ona je. Giergielová, ač neherečka tam vykouzlila postavu pražské krásky, kvůli které nejen, že se odchází na stavbu ale i skáče z Nuselského mostu! http://www.youtube.com/watch?v=lu8_LpgDZZU&feature=related (08.01.2012)

Sonáta pro bagr a sbor Tater, během níž se odehrává socialistickou velepráci propagující "drama" (pomoci kolegovi opravit náklaďák a dopravit včas buldozer, nebo odjet na víkend za slečnou?). Mezi klasické postavy takového dramatu, tj. mladého hrdinu svádějícího mravní boj se svody nepoctivého prospěchářství, nositele těchto svodů (typicky andělská dívka plus všechny ty postavy z Dikobrazu) a naopak posly poctivosti a pracovitosti, mísí Menzl za vydatné pomoci Svěrákových úprav typicky menzelovské postavičky, reprezentované zde (rovněž typicky) především Myslíkovou, Řehákem či Husákem (i když ten je napůl z Dikobrazu), ale i řeči vedoucího Dalibora budou znalcům Menzelových filmů tak nějak důvěrně blízké. Mezi naivně humorné dialogy na dělnické ubikaci i do řevu motorů na staveništi jinak typického normalizačního filmového žvástu vkládají Svěrák s Menzlem jakési kvazihrabalovské odposlechy. Za pozornost stojí též scéna doma u televizoru. Díky tomu všemu je tento film vůbec stravitelný, ale kvalitním ho to ještě nedělá. Venkoncem tyto vklady nehodnotím ani jako špatné, ani jako dobré, ale celé to spojení, celá ta ideodiverze mi zní falešně a je dosti bizarní, zvláště uvědomím-li si, že někde v půlce filmu pořád ještě nevím, na co mám být jako divák příběhu vlastně zvědav. A správně, nevím to ani na konci. Přesto přijměte bez ironie a bez ohledu na moje nízké hodnocení, že Kdo hledá zlaté dno musí vidět každý, kdo se hlouběji zajímá o dějiny čs. filmu poválečného půlstoletí (nehledě k tomu, že Angelo Michajlov vykrádá sám sebe). Budiž podotknuto, že během filmu prakticky nezazní žádná socialistická ideologická masírka, pouze se nevkusně zdůrazňuje touha po slušném výdělku jako morální kaz a "nešvary" jako vystřižené z těch nejpitomějších normalizačních komedií a kriminálek a proti nim prostá poctivost a (doufám, že to nečte Niethustra) existenciální zodpovědnost za společné dílo. Do toho dlouhé záběry na gigantické staveniště, na bagry jak bagrují, Tatry jak vozí, jeřáby jak přenášejí břemena atp. Jen jedinkrát se správně soudružsky a s citlivým pochopením ozývá usnesení nějaké té závodní stranické schůze, a to ještě jaksi mimochodem, co nejnenápadněji. Troufám si hádat, že jde o Menzelem usmlouvané maximum. Přesto díky tomuto filmu mohl i on o tři roky později právem vnímat své stvrzení Anticharty jako podpis prezenční listiny. (03.08.2018)

Jiří Menzel byl jedním z těch, kteří se museli po své plodné dráze v 60. letech o desetiletí později ze svých úspěchů vykoupit, pokud chtěl vůbec pracovat, neboť jak známo, úspěch se neodpouští. Zvláště, pokud měl Menzel na svém kontě film „Skřivánci na niti“ z roku 1969, který již nestihl být uveden v kinech a byl okamžitě zabaven a uložen o trezoru. Důvod byl zřejmý – tak otevřená střelba do komunistického režimu je málokdy k vidění. Po pěti letech nedobrovolné pauzy byl Menzelovi nabídnut scénář Vojtěcha Měšťana a Rudolfa Ráže. Jiří Menzel na to vzpomíná: „Sešel jsem se s nimi a zeptal se jich, jestli by na takový film šli do biografu. A oni se přiznali, že ne. To se mi zalíbilo a navrhl jsem, že scénář přepíšeme.“ Ke spolupráci byl přizván Zdeněk Svěrák. Příběh se měl původně odehrávat na stavbě ropovodu, ale autoři jej přenesli na atraktivnější stavbu přehrady u Dalešic. I přes tuto dobrou snahu působí ústřední dějová zápletka filmu o mladém hodináři, který nalezl smysl svého života v těžké práci na stavbě vodního díla, značně schematicky a nevýrazně. Nutno však dodat dva velmi významné faktory. Jednak se v rámci normalizačních ideologicky zaměřených filmů jedná o relativně stravitelný snímek (na rozdíl od filmy soudruhů Steklého, Kachlíka, Balíka,Matuly, Tomana, Sequense a dalších) a jednak šlo o jediný umělecký prohřešek (či snad v tomto případě zvolme jemnější označení „ústupek“), neboť za dva roky již Jiří Menzel točí vynikající „Na samotě u lesa“ (1976) a další. (23.11.2012)

Krásný, jednoduchý příběh mladého muže, který odchází na stavbu vodní elektrárny, i když tím nakonec ztratí lásku své dívky, ale zachová si svou důstojnost a poctivost. Laskavý humor a příjemné prostředí při stavbě Dalešické elektrárny vytváří ze snímku velice příjemné dílo. Hláška Co jsi dělal v neděli? Stříhal jsem dětem nehty. Celou neděli? No jo, ale já mám čtyři děti, to máš 80 nehtů neměla chybu. (01.11.2016)