Kdo hledá zlaté dno

Po pětileté nedobrovolné pauze natočil Jiří Menzel v těžkých dobách normalizace, tento polozapomenutý netolik výrazný film, o mladém hodináři (Jan Hrušinský), později po vojně budovateli dalešické přehrady, na který se jistě pečlivě dohlíželo, (přepsaný a dodaný scénář), ano i do tý doby na vynikajícího Jiřího Menzela nějakým způsobem došlo, člověk když se na to tak kouká, tak by vůbec neřekl že je to od něj, zde chybí jakýkoliv jeho rukopis, ale vyloženě špatné to zas nebylo, když si člověk odmyslí např. onen ideologický balast, vidí film, který vznikal v nelehké době s nepříliš přitažlivým námětem a komplikovaným scénářem, tohle by opravdu málokterý režisér dokázal, tak aby se na to ve finále vůbec dalo koukat. Každopádně dobře, že nakonec zas začal točit i přes tu dlouhou pauzu kdy byl zakázaný, protože to co natočil později, to už byly opět znamenité filmy pro nejen náročné diváky, které normálně vůbec nemusely vzniknout. (11.06.2010)

Aby si mohl notorický provokatér Menzel po kritice komunismu, věhlasném snímku 'Skřivánci na niti', který nakonec musel na dvacet producírovat do trezoru, prakticky točit co chce, musel se soudruhům vykoupit touto brainwashing propagandistickou celovečerní reklamou - tak mu to nemějme za zlé. Lehkou ironií je, že za šest let si nedaleko od natáčecího místa téhle normalizační koláže natočil kultovní poetickou rapsodii 'Postřižiny' - co naplat, Dalešice prostě stojej za hovno.... (26.09.2020)

Šedavé bezčasí normalizace a jedno z nejtěžších období naší moderní historie dopadlo nemilosrdně i na Jiřího Menzela - Husákovský totalitní režim nemohl překousnout udělení amerického Oskara za nejlepší neanglicky mluvený film pro Ostře sledované vlaky a silně tlačil na Menzela, aby se ceny americké filmové akademie veřejně zřekl, což naštěstí Jiří Menzel ustál a tlaku komunistických aparátčíků nepodlehl; navíc normalizační režim silně podráždil svou filmovou adaptací Hrabalova textu Skřivánci na niti - humorně ale pravdivě reflektující 50. léta, do té doby něco neslýchaného (takže v reálu snímek prakticky nikdo neviděl, normalizátoři zavřeli film na 20 let do ,,trezoru" a když se pak na začátku 90. let konečně dostal ven, získal hned hlavní cenu Zlatého medvěda na Berlinale), za což se Menzel dostal na index a normalizační režim zakázal jednomu z našich nejlepších režisérů na pět let točit - jako odpustek a vykoupení musel pak v roce 1974 natočit právě tento film - mělo jít o ukázkový budovatelský snímek...bez tohoto kontextu se dnes na film vlastně ani nedá dívat... (30.11.2021)

U tohoto filmu by mělo bejt uvedeno, že hlavní roli hraje Tatra 148. Nejzajímavější na celym filmu jsou ty starý náklaďáky. Osud hlavního hrdiny mi byl naprosto ukradenej. Za zmínku snad stojej ještě nohy tý buchty v hlavní roli a potom Husák (František, né Gustav). Ten sice nedostal moc prostoru, ale jako jedinej v celym filmu něco zahrál. Asi to bylo taky tim, že jeho postava byla aspoň trochu zajímavá a né vyloženě černo-bílá. Jinak je legrační, jak to obchodní centrum (nebo jak to nazvat) na Pankráci kdysi vypadalo bez všech těch reklam, co jsou tam dneska :-) (21.03.2010)

Pokud byla natočena tahle hrůza, za kterou stojí Menzel se Svěrákem, přemýšlím, jak otřesný musel být původní scénář od Měšťana a Ráže. Nevěrohodné, směšné, poetické záběry na staveniště přehrady fakt nefungovaly, navíc jich byla snad polovina. Teď si absolutně nevzpomenu na jiný film, který by zobrazoval vybájenější podobu normalizace. Nejcennější na tomhle snímku je to, vidět Aloise Liškutína, "vyjmenovávače" z komedie Na samotě u lesa, říct víc rozvitých vět za sebou. (10.09.2020)