Kdo hledá zlaté dno

Mezi Skřivánky na niti a Na samotě u lesa natočil Menzel TOHLE. Aby byl zmar dokonalý, scénář mu napsal Zdeněk Svěrák. Protože zrovna čtu pojednání o tom jak šedá ekonomika a příčinliví šmelináři pomalu rozleptali zdánlivě všemocný normalizací posílený komunistický režim, tak jsem si z filmu přece jenom něco vzal. To ale nic nemění na faktu, že je to šmíra nedůstojná talentu Jiřího Menzla. Ovšem pořád mnohem lepší než Donšajni. (23.06.2023)

Tento film bývá Jiřímu Menzelovi často otloukán o hlavu za to, že to byla jeho úlitba režimu, aby mohl po nucené odmlce znovu začít točit. Osobně se domnívám, že tahle úlitba byla ze všech úliteb tou nejméně úlitebnou. Tvrdí-li dnes někdo, že je to tuctová budovatelská agitka, tak buď snímek v životě neviděl, a/nebo ho viděl, ale jen neustále dokola omílá tradované nesmysly. Jestliže film někdo zhlédne dejme tomu v roce 2080, až nebude naživu ani jeden pamětník čtyřicetileté diktatury proletariátu, bude ho sledovat toliko jako dávný příběh ze stavby Dalešické přehrady, bude udiven historickou technikou a patrně nebude rozumět sousloví „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ (přičemž slovo socialismus/socialistický už v celém snímku nezazní ani jednou jedinkrát). A bude s to vnímat hlavně příběh dvou mladých lidí, v němž jeden z nich je hnán touhou po bohatství, zatímco ten druhý chce dělat práci, která ho baví, i za cenu nižších příjmů: „Jaký to má výhody?“ „Nekradu a nežebrám.“ „A to ti stačí?“ „No.“ Jestli je to pro někoho nepochopitelné, pak je to dáno zřejmě odlišným pohledem na život... Hudba: Angelo Michajlov. (14.06.2010)

Tak tohle natočil laureát státní ceny Klementa Gottwalda Jiří Menzel... Nesoudím. Točilo se v době nejhustčího kompostu. Je to úlet. Zatímco celá republika krade jak se dá (film se snaží na toto kriticky poukazovat čistým přístupem Honzy), šmelí a spoléhá na známé, kteří jim schovávají pod pultem banány, Honza Hrušínský si najde práci pro chlapa a jezdí s Tatrovkou 815 na staveništi elektrárny. Tady najde svoji pravou cenu a postupně zavrhne vše staré včetně sexy blondýnky se kterou vydržel chodit i během 2 let vojny. V partě dělníků, tun bahna a buňek plných zabahněných bagančat a propocených vaťáků najde to pravé přátelství mezi dělníky, svářeči a řidiči Tatrovek a bagrů... Během filmu jsem si uvědomil jak krátké byly minisukýnky v roce 74 a že embéčko v erkové verzi vypadalo dost dobře - tedy s tuningem v bílé barvě a s ozdobnými disky kol.... Jirkovi Menzlovi i Zdeňku Svěrákovi to odpusťme, díky tomuto blábolu mohly vzniknout jiné, skutečné skvosty. PS. Ještě nikdy jsem ve filmu neviděl jezdit Tatrovku s korbou plnou šutrů po bahništi s hudebním doprovodem klavíru a symfonického orchestru... Už jen kvůli tomu stojí za to snímek vidět. A pro nadšence do Tater je to nezbytnost. (29.06.2011)

Jiří Menzel byl jedním z těch, kteří se museli po své plodné dráze v 60. letech o desetiletí později ze svých úspěchů vykoupit, pokud chtěl vůbec pracovat, neboť jak známo, úspěch se neodpouští. Zvláště, pokud měl Menzel na svém kontě film „Skřivánci na niti“ z roku 1969, který již nestihl být uveden v kinech a byl okamžitě zabaven a uložen o trezoru. Důvod byl zřejmý – tak otevřená střelba do komunistického režimu je málokdy k vidění. Po pěti letech nedobrovolné pauzy byl Menzelovi nabídnut scénář Vojtěcha Měšťana a Rudolfa Ráže. Jiří Menzel na to vzpomíná: „Sešel jsem se s nimi a zeptal se jich, jestli by na takový film šli do biografu. A oni se přiznali, že ne. To se mi zalíbilo a navrhl jsem, že scénář přepíšeme.“ Ke spolupráci byl přizván Zdeněk Svěrák. Příběh se měl původně odehrávat na stavbě ropovodu, ale autoři jej přenesli na atraktivnější stavbu přehrady u Dalešic. I přes tuto dobrou snahu působí ústřední dějová zápletka filmu o mladém hodináři, který nalezl smysl svého života v těžké práci na stavbě vodního díla, značně schematicky a nevýrazně. Nutno však dodat dva velmi významné faktory. Jednak se v rámci normalizačních ideologicky zaměřených filmů jedná o relativně stravitelný snímek (na rozdíl od filmy soudruhů Steklého, Kachlíka, Balíka,Matuly, Tomana, Sequense a dalších) a jednak šlo o jediný umělecký prohřešek (či snad v tomto případě zvolme jemnější označení „ústupek“), neboť za dva roky již Jiří Menzel točí vynikající „Na samotě u lesa“ (1976) a další. (23.11.2012)

Když se člověk zamyslí nad obsahem filmu, je to celé vlastně nesmyslná kravina a náš hrdina tady vskutku jedná jako smyslů zbavený šílenec. Když už chtěl tak moc pracovat poctivě, čemuž naprosto rozumím, mohl přece zůstat v té hodinářské dílně. A jestli si na stavbě za volantem náklaďáku vydělal víc než v hodinářské dílně, mohl třeba v Praze stavět metro. Samozřejmě rozumím i opojení z té velikosti a síly, hodně chlapů něčemu takovému podléhá a zpravidla to bývá případ pro psychologa, případně psychiatra... Na druhou stranu je nutné říct, že čistě řemeslně je tohle filmařina k pohledání. Vtipy jsou vtipné, herci výborní, kamera velmi slušná. Žádný z Menzelových porevolučních filmů nemá takhle báječnou režii, výborné dialogy a přesný střih. Tvůrci se taky vcelku úspěšně vyhnuli většině klasických budovatelských klišé. O členství ve straně se ve filmu pouze jednou mukne, o zlých imperialistech nebo západu se nedozvíme nic, postavy nejsou schématické a pokud jde o ty šmelináře, taxikáře a rozkrádače socialistického majetku, přesně tohle přece za socialismu jelo ve velkém a je vlastně s podivem, jak pravdivě jsou tu tihle lidé popsáni. Asi největší lží tak nakonec zůstává bodrý pracovní kolektiv plný skvělých zásadových charakterů v němž jsou podrazáci ve výrazné menšině. Docela legrační mimochodem je, že záběry práce i zábavy na ubytovně v sobě mají poetiku velmi blízkou tomu co známe ze Skřivánků na niti. Vlastně nevím jestli to není potměšilost, protože tihle na té stavbě dřeli většinou taky proto, že jim nic moc jiného nezbývalo. Jen těch ryzích charakterů mezi nimi jistě nebylo tolik... Celkový dojem: 60% (02.02.2016)