Kdo hledá zlaté dno

Nejlepší budovatelský film co jen mohl být natočen. Režie Menzel. Film připravil mimo jiné půdu pro Postřižiny (točeno v Dalešicích a Kožíchovicích). Všichni na tento film zvracejí zcela zbytečně a neoprávněně. Není to primárně o přehradě. Je to o rozhodování mladého kluka, který kvůli holce chce vydělávat peníze. Navíc doma žije v hrozných podmínkách. S tou holkou to dopadne blbě. Kluk na stavbě už zůstává. Totéž se stalo mě, akorát jsem skončil na stavbě 10 km jihovýchodně. Taky jsem tam skejsnul na 30 let a taky to s tou holkou blbě dopadlo. Spíš na tom filmu hledejte krásný Svěrákův humor a nejhezčí normalizační nohy Jany Giergielové. Husák: "Slečno, my tu máme prachu. A když zaprší, je tu marast. Teď tu je tu prach. Ale když zaprší, samej marast". Myslíková hraje Marcelu. Marcela je terénní, prohlašuje o ní její manžel a ona je. Giergielová, ač neherečka tam vykouzlila postavu pražské krásky, kvůli které nejen, že se odchází na stavbu ale i skáče z Nuselského mostu! http://www.youtube.com/watch?v=lu8_LpgDZZU&feature=related (08.01.2012)

Kdo? To Menzel našel "zlaté" dno své tvorby i svých životních kroků. V budovatelská romantice, kterou si pojistil možnost točit kvalitní díla, jež omlouvala jeho ústupek, za nějž byl ze všech stran odsuzován. Výsledné dílko však nedopadlo příliš černě, ani samotné prostředí nebylo Menzelovi příliš cizí - postavičky dělníků na stavbě přehrady totiž mohl pojmout tak trochu "hrabalovsky" a udělat z nich sympatické, nezkažené lidi. Celá argumentace se však zde staví na hlavu - poetičnost, kterou kritizoval podmaněnou inteligenci ve Skřiváncích na niti se zde přesouvá na každodenní práci staronových hrdinů - budovatelů, kteří svojí existenci vidí v těch nejlepších barvách a netrápí je pochybnosti. Všednost a bezprostřednost, jakou nová vlna nahlížela rozbujelé měšťáctví, se kterým socialismus svůj boj prohrál, se zde opakuje v docela povedeném a formanovsky trefném úvodu u televize , ale záhy se stane docela překotnou záminkou hrdiny najít život někde jinde, v čistším a nezatuchlém prostředí a brzy se setkává se známkami toho, že učinil dobře a že jedině v pracovním kolektivu má život smysl. Film tak postupně ztrácí to, čím se odlišuje od ostatních dobových blábolů (autenticita ve vystupování postav, jejich velkoryse předkládaná nedokonalost a nečernobílost) a zbývá jen banální historka, která je ke konci už dosti směšná a tezovitá, čím dál více se utápějící v monumentálních Šofrových záběrech gigantické stavby, do níž zní oslavná romantická hudba. Jakoby si mocenský diktát postupně snímek podmaňoval a Menzelova náznaková osobitost se definitivně vytratila. (22.10.2010)

Šedavé bezčasí normalizace a jedno z nejtěžších období naší moderní historie dopadlo nemilosrdně i na Jiřího Menzela - Husákovský totalitní režim nemohl překousnout udělení amerického Oskara za nejlepší neanglicky mluvený film pro Ostře sledované vlaky a silně tlačil na Menzela, aby se ceny americké filmové akademie veřejně zřekl, což naštěstí Jiří Menzel ustál a tlaku komunistických aparátčíků nepodlehl; navíc normalizační režim silně podráždil svou filmovou adaptací Hrabalova textu Skřivánci na niti - humorně ale pravdivě reflektující 50. léta, do té doby něco neslýchaného (takže v reálu snímek prakticky nikdo neviděl, normalizátoři zavřeli film na 20 let do ,,trezoru" a když se pak na začátku 90. let konečně dostal ven, získal hned hlavní cenu Zlatého medvěda na Berlinale), za což se Menzel dostal na index a normalizační režim zakázal jednomu z našich nejlepších režisérů na pět let točit - jako odpustek a vykoupení musel pak v roce 1974 natočit právě tento film - mělo jít o ukázkový budovatelský snímek...bez tohoto kontextu se dnes na film vlastně ani nedá dívat... (30.11.2021)

,,Jsou ženský na silnici a do terénu." Toto a další moudra (třeba to, že hodné holky už v Praze nejsou, jen na Moravě, nebo že těm dnešním mladým vůbec nezáleží na penězích) se dozvíme z neuvěřitelně tupého normalizačního žvástu. A když říkám neuvěřitelně, myslím to vážně - nedá se uvěřit tomu, že Kdo hledá zlaté dno natočil stejný režisér jako Skřivánky na niti, protože ty filmy se vyloženě popírají. Vím, za jakých okolností film vznikal, ale přesto se Menzelovi divím, že na to měl žaludek. Celkový průser se skládá především z: telecího pohledu Jana Hrušínského, hudebního tématu hraného na příšerné synťáky pořád dokola minimálně o dvě oktávy výše, než je únosné, glorifikace hrkajících ošklivých stavebních přístrojů a pitomého scénáře. Dopis, který píše Petra svému příteli, je mimo veškeré myslitelné kategorie. Kdyby mi nějaký takový moje přítelkyně napsala, okamžitě bych se s ní rozešel (padají v něm obraty jako ,,Ty moje příšero milovaná vzdálená"). Když se na konci jeden soudruh rozeřve ,,HOŘÍ!", říkal jsem si, že pokud přiběhne zase ten blbeček s hasicím přístrojem, bude to jedna z nejhorších komedií na světě. Přiběhl. (29.07.2010)

Jasně, nejsem blbej a chápu, že to je budovatelská agitka, ale když se nad to divák trochu povznese dá se najít spousta pozitiv: Pokud se nepletu ve filmu nezazní ani jednou oslovení "soudruhu", "čest práci" či podobná razítka režimu. Stavba nejvyšší hráze u nás je zajímavou záležitostí bez ohledu na druh papaláše který o ní rozhodl a mnoho záběrů je zajímavých s jistou dokumentární přidanou hodnotou. Tuny betonu a železa jistě nejsou ideální kulisou vztahového dramatu, ale na druhou stranu bylo to v té době reálné a i to má svou hodnotu. Humor Zdeňka Svěráka je nenápadný, ale jasné identifikovatelný, spoustu hlášek lze najít i tady v ostatních komentářích. A dostávám se k hlavním devizám filmu. Jan Hrušínský a Jana Giergielová stvořili opravdu hezkou dvojici s nábojem. Hlavně Jana je zde nádherná a je velká škoda, že to byla její jediná role. Také velká škoda, že se režisérovi nepovedlo z jejího potenciálu (hlavně nohy má úžasné) vytřískat víc, je směšné když dvojice skoro sexuje v autě za jízdy, ale doma do postele lezou oblečení od hlav k patám... Divák nemrava má smůlu. :-) Hlavní herecký prostor tak dostává postava Františka Husáka, který se toho zhostil výtečně. A nakonec, ona hlavní myšlenka "charakter a poctivá práce je víc než prachy za cenu krádeží a žebrání" je přece platná pořád, ačkoliv na to i v současném režimu spousta lidí nedbá... Hodnocení tedy trochu nadsazuji, přehlížím šablonovitost, ale pokud by tam bylo méně tatrovek a větší tlak na příběh, klidně by to mohlo odpovídat. (25.01.2018)