Červená ještěrka

Na to, že se jedná o komedii natočenou těsně po únoru 1948, můžeme si být jisti, že zde nebude žádná zmínka o dělnících ani budovatelích komunismu. Autoři zasadili děj do roku 1928 a my si tak můžeme vychutnat poklidnou atmosféru městečka Pěnice, kterou až příliš rozvíří Červená ještěrka, a to hned několikrát. Velmi spolehlivě opět zahrál Jindřich Plachta, který dal vzpomenout svému Matulkovi z Cesta do hlubin študákovy duše, když si opět zahrál profesora přírodopisu. A rozhodně se vyplatí podívat se na krásnou Vlastu Fabiánovou. (10.05.2009)

Je velice poučné přečíst si Mařánkovu knihu Ještěrka v červeném bludišti (1928), kterou je tento film volně inspirován, a sledovat posun, ke kterému došlo (mimo jiné) v pojetí hlavní ženské postavy. V předloze to není žádná Eva aka Erna, nýbrž pouze Erna, jejíž lehké mravy oceníme v několika poměrně odvážných erotických pasážích (doplněných lascívními ilustracemi Adolfa Hoffmeistera). Eva Gazdová v podání Vlasty Fabianové je naproti tomu ve své době ojedinělým typem ctnostné hrdinky s tváří vampa, čímž se pro mě stává jednou z nejzajímavějších filmových postav naší kinematografie budovatelského období. (11.08.2012)

Mýma očima úsměvná záležitost, když se čeří hladina pokrytecké morálky a maloměšťáckých klepů, dobře se bavím.. Příjezd herečky do městečka, zmizení pana profesora, zakázané divadelní představení - to vše jsem sledovala se zájmem.. Půvabná Vlasta Fabianová, sympatický Jindřich Plachta, charismatický Václav Voska, zábavný František Filipovský a v podstatě i všichni ostatní naplnili mou představu o trefném společenském rýpnutí.. Smutným dovětkem je osud Františka Sádka.. (04.05.2022)

Sádkova komedie ještě stále čerpá z tradic prvorepublikového filmu, ale nejen díky modernímu herectví Fabiánové a Vosky zahajuje éru novou. Na jedné straně schematické maloměstské postavičky bezskrupulózních charakterů připomínající marionety spolehlivě sehrávající své tradiční úlohy, jimž kraluje vrcholně stylizovaná postava profesora přírodopisu, kolem níž se skoro celé vyprávění točí. Na druhé pak realisticky vystavěný svár konzervativního maloměstského publika a divadelní společnosti s vyššími uměleckými cíli než „bavit“ maloměšťáky operetkami. Dialogy výše jmenovaného páru současně vstřebávají soudobou americkou inspiraci: Sádek v nich nechal rozeznít charakteristické, a přitom čímsi výjimečné hlasy rozdílných prostředí a jen vyloženě komornímu rozsahu lze vyčítat, že se právě prostřednictvím tohoto stýkání a potýkání celý příběh nezproblematizoval a nenabyl ještě živější dynamiku, která by s sebou strhla i ty ostatní duté masky. (26.12.2023)

JEŠTĚRKA představuje ve vývojové typologii československého filmu přechodný typ. Satirický námět s úspěchem zastřel vlastně tradiční mravoličný ráz filmu a la Slavínský a současně ho překonal výletem do skutečného umění (prostřihy do představení ŽEBRÁCKÉ OPERY). Neobvyklý byl i způsob, jakým se naložilo s hvězdou Plachtovy proslulosti; zde našel rovnocenné protihráče v tehdy mladých, ale již vyzrálých hercích nové generace, jak je ve svých úlohách již tenkrát ztělesnili Vlasta Fabiánová a elegán světové úrovně Václav Voska. Satirický záměr navíc nebyl jen předstírán a opravdu směřoval k pohledu za nadýchané kulisy první Československé republiky. Kultura drbu i planého veršotepectví se kvalitou svého zachycení blíží k nadprůměru a vyluzuje v divákovi upřímný, nezastíraný smích. JEŠTĚRKA je - a ve své době byla pochopitelně o to víc - pro naše předky jedním z posledních závanů svobody a hravé radosti před nástupem drsných padesátých let. Pro skutečné milovníky starých českých filmů je jedním z nejchutnějších a nejvábivějších soust. (29.10.2011)