Fanny och Alexander
Fanny et Alexandre
Fanny und Alexander
Fanny a Alexander
Fanny and Alexander
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Daniel BellHrají:
Pernilla Allwin, Bertil Guve, Börje Ahlstedt, Harriet Andersson, Mats Bergman, Gunnar Björnstrand, Allan Edwall, Stina Ekblad, Ewa Fröling, Erland Josephson (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Velkorysý tříhodinový projekt (v televizní verzi pětihodinový) realizoval Bergman ve své vlasti po několikaletém exilovém pobytu v Německu, kam se uchýlil na protest vůči skandální daňové aféře. Rozsáhlá rodinná měšťanská freska z počátku našeho století se očividně zrodila z Bergmanových autobiografických vzpomínek na dětství, i když těžil i z bohaté dětské fantazie. Ačkoli tento film zamýšlel jako poslední filmové dílo, své rozhodnutí od té doby už několikrát porušil. Přesto jej lze považovat za umělecky vrcholné dovršení jeho filmařské dráhy. Film představuje antologii Bergmanova díla, jež v souhrnu nabylo mocné pozitivní energie. Starý mistr překvapivě prosvětlil své celoživotní chmury a pohlédl na lidskou bídu a utrpení s vyrovnaností a úsměvem, který v jeho filmu umí vykouzlit šarmantní babička Ekdahlová. Nejroztodivnější lidské osudy členů Ekdahlova klanu - viděny dětskýma očima citlivého Alexandra - jsou ztlumeny, humorizovány nebo zaplašeny čarodějnými kouzly židovského starožitníka Izáka. Problémy lidské existence, které v někdejších Bergmanových filmech navozovaly tragickou tóninu nebo vedly ke skepsi či deziluzi, jsou v tomto filmu moudře odsouvány do pozadí sub specie aeternitatis. Finální rodinná oslava, kde se všichni radují ze života a z dobra zvítězivšího nad zlem, je téměř pohádkově idylická a zazní jako hymnická oslava všelidské pospolitosti a lásky. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (188)
Mám dilema. Co je přijatelnější - dát tomu plný počet (což bych chtěl) s tím, že budu do jisté míry ignorovat nedostatky a doufat, že pětihodinová verze je má vyřešené nebo nenadhodnocovat a hodnotit tak, jak na mě zapůsobila ta tříhodinová verze, včetně všech mínusů? Nakonec se asi rozhodnu pro možnost číslo 2, protože ty mínusy fakt moc ignorovat nemůžu. Ačkoli je to psychologické drama, u některých postav by se hodilo té psychologie víc, když to má tak dlouhou stopáž. A s čím mám největší problém jsou nedořečené zásadní věci. Proč se ta jejich máma za toho biskupa vůbec provdala? Co na něm viděla, z jakého důvodu se do něj zamilovala? Navíc když celý film - kromě jedné scény - působí jako strašně chladný člověk? Proč mu cca o rok později nechala děti "na pospas" a sama jela někam pryč? A takových otázek mám víc. Ale jinak jsem z toho byl naprosto nadšený, po herecké a filmařské stránce je to - jako skoro vždycky u Bergmana - naprosto brilantní, svojí atmosférou a dějem mě to na celé tři hodiny naprosto pohltilo, jak ten radostný, až poetický začátek, tak ten psychologický, místy až hororový zbytek filmu. Ono to označení může znít směšně, ale jedna scéna mi dost připomněla jistou scénu z Hodinu vlků a do toho se zde (ne)přímo zjevuje duch SPOILER mrtvého otce a na konci i biskupa - což mi mimochodem přišlo geniálně vymyšlené, protože jestli jsem to dobře pochopil, oni se Alexandrovi vyloženě nezjevují, ale ve skutečnosti to zobrazuje jeho ovlivnění (u prvního) či poznamenání do života (u druhého) KONEC SPOILERU. Sem tam i ke krapet drsnější scéně dojde a líbí se mi i to, že Bergman se zde všechny postavy úspěšně snaží vykreslit uvěřitelně, včetně těch na první pohled vyloženě záporných. Proto právě mám to dilema - já jsem z toho filmu skutečně nadšený, naprosto mě to nadchlo, ale ty mínusy v tom prostě jsou a je do hodnocení nemůžu nezahrnout. Jestli někdy v budoucnu uvidím i tu pětihodinovou verzi, možná změním hodnocení, ale do té doby zůstanu u silných 4*. ()
To byla jízda! Takto si přestavuji filmové umění! Bergman vytvořil velkolepou filmovou fresku, kde jakýkoliv kinematografický výrazový prostředek je doveden k nevídané preciznosti. Ať už je to příběh (život jako divadlo), kamera, výprava (harmonická kompozice barev a bohatost interiérů), úžasné kostými, které dokonale vzbuzují zdání autentičnosti, doslova vymazlené dialogy anebo (a to především) skvěle obsazené role. Výtečná psychologie postav! Herecké výkony mi připadají mimořádné, vždyť každému účinkujícímu je dáno spousta prostoru, aby naplno projevil své schopnosti. Kdybych ale přeci jen měl někoho vyzdvihnout, pak by to byl určitě bonviván Gustav Adolf a zásadový biskup Edvard. Jejich herecký koncert mi jen tak nevymizí z paměti. Bezpochyby největší síla a přínos tkví v tematizaci zásadních lidských otázek, jako je střet pokrytectví a přetvářky obsažených ve společenských konvencí s upřímností, spontaneitou a naivitou dětského jednání. Jinou úvahu představuje těžce postřehnutelná hranice mezi dobrem a zlem, reprezentovaná slepou poslušností a fanatickou vírou biskupa Edvarda, vírou, která naopak generuje nepochopení, zlost a frustraci malého Alexandra. Myslím si, že vnímavý divák v tomto snímku musí nalézt zalíbení, třebaže jeho sledování díky stopáži a pomalému tempu vyprávění vyžaduje notnou dávku trpělivosti. Jasných pět hvězdiček. ()
Ač je druhá půlka filmu trošku nečitelná ve své symbolice, většinu lze připsat Alexandrově bujaré představivosti a nejspíš se ani nehodí se v nich analyticky pitvat. Přínos této "série" vidím hlavně v krásných příkladech důležitosti načasování. Každý záběr, každý detail má svůj čas, při jehož neodhadnutí by film ztrácel na efektivitě. Zde tomu tak není. Zdálo se mi, že každý buď nepatrný pohyb je pečlivě naplánovaný a zkrátka do filmu patří. Navíc věty, které by se v češtině zdály patetické, zněly by hloupě, zde herci vyslovují s občas trochu divadelní, ale stále patřičnou přirozeností. ()
Malý milý svět jménem rodina. Každá rodina chrání své členy před nebezpečím z okolního vesmíru. Má svoje pravidla, krásu, hrůzu i tajemství. Malí sourozenci, jménem Fanny a Alexander, do rodinného systému ještě zcela nezabředli a užívají si krásu dětství. Dobro a zlo ale člověk dostává na podnose ve stejném poměru - když je mu chvíli krásně, okamžitě následuje něco tragického. Střídání tohoto cyklu se nazývá život a já si při tomto silném snímku uvědomil, že každou vteřinou umíráme. Smrt je jistota, která i v tomto filmu ovlivní osudy a to jak v dobrém, tak špatném. Smrt je jako socialismus = pro všechny a každému stejně. Smrt je nevyhnutelná a čím jsou členové rodiny starší, tím více si uvědomují její ruku položenou na rameni. Ale i když je film plný bolesti, je tu právě i druhá polovina plná štěstí, radosti a vrzání postele v manželském pokoji. Ingmar Bergman dokázal převézt na plátno tak intimní pocity a rodinné vztahy plné upřímnosti a bez obalu. Tohle je jeden z mála snímků, o kterém se dá debatovat velice dlouho. Co všechno skrýval, co které mystické scény znamenaly. A pozor na Izmael... ()
Obrazově dokonalý, až přepečlivý film, u kterého si však tou poslední hvězdičkou budu jistý pravděpodobně až po druhém zkouknutí (jak už se stává u Bergmana zvykem), protože první polovina se mi zdála za a) zdlouhavá a za b) místy trochu nevyrovnaná, jako by film sám nevěděl, čím (a o čem) chce přesně být... Poté do sebe ovšem začalo ono přehršle témat krásně zapadat a já začal koukat jako na vyjevení. Nakonec musím přiznat, že pan Bergman je nejspíš génius, že dokázal poskládat tolik témat a vypravěčských postupů do jednoho celku, obzvláště závěrečná kombinace až dětškého mystična s krutostí mezilidských "vězení", či vězení uvnitř svých masek mi doslova vyrazila dech! Nebudu tu dlouho tlachat a jen znovu dodám, že opravdu počítám s tím, že napodruhé už mi vše bude dávat větší smysl (pokud ne, vrátím se a své hodnocení opravím na čtyry*) ()
Jak může někdo něco tak nádherného natočit, zrežírovat, kamerou nasnímat a herci zahrát. Krása nesmírná. Tolik lásky, něhy, radosti co přebije bolest, krutost, strach. Tady vím pro co je umění. Má povznášet, má okouzlit a zároveň něco nového naučit a rozdat. ()
Nuda k posrání #93. Viz Osvícení. 30% ()
Film, po ktorom ešte dlho budete spracovávať, čoho všetkého ste boli svedkom... Láska a nenávisť, dobro a zlo, nevinnosť a skazenosť, úsmev a chmúry, detská fantázia a dospelácka realita, teplo domova a chlad uväznenia, pravda a lož, oddanosť a odlúčenie či život a smrť. Taký rozmanitý a zároveň vyvážený je Ingmar Bergman na vrchole svojich umeleckých síl. ()
41. Zlatý Glóbus za rok 1983 - cena (1) - *Nejlepší cizojazyčný (zahraniční) film - Švédsko + nominace (1) - Nejlepší režie - Ingmar Bergman ()
Kdybych mohl hodnotit jen poslední 2 hodiny filmu, dal bych jasnejch 5, ale kvůli první hodině, to jsou jen 4, přišla mi dlouhá, nebo spíš zdlouhavá... Sice je nutná, ale těžko se na ní dívá, aspoň když nevíte, na co vás připravuje... Příště, už to vědět budu a třeba ji ocením víc, takže se to někam hnout může, ale zatím je to "jen" 9/10. ()
...zjevení... ...Bergmanova síla je nespoutaná... ...sedněte si a než řeknete švec jste jinde, někde, nikde, ale jsem tam... ()
Naprosto geniální sága popisující osudy divadelní rodiny, která je pro mě nejlepším a na Bergmanovi poměry nejvlídnějším mistrovým dílem. Film na mě udělal po shlédnutí v kině opravdu obrovský dojem. Obrovský!!! ()
Tak to vezmu krátce, celý půlrok, jsem hledal odvahu shlédnout bergmanovo drama Fanny a Alexander. Měl jsem půjčené CD od kámoše a počase jsem ho ztratil, celkově jsem si říkal, že o nic nepřijdu, když ho opravdu neuvidím, až včera svitla naděje, že ho opravdu strčím do mého již oprášeného DVD, jaksi taksi, nic v bedně nedávali, snad jen bonda. A mne se nechtělo koukat na předem již rozhodnutou velkou cenu v Istanbulu. Výsledek. 3 hodinový zážitek. Opravdu jsem se vůbec nenudil. Ono taky co mi jiného zbývalo, venku to pálilo a mne se nechtělo stavět garáž. Švédská zámožná rodina z počátku 20. století zažívá krizi, otec 2 dětí, vzorný manžel, syn, majitel divadla a jak sám o sobě říká i špatný herec umírá. Zanechává po sobě vdovu s dětmi, a jak se to často stává, ona časem na svého zesnulého milého zapomene. A najde si nového přítele, biskupa. Děti ho nenávidí, o tom, že by je miloval, se taky nedá říct. Opravdu nádherné zpracování života tehdejší smetánky z každého úhlu pohledu bez jakékoliv cenzury. "Kdyby existoval bůh, tak bych ho nakopal do prdele!". ()
Jestli je Fanny a Alexandr hlavní chod, pak jsou tříhvězdičkové filmy jen levné koření. Mám pocit, že jsem viděla víc filmů, než jeden a ještě jsem si na cestě z kina přečetla pár kapitol nějakého podivného románu neznámého autora. Ačkoli sledování tohoto filmu nemělo moc co společného s relaxací, ba ani s nějakým "užíváním si", nemůžu tenhle film dostat z hlavy. Zkrátka je to dílo, které člověk musí vnímat, věnovat mu na těch několik hodin všechnu svou pozornost a čekat, že se mu film odvděčí uměleckým zážitkem, já se dočkala. Jeden z nejlepších a nepodivnějších filmů, jaké jsem kdy viděla. ()
Tak a teď si dáme rekapitulaci ... ()
Fenomenálne. ()
Magické vějíře. Rozevřené...tu slunci, tu luně. Náladě poezie, tajné maně, melancholii, laskavosti i krutosti nostalgie. Paprskům světla, plamenům světa, bouři temnoty, z níž rodí se prudké stíny, smyslové puchýře. City - necity. Spadla kamenná svatá socha. Spálen je ďábel. Bůh už podepsal ortel, povolávací rozkaz do pekla. Opona jde dolů. Vrcholící oslava patří velké srdečné rodině. Završený opus magnum tvárnému, rozmáchlému umu niterného umělce. ()
Příběh odehrávající se na počátku dvacátého století. Hlavními protagonisty jsou členové jedné zámožnější rodiny. Příběh povětšinu děje sledujeme očima dítěte, očima desetiletého Alexandra. Atsmosféra Vánoc, kterou film začíná, je následně nahražena tragédií. Ta na nějakou dobu změní život dvou sourozenců Fanny a Alexandra. Tento příběh má však poněkud více postav, které zásahnou do děje. Film je to poměrně dlouhý - něco málo přes tři hodiny, tak si na něj vyhraďte jeden večer. ()
Tuším jediný film, z kterého jsem kdy odešel z kina – a dneska jeden z mých vůbec nejmilejších. To jsou paradoxy. Kdo ví, co by s mým někdejším devatenáctiletým upjatým já, které se nedokázalo přenést přes vánoční „ohňostroj“ strýčka Carla, udělala konfrontace s biskupem pletoucím si vnitřní sílu s mocí, moc s pravdou a strach s náklonností. A co teprve setkání s Ismaelem, jednou z nejuhrančivějších filmových postav vůbec, obrazem opravdového nositele mystického tajemství, za jehož zprostředkovatele na Zemi se mylně považuje tolik duchovních hochštaplerů hojících si vlastní urputně skrývanou nejistotu manipulací se slabšími bytostmi. Finální Bergmanovo přikývnutí životní náruživosti a tolerantnímu lidskému spolubytí, temnotám navzdory, u mě patří spolu s Personou a Sedmou pečetí k jeho absolutním vrcholům. ()
Související novinky
Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi
Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)
SCANDI – Severská filmová lekce
Česká a slovenská premiéra aktuálního vítěze festivalu v Benátkách, výtečného filmu Roye Anderssona Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě, zahájí historicky první ročník festivalu severských… (více)
Kánon filmu 2011
V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)
Přepsáno v únoru 2019. Fanny a Alexandr patří k nejpřístupnějším a nejsrozumitelnějším filmům Bergmana, pulsuje do krásy. Život švédské vyšší střední třídy na počátku dvacátého století slouží k autorovu smířlivějšímu návratu do časů jeho dětství. V něm se jemně odkrývají základy i celý vlastní svět Bergmanových běsů, posedlostí, osamělostí a strachů. Zde je ukotvena Bergmanova ztráta boha, existenciální destrukce životních hodnot, bezradná honba za poznáním a živočišný i psychoanalytický zájem o uchopení a ovládnutí ženy. Fanny a Alexandr si v důkladně sestavených formách obrazových kompozic pohrávají s efektem kontrastu: radost staví proti nenávisti, bezstarostnost se sváří se strachem, pud se kříží s disciplínou, barva a pestrost soupeří se strohostí a úzkostí. Bůh je zkázou, záští, násilím, strachem, smrtí, prázdnotou, nemocí. Bůh je nejzhoubnějším nástrojem člověka a s uspokojením svých sadisticky zvrácených choutek rozevírá svou pekelnou náruč dokořán. Radost z touhy po životě je znamením naděje. Do hereckého zákulisí se nahlíží s filozofickým pousmáním: masky, pochopení a snaha o bytostně zdravější smíření se s realitou. Strach z boha se zbavuje své svíravé tísně a věčný obětní beránek křesťanů kouzlí tajuplná mystéria kabaly ve jménu vysvobození a obřadního aktu pomsty údělu běsu. Bůh je podrobení, tělesnost je svobodou přirozenosti, fantazie je lékem i pevným opěrným bodem a jedinou jistotou. Průvodcem bohatě zářící poetické podívané je malý Alexander Ekdahl (velmi příjemný Bertil Guve), alter ego Ingmara Bergmana. Bezelstnost Érose v opojení je trnem božího oka a život s krutou výhružností věčné se posmívajícího cynika ukazuje svou temnou stránku. Žena je idol, žena je matka, žena je rozkoš. Strach je smrt, strach je vězení, strach je puritánská bigotnost, strach je touha po ovládnutí moci. Naštěstí život nesměřuje jen a pouze k věčnému zatracení. Hlavní ženskou postavou je Emilie Ekdahl (šarmantní Ewa Fröling), Alexandrova matka a obdivovaná divadelní herečka. Palčivá bolest vnitřního světa a panický strach z osamělosti zavádí laskavou ženu do běsu boží spravedlnosti: strachu a utrpení. Fascinace posvátností ženy je Bergmanovým intimním výsledkem. Hlavní mužskou postavou je Edvard Vergérus (velmi dobrý Jan Malmsjö), luteránský biskup a nový Emiliin manžel. Víra se tuží přísnou disciplínou, bůh je nakloněn fyzickým trestům neposlušnosti, lidská důstojnost není zde zapotřebí. K vysvobození z běsu se musí bůh zabít. Důležitou postavou je Helena Ekdahl (sympatická Gunn Wållgren), bývalá divadelní herečka, Alexandrova babička a starostlivá hlava rodiny. Ona na vše a na každého láskyplně a svědomitě dohlíží. Stěžejní postavou je Oscar Ekdahl (příjemný Allan Edwall), nejstarší Helenin syn, Alexandrův otec a ředitel rodinného divadla. Je světlem i strachem, je cestou i špatným svědomím. Výraznou postavou je Gustav Adolf Ekdahl (rozkošný Jarl Kulle), nejmladší Helenin syn, vitální provozovatel cukrárny a bezstarostný hédonista. Život si užívá bez zábran v celé kráse drobných rozkoší. Náruživost života rozhazuje radost a veselí. K výraznějším postavám patří Alma Ekdahl (sympatická Mona Malm), laskavá manželka Gustava Adolfa se shovívavým úsměvem nad neustálým třepotavém poletováním potence svého muže. Nezapomenutelnou postavou je Isak Jacobi (skvělý Erland Josephson), židovský starožitník, bývalý Helenin milenec a upřímný přítel herecké rodiny s přizpůsobivě ironickým nadhledem v řádu zažitých rasových stereotypů, činů a vědění. Výraznější postavou je také Maj (příjemná Pernilla August), naivní služebná rodiny, Alexandrova mladá chůva a erotický symbol smyslnosti a plodnosti života. Je zde také Justina (pozoruhodná Harriet Andersson), biskupův spolehlivý hlídací pes, bdící nad jeho vyženěnou rodinou s přehnanou pečlivostí. Z dalších rolí: mladší a tišší Alexandrova sestřička Fanny Ekdahl (příjemná Pernilla Allwin), Helenin prostřední syn a rozervaný profesor Carl Ekdahl (Börje Ahlstedt), jeho skromná a trpělivá manželka Lydia Ekdahl (Christina Schollin), biskupova věrná a bdělá sestra Henrietta Vergérus (zajímavá Kerstin Tidelius), biskupova stroze dominantní matka Blenda Vergérus (elegantní Marianne Aminoff), Isakův před veřejností zamčený synovec s mysticky nejasnou podstatou Ismael Retzinsky (zajímavá Stina Ekblad), Isakův zdravý synovec a svérázný pomocník Aron Retzinsky (Mats Bergman), umírající biskupova teta Elsa Bergius (Hans Henrik Lerfeldt), či nová mladá služebná v rodině Ekdahl Rosa (Lena Olin). Fanny a Alexandr je má bolest, síla, osobní zkušenost, vzpomínka. Fanny a Alexandr je Bergmanovým dosažením moudrosti a poetickým okouzlením života. V úchvatným obrazech podává svědectví lásky a běsů, radosti a strachu. Bůh je zabit, ať žije život! () (méně) (více)