Antonyho šance

Na rozdíl od podobných filmů 80.let (především Jaroslava Soukupa), je vážnější a realističtější Antonyho šance citlivěji natočenou sondou do života mladých lidí. Hlavní dvojice si musí nejenom ujasnit svůj vlastní vztah, ale také najít své místo ve společnosti. Jediné co bych filmu vytkl, jsou příliš uměle působící momenty tragické nehody, které se Antonymu vybavují. Nevýznamným, ale přece jenom rušivým okamžikem je nepochopitelná, pár sekund trvající účast Jiřího Bartošky. (05.06.2009)

Výborný Luboš Veselý / aktuálne nenájdený na čsfd /, známy mne osobne z predstavení moravských divadiel, dominuje komornému príbehu o zločine, treste a vykúpení. Civilná Olmerova réžia dáva priestor obom hlavným predstaviteľom, LV a V.Jeníkovej, vďaka ktorým sa film (u mňa) radí k tomu najzaujímavejšiemu v rámci československej filmografie 2.polovice 80.rokov. (13.03.2009)

Zajímavý film o obyčejném životě. :) Líbilo se mi použité prostředí Folimanky i další exteriéry. Luboše Veselého znám spíše z jeho pozdějších rolí, tak byla pro mě jeho mladistvá herecká doba nová. Film je vlastně syntéza snů a dosažených cílů, které se snům ani nepřiblíží. Tragická událost i prostředí výrobních závodů a skladiště dotváří příjemně ponurou a utopickou náladu. (24.04.2021)

Šedivý příběh šedivých lidí, z šedivých let osmdesátých. Ve filmu se toho z lidského hlediska děje poměrně hodně, celé je to ale natočené tak nějak šedivě, nikoli ale nezajímavě. Úvodní scény jsou dosti zkratkovité, další příběh ale už má logiku, spád i nutný vývoj, kdy jen očekáváte, kdy se hlavnímu hrdinovi zhroutí jeho svět. Konec příběhu mě ale mile překvapil. Příprava na Bony a klid jako vyšitá. (03.11.2013)

Velmi příjemné překvapení. Nevšední příběh podpořený nadmíru zdařilými výkony méně známých herců, i když Veronika Jeníková tu působí trochu jako stará mladá. Zbytečné a laciné pak bylo angažování Jiřího Bartošky v roli Jiřího Bartošky v době jeho kulminující popularity. K tomuhle filmu se asi nikdo nebude vracet víckrát, už jenom proto, že z něj příliš vyčuhuje zoufalá šeď osmdesátých let, která tady nicméně velmi příhodně dotváří rámec celého příběhu. A Vítu Olmerovi tleskám za překvapivě otevřené komentování hned několika v té době tabuizovaných témat (například lesbická role Jany Švandové). A ať mi nikdo neříká, že se u Olmera neučil Jan Svěrák metaforicky ztvárnit soulož (zde s pohledem na lustr osvětlený projíždějícím vlakem). (14.03.2009)