Takže ahoj

Tenhle příběh mi přišel až neuvěřitelně aktuální. Přestože většina lidí hlavní hrdinku odsuzuje, podle mě se takhle v dnešním světě cítí plno mladých lidí. Dívka, která moc neví, co v životě chce. Vlastně ani to, co hledá - někoho, kdo jí dá pár facek? Ví snad jen to, že se chce bavit. A taky touží po dítěti. Na druhou stranu si ovšem uvědomuje, že dítě potřebuje zodpovědného otce. Ale žádného takového muže kolem sebe nevidí, vždyť většina těch, s kterými spí, jsou ženatí, často otcové. A jak má tedy věřit, že najde v životě partnera, který bude vždy stát pevně po jejím boku? Pak se zamiluje, ovšem je tohle ten pravý? Kromě výborného psychologického příběhu nabídne film i velmi dobrou kameru Jaromíra Holpucha a Petra Prokopa. Určitě stojí za povšimnutí záběr nadšených Japonců pod Staroměstským orlojem, mačkající spoušť ve stejný okamžik, i scéna, kdy bláznivý rozhovor milenců doplňují zdánlivě nepasující detaily, které ale perfektně vystihují emoce ukryté ve slovech. (03.08.2009)

Osobně vnímám Olmerova 80. léta jako nejsilnější z jeho celé tvorby. Tak ahoj je pro mne jakýmsi ženským protějškem ke Kristovým rokům. Leč oba filmy mne míjejí. Vnímání světa a jeho hodnot, neukotvenost ve vztazích a ve vlastním životě nenachází ve mně žádnou rezonaci. Mnohem silnější a sirovější je Nahota natočená ve stejném roce. Olmerovou silnou stránkou bylo vždy sociální drama, člověk zasazený do své doby, zde však rozmělněné postavy bez pevnějšího uchopení. (21.07.2016)

Film ve stylu Formanových raných děl, v hlavních rolích neherci, ve vedlejších začínající herci ve velmi civilních rolích (Dvořák, Augusta, Satoranský ad.), dialogy psané přímo hercům "do huby" (ale přece jen ne tak přirozené jako třeba u Černého Petra), dějová linka zanedbatelná. Není to úplný majstrštyk, ale rozhodně nadprůměrný film. (18.07.2009)

Někdo by mohl říci, že Vít Olmer přichází s křížkem po funuse (bohužel doslova), a naopak někdo, kdo třeba zná jen jeho polistopadové tragedie (s občasnými výjimkami) a považuje se za znalce nové vlny, musí toto ocenit. Osobitost Veroniky je Schorm jak vyšitej a i fakt, že nám režisér nabízí pohled na rozvlněné herce, kteří by si bez něj ani neškrtli, je také velmi milý. I když Pepa Dvořáků nevychází ze své tajtrlické polohy, něco se zaznamenat dá, Synková je absolutně k nepoznání a Schmitzer si něco podobného střihnul ještě ve druhém filmovém dozvuku nové vlny. V Schormově Lítosti. Budoucí představitel straníka Satoranský zde také docela překvapí. Ovšem celý tento film je o Valerii Chmelové, tedy o Veronice. Její pohled na život je sociálně nadčasový a to, že režisér natočil další celovečerní film až za 10 let, může mít kořeny v tomto snímku. Toto pustit mládeži v 70. letech, by bylo skutečně proti normalizační jednání. Film, který dostává obsah až v posledních několika desítkách minut. Tak dlouhé je její hledání. Zmatená ve své době i ve svých pocitech, které si ovšem umí nádherně rozložit. Miluje jen když chce...zatím. Někomu jde o krásné pocity z aktu muže a ženy, někomu jen o fotky. Životní rozhodování promiskuitní studentky filozofie by mohlo být obohaceno i o nějaký pořádný undergroundový, hudební doprovod. V jednu chvíli se tak dokonce i stane, ale chtělo to víc. Vít Olmer v těch normálních filmech rád nastavoval zrcadlo doby. Kšefty a podrazy později. Teď zobrazuje osamocenost svobodomyslných lidí. Jsou to ti, kteří jdou v dešti bez deštníku a hledají jeden druhého i proti šedivému sociálnímu proudu, který se blížil. (12.08.2013)

Pan Olmer se v nové vlně pohyboval natolik dlouho, aby jí nasál, a tento film o tom svědčí. Ta kamera, ta nálada, ta snaha o civilismus jakou u Papouška či Formana (byť je to takový civilismus poetizovaný), to všechno tou novou vlnou je stále cítit. Jen to není tak dotažené, je to roztěkané, jak sama hlavní hrdinka, a tolik to nevtáhne do děje. No, aspoň Josef Dvořák tu měl pěknou roli sexuálního loudila. A od poloviny se film přece jen znatelně lepší. Slabé, ale přec jen čtyři hvězdy. (13.09.2014)