Hosté večeře Páně

Tenhle film je víc náboženský, než by si mnohý mohl myslet. Bere za svou tezi temné noci a rozehrává ji v konkrétním, lidském, ba člověčenském hávu současné doby. Těžko se o tom filmu píše, pokud následní čtenáři netuší, co může skutečně věřící (říkám věřící, ne náboženský) člověk cítit ve svém nitru a jak probíhá dialog s Bohem. Hodně mi to připomnělo Moc a slávu - tam taky kněz je formován okolnostmi tak, jak sám nechce, ale nakonec zjistí, že vlastně tohle utrpení bylo potřeba. Už jen na postavě učitelky je vidět, že Boha nezajímají nějaké povšechné modlitby, ale ty pronesené z hloubi srdce - a někdy dokonce i nadávání Bohu může být modlitbou, protože je od srdce. Navzdory tématu mě potěšilo, že se je Bergman snaží odlehčit takovými ne zrovna hned viditelnými vtípky, ale jsou tam, samozřejmě varhaník je naprosto skvělý, zvláště, jak naštvaně nakonec začne hrát... A v tom je další síla tohoto filmu: ani sebemenší postava tu není zbytečně, je domyšlená tak, že divák by dokázal z těch pár náznaků z fleku říct, jaká je asi její historie, nejen povaha. Nejde jen o varhaníka a posléze kostelníka, který nakonec hraje tu největší roli - jak mě při jeho projevu mrazilo! -, ale také postavu manželky a jejího manžela... Já Maxe von Sydow málem nepoznal, fakt jsem v něm viděl toho severského, zarputilého sedláka. Jinak tenhle film není o vině a trestu, je o nalezení sebe sama, nutnosti být k sobě upřímný. A v takové chvíli teprve jsme otevřeni těm drobnostem života, kterých jsme si předtím nevšímali a které jsou - pro ty, kdo chtějí vidět - důkazem Boha. Hodně jsem se bál nihilistické depky, ale i přes vážné téma a prezentaci tragédií jde opět o Bergmanův optimistický pohled na život, Boha a víru, až mne to samotného překvapuje. (28.02.2021)

Filmové umění to je vysoké (kamera, herci - zvláště Ingrid Thulinová), ale Bergman, který sám ztratil víru, si libuje v ukazování beznaděje až příliš. Jakoby se stal apoštolem zmaru. Všechny ty jeho filmy jsou beznadějné a v podstatě depresivní. Navíc mi ani nepřipadá, že by film sděloval nějaké originální myšlenky. Bergmana jednou viděti, atraktivní a zajímavé - avšak se zálibou a opakovaně se dívati: -pro mne naprosto nepochopitelné. A ještě si neodpustím poznámku, že luterská mše, která je tu poměrně detailně ukázána, působí v úseku přijímání "katoličtějším" dojmem než ta nová, pokoncilní (NOM). (21.01.2010)

Na začátku mě Bergman docela vylekal s tím, že takhle silně náboženský film asi nevstřebám. Ale záhy si mě na to ještě během tetéž dlouhé scény ze mše získal a nepustil. Smrtelnou vážnost začne prolínat řada drobných, pocitově nečekaných detailů: varhaník před hraním skladby zívá a projevuje mírnou rozržitost, jeden z hostů v lavici spí, další kýchne nebo si utírá pot, děvčátko olizuje dřevěné zábradlí a pohled na zpěv některých hostů z knížky vyvolává také spíše úsměv. Bergman dokázal do úvodní scény propašovat silný nadhled, aniž by film na chvíli překlopil do komedie, ba překvapivě celé to dění na mši včetně humorných prvků působilo hodně realisticky. S přechodem do zákristie a silným nahlédnutím do nitra přítomných postav film se vytrácí nejen nadhled, ale defitinivně ubývá pomyslné náboženské dokonalosti, farář se ukazuje jako člověk plný pochybností, zranitelný jako každý jiný. Na malém prostoru se Bergman v přítomnosti faráře věnuje drobným, ale o to víc silným a depresivním lidským dramatům, při níž si klade věčné otázky po hledání pochopení a smyslu života. A Bůh? Jestli náhodou existuje, tak mlčí... Filmařsky i herecky kvalitní, podmanivé dílo, byť jako celek mě asi nedostalo až tolik jako některé předchozí režisérovy filmy (Pramen panny a Sedmá pečeť). 75% (25.02.2021)

Film na mna pôsobí dojmom, že bol natočený za dva dni. Pár interiérov, pár hercov a prevažne statické zábery, detaily a polodetaily tvárí. Dôležité potom je, nakoľko Vás zaujíma téma, či tie nekonečné dialógy vo Vás niečo zanechajú. Mňa podobné témy bavia, preto sa čudujem, že až toľko kvalitných filmov o viere nebolo nakrútených, pritom sa jedná o nevyčerpatelnú filozofickú látku. Bergman verzus boh, to je jeden z najzaujímavejších súbojov, trvajúcich niekoľko desaťročí. (03.11.2009)

Další z těžkých nikoli však těžkopádných „Bergmanů“. Snímek Hosté večeře Páně mi velmi připomněl Bressonův Deník venkovského faráře, se kterým má společného opravdu hodně (i kvalitu), ale tentokrát nechci příliš porovnávat. Bergmanův farář je člověk, který je „dvojnásobně“ nemocný; krom chřipky je totiž hluchý (neslyší Boha, má krizi víry-výborná scéna u splavu, kdy je ta hluchota vyjádřena ještě lépe). Do toho se potýká s komplikovaným vztahem se ženou, která ho omezuje, ale zároveň by bez ní nejspíš nemohl žít. To, co je na filmu tak působivé, se těžko popisuje, ty myšlenky, emoce…. Björnstrand je každopádně maximálně věrohodný, jeho existenční problémy spolu s krizí víry divák prožívá naplno s ním, i když v některých scénách se mu odcizuje a pak se publikum soustředí spíše na jeho partnerku Thulin, která podala neméně strhující herecký výkon. Avšak něco mi přece jenom sedlo více u Bressona, a to konec, který je v případě Hostů hodně otevřený, na můj vkus až příliš. Jestli budu mít v budoucnu možnost se dostat k filmu znovu, rád se podívám podruhé, výživných a mnou ne úplně zpracovaných myšlenek je tu požehnaně. Každopádně pro teď to budou silné 4*. (26.12.2013)