Hořký měsíc

„Každý má svá tajná zákoutí...“ K milovníkům romantických filmů rozhodně nepatřím a sledovat či nechávat se zasvěcovat do tajů lidské sexuality či různých zvrácených perverzí je mi teprve enormně vzdálené. Jenže Roman Polanski je skutečný specialista na hluboký ponor do těch tajných zákoutí lidské psychicky ve jménu různých úchylek i nevšedních vztahů a v Hořkém měsíci rozehrál působivé drama, do jehož napětí mě lapil pomalu stejně jako Oscarovo šílené ironicky vyprávění toho mladíka na lodi – nejraději bych utekl, ale pohlcen, napjat, zaujat jsem od filmu odejít nedokázal. Pravda, někde uprostřed se mi to vyprávění začalo zdát i rozvláčné, ale divoký vývoj vztahu ústřední dvojice, prolínán a propleten navíc i s příběhem dalšího mladého páru na lodi, měl v sobě jedinečnou atmosféru a působivé herecké výkony. Provokativní, zneklidňující a lehce zvrácené dílko naštěstí (snad až na dvě divočejší scény) dokáže v rukou Polanského držet přítomné obscénnosti v únosných mezích a vyvolávat jistou přítažlivost či naopak odpudivost i jiným, sofistikovanějším uměleckým způsobem, než čímkoliv, co by mohlo připomínat pornografii. Trochu nevšední, ale silný zážitek na pomezi romantického dramatu a psychothrilleru podtrhuje v úvodu a závěru i nádherná Vangelisova hudba. Jen možná škoda, že její geniality režisér nevyužil během filmu vícekrát, ačkoliv i mnohé notoricky známé písně 80. let tady zajímavě dotvářejí atmosféru emocionálně vyhrocené romance v několika katarzích. [85%] (22.04.2022)

Upozornění: Komentář může obsahovat bojler! Syrové vyprávění o tom, jak se může vše takříkajíc posrat, když se dva, co k sobě měli blíž než nejblíž, již nemilují. Barvy duhy rázem vyblednou a kam se jen hrabe padesát odstínů šedi. Tohle by měly zhlédnout ty připitomělé otylé fanynky, toužící po bláznivé lásce a vášnivém vztahu, kdy se vám partner vymočí do xichtu a vy z toho máte intenzivní orgasmus. Při sledování si jistě každý z nás vybaví, jaké to je, když něco končí a jak mizerně si pak člověk připadá. Já si sáhl na své dno, když Emmanuelle Brežněv s jistým snědým imigrantem odcupital za oponu, hlavní hrdina, manžel, zůstal v místnosti sám a jen poslouchal, jak se vedle za pootevřenými dveřmi šuká. Ne snad, že bych to kdy zažil na vlastní kůži, ale doslova mi bylo blivno, když jsem se do toho bezmocného člověka vžil. Netušil jsem, jak bych se ve skutečnosti zachoval. Asi by bylo druhý den nalezeno pár mrtvol v dost choulostivé situaci a jeden rozmašírovaný kripl dole na chodníku. Zkrátka a jednoduše je tato romantika skutečně jen pro silnější povahy, které se dokáží smířit s toporným Grantem, nevytrhaným obočím a slátaným příběhem, který sám o sobě vlastně ani zábavný není. Nicméně je to mistrovský kus a výtečný příklad toho, jak to ve skutečnosti většinou bývá, když láska vyhasne a vztah přeroste v otevřenou nenávist. Tedy až na ten konec. 75% (05.09.2017)

Hořký měsíc je řemeslně skvěle natočený film, jemuž rozhodně nechybí schopnost vtáhnout diváka do děje a poté mu dopřát možnost si jej téměř fyzicky prožít. Samotný příběh je ovšem vybudováván značně "literárně". Už samotné seznámení obou protagonistů působí téměř jako pohádka o hledání neznámé princezny. Také samotné schéma příběhu vyprávěného v rámci jiného příběhu je značně literární. Tento koncept ovšem překvapivě funguje i na plátně, neboť "vyprávěné" pasáže tvoří hlavní část filmu, jsou líčeny celistvě a nejsou zbytečně přerušovány "rámujícím" dějem na palubě výletní lodi. Značně nepravděpodobně a schématicky ovšem působí jiné, taktéž velmi "literární" téma, totiž ony "domácí války" (v podstatě celá druhá polovina filmu) v nichž je nejprve týrána a ponižována Mimi, aby se nakonec situace otočila a obětí se stal pro změnu Oskar. Přes tuto schématičnost je Hořký měsíc plný velmi přesných, téměř instruktážně vykreslených situací, například velmi přesně postižená "anatomie žárlivosti" či dobře prokreslené "mechanismy svádění", mužskou neschopnost naslouchat a komunikovat i ženské "citové" a osobní "čtení" mužských reakcí. Průběh a vyústění filmu přitom nabízejí poměrně přesnou, i když trochu spekulativní interpretaci, kterou by bylo možné shrnout do tvrzení, že partnerský vztah postavený především na tělesných prožitcích, na sexu, vtah do něhož není oběma investováno a který není budován, je chtě nechtě vztahem takříkajíc "chyceným za špatný konec". Pochopitelně lze ovšem film velmi dobře pochopit i jako další doklad velmi intenzivně vnímané bezvýchodnosti našeho světa. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že film zcela záměrně a pomoci negativních příkladů ukazuje určitý recept... 8,5/10 Zajímavé komentáře: Radyo, Renton, Shadwell (17.12.2008)

Deštrukcia partnerského života je podávaná v dávkach, čo je charakteristické pre film, lebo je to akési rozprávanie invalidného muža druhému mužovi. Zaujímavé na tomto rozprávaní je, že sa postupne odkrýva aj kríza vzťahu mladého poslucháča. Snímok je však neúnosne dlhý a postupne sa vytráca záujem o postavy, lebo všetko smeruje k predvídanému hoci nelogickému záveru. (06.11.2017)

Poučení pro ženy: v každém, i harmonickém vztahu dřímá tragédie i fraška. Poučení pro muže: vše, co umíme, umí ženy taky a lépe. Poučení pro všechny: pissing je sexuální Rubikon. Polanski poutavě demytizující ideální vztah vás přesvědčí o tom, že stejný Měsíc každému dle nálady a rozpoložení zdá se jiným.. Skvělý Peter Coyote, i když v jeho roli původně zamýšlený James Woods by taky určitě nezklamal. „We were developing a narcotic dependence on television - the marital aid that enables a couple to endure each other, without having to talk.“ Abyste podobně nedopadli s vaši drahou polovičkou, držte se co nejdéle manuálu N.Kidman ze závěru Eyes Wide Shut.. (11.08.2009)