Vojna a mír I: Andrej Bolkonskij

První část filmového románu je spíš vojna než mír. Fiasko bitvy u Slavkova a nebe, tak vysoké nebe, že je těžké věřit, že jsme si toho nikdy dřív nevšimli. Děj se točí ponejvíce kolem Andreje Bolkonského a jeho rodiny, moudré sestry Marji, (ne)milované manželky Lízy, "pruského krále" knížete Nikolaje, jeho přítele Pierra Bezuchova, který se po smrti svého otce stane hrabětem a letmého seznámení s mladinkou Natašou Rostovou. Vojna a mír je můj oblíbený film a navíc je to zfilmování jedné z mých nejoblíbenějších knih, přesto se budu snažit v dalším hodnocení být strohá a střízlivá, abych nevypotřebovala všechny superlativy, co jich jen znám. Kníže Andrej Bolkonský je dokonalý muž. Vzdělaný, statečný, charakterní, laskavý a krásný (podotýkám, že jako velmi pohledného ho popisuje Tolstoj, to nemůže nikdo přičítat mému přesvědčení, že jeho představitel byl jeden z nejpohlednějších mužů 20. a 21. století). Bitva u Slavkova je působivá, už jen to množství pochodujících komparzistů a pak pohled do toho vysokého nebe... Působivá je i scéna souboje, okouzlující bezradnost hraběte Bezuchova a ambivalentní pocity při pohledu na Dolochova (přiznávám, že přes lítost se přikláním spíš k tomu, že to byl hajzl a ta lítost patří jeho rodině). Ve vztahu k postavě hraběte Bezuchova považuji za nutné říct, že v tomto punktu se pan režisér nepřecenil. Lepšího Bezuchova si neumím představit. Laskavý, zmatený, vyrovnaný, bezradný, toužící po změně a najít pro svůj život nějaký směr, takový méďa s vlídným, klidným pohledem. Mladý hrabě Rostov je přesně takový floutek jako v knize. Člověk ho sice chápe a rozumí mu, ale žádné velké nadšení nebudí, stejně jako krásná Helén, hraběnka Bezuchová, která mně osobně připadala taková přestárlá. On je taky fakt, že ji hrála žena (mimochodem, opravdu manželka režiséra a představitele hraběte Bezuchova) o nejméně deset let starší, než měla podle knihy být. Ostatně, všichni herci, snad kromě Péti Rostova, jsou o 10-15 let starší, než jejich postavy, ale čert to vzal. (09.10.2010)

Ruská nátura ve filmovém hávu. Pompézní, bodrá, teatrální, hlučná, výbušná, nepředvídatelná a tak vůbec. Osobně za největší přednost první části považuji fakt, že i přes prapodivně pojaté (a nudné) výjevy z různých banketů šlechty a násilných přechodů mezi jednotlivámi scénami, mě to bavilo. Byť nepopírám, že především díky mnohdy dechberoucí výpravě, kameře (všechny ty podhledy, průlety, scény z vlastního pohledu - lahůdka) a všudypřítomného velikášství. Přesto doufám, že je to spíše takový prolog, který Bondarčuk teprve rozvede v tu "pravou" Vojnu a mír. Druhá polovina s bitvou "tří císařů" či zimním soubojem tento příslib dává. A ne zrovna malý. PS: Tak se mi to nakonec i potvrdilo, opravdu je to každým dílem lepší a lepší, byť vždy s nějakým tím ale. (28.09.2008)

Považuji se za náročnějšího diváka, ale Vojnu a mír se mi úplně strávit nepodařilo. Výborné jsou bojové pasáže, kde napětí a strach vojáků ze smrti pocítí i divák za televizí. Ale zbytek je docela filozofování a to mě moc nesedlo. Místy mně to pojetím trochu připomínalo Stalkera, ale to bude asi jen můj osobní dojem. Takže když to shrnu, tak půl hodiny bojů je fakt zážitek, ale zbytek jen pro nejnáročnější. (14.06.2014)

Dosť veľký zážitok, žiadny ľahký relax. Pravda o vojne a o živote. Sfilmovaná genialita Leva Nikolajeviča Tolstého pohľadom Sergeja Bondarčuka. Nemôžem mu poprieť snahu o čo najvernejšie stvárnenie predlohy, ale Tolstého "románový svet" s hlbokým poznaním psychiky človeka sa dokonale sfilmovať asi nedá! V každom prípade sa o to Bondarčuk pokúsil. Niekedy sa mu to podarilo úchvatne, niekedy prapodivne. Bojové scény mi vyrazili dych a prekvapila ma aj kamera, najmä jej pohľady z vtáčej perspektívy. Pôsobivé! Keď si uvedomím, že to bolo natočené v rokoch 1965-67 v ZSSR, tak chápem, že Rusi to museli urobiť tak veľmi výpravne a takmer megalomansky, veď - "ako si vôbec mohli Američania dovoliť natočiť toto slávne ruské dielo?!" (v roku 1956) Mimochodom, to americké sa mi páči viac. (21.01.2009)

První díl megalomanské adaptace Vojny a míru ukázal to, čeho jsem se obával. Že pokud se nepohybujeme na válečném poli, je život na aristokratickém dvoře v Rusku 19. století celkem pěkná nuda (proto jsem v četbě této čtyřdílné epopeje skončil v půlce druhého dílu) a z dnešního pohledu nezajímavá. Ovšem, jakmile se přesuneme na bojiště u Slavkova tak si Bondarčuk začne hrát s vojáčky a servíruje nám megalomanské záběry s tisícovkami komparsistů, a na to se kouká stále pěkně. Snad se to dalším dílem zlepší. (04.05.2009)