Karel Svoboda: Šťastná léta

Karel Svoboda byl asi nejvýznamnější československý skladatel a bylo fajn vidět fotky a videa z jeho života. Potěšily také rozhovory známých osobností, ale některé byly tedy opravdu krátké. Celkově však syn Karla, Petr Klein Svoboda, není úplně zručný režisér, dokument působil trošku amatérsky a také mi u rozhovorů chyběly popisky, kde by bylo uvedeno, kdo právě mluví. Protože u některých lidí jsem vůbec nevěděl, o koho jde, a ve většině dokumentů bývá u člověka, který hovoří, napsané jméno. (02.04.2023)

Film, který je osobní tím nejméně šťastným způsobem (pro srovnání viz třeba Klíč k určování trpaslíků, na kterém se podílel syn Pavla Juráčka). Chybí mu jakýkoliv odstup (a soudnost - viz např. množství home video záběrů různých členů režisérovy rodiny, které životní příběh Karla Svobody nijak nerozvíjejí). Osobní tedy není větší otevřeností a syrovostí, ale pouze svou nekritičností. Chápu, že jde o synovu poctu zesnulému otci, rozumím osobní motivaci k natočení filmu, ale skutečně něco takového patří do kin? Dokument, v němž je Karel Svoboda monotónně nahlížen pouze z jednoho úhlu, jako člověk bez chyby? Zvolenému zaměření odpovídá výběr mluvících hlav, jejichž výpovědi mají podobnou informační hodnotu jako přátelské klábosení v nějaké talk show. Příznačně to jsou všechno umělci, kteří stejně jako Svoboda za normalizace díky ochotě a schopnosti tvořit konformní, režimem i širokými vrstvami přijímané umění opravdu zažívali šťastná léta, takže ani jejich účast názvu filmu nedodává ambivalentní či ironický rozměr. Na film pro kinodistribuci (ne jen pro promítání v rodinném kruhu) jsou Šťastná léta poněkud krátkozraká, jednostranná a repetitivní v tom, jak ukazují stále další a další bezobsažná domácí videa a dávají zaznít jen úsměvným „historkám z natáčení“, vyňatým ze širšího dobového kontextu a vykreslujícím minulou éru prostřednictvím několika neškodných nostalgických fetišů (Včelka Mája, televizní estrády). Osobnost Karla Svobody není zkoumána (natož jakkoli problematizována), ale jen devadesát minut stavěna na piedestal, což pro mě jako pro člověka, který Svobodu nekriticky neobdivuje (a vážně nevím, pro koho jiného ten film je) a normalizačnímu popu neholduje, bylo značně úmorné. 20% (22.01.2020)

Díky nádherné hudbě jsem to zvládla bez úhony, přesto bych měla jednu zásadní výhradu, sleduji-li životopisný dokument o Karlovi, vážně nemám zájem o Petra.. Snaha o zviditelnění sebe sama je tu patrná a mně byla velice nepříjemná.. K panu skladateli chovám nezměrnou úctu pro jeho talent, píli i kreativitu, tedy dnes večer hodnotím v podstatě se zavřenýma očima.. Pro mě osobně zůstane navždy spojen s pohádkami Tři oříšky pro Popelku, Jak se budí princezny a Pohádka o Honzíkovi a Mařence.. (01.01.2022)

To největší plus a výjimečnost tohoto dokumentu je právě ta nekritičnost, záběry z home kamery a pohled člena rodiny (jak je v komentářích často zmiňováno jako výtka). Je již jiste, že v době 14let po smrti tohoto výjimečného skladatele se nějaké té hlubší sondy do jeho běsů, špatných chvil, démonů, již nenahledneme -osobně to nevidím za potřebné. Podařilo se zachytit vzpomínku jeho vrstevníků, kteří mnozí již v době vysílání jsou po smrti. Ten pohledem do soukromych archívu a nektere vzpomínky, které ještě nebyly zveřejněny, to není málo, co tento počin nabízí. Je to důstojná vzpomínka a odkaz na někoho výjimečného, který měl jistě hlubší duševní život, ale do toho ostatním nic není a pokud to neodkryl jeho syn, měl k tomu důvod. (31.01.2021)

Karel Svoboda byl úžasný hit maker a tento dokument to vcelku zajímavě mapuje. Ale shodnu se asi s těmi komentujícími, kterým přišlo v tomto dokumentu až moc těch všech homevideí, v nichž vystupuje autor dokumentu a Svobodův syn (viz za mě asi nejkřiklavější záběr z jeho vlastní promoce v Americe - k čemu vlastně??). Ta koncepce dokumentu, kdy až na úplný závěr se dokument soustředí jen na to vše hezké ve Svobodově životě, je zajímavá asi v tom, že se snaží dát jakési rovnítko mezi těmi skladatelovými šťastnými lety a smrtí jeho první ženy Hany. Vzpomínám si přitom, že sám jsem Karla Svobodu začal pořádně registrovat až v dobách jeho muzikálové slávy, která jak dokument poukazuje, jakoby vlastně byla odstartována právě tím úmrtím jeho první ženy (písně jako "Smrt" nebo "Bože jestli někdy vůbec byl" z Drákuly znějí tímto prizmatem ještě víc mrazivěji). Všechno zlé může být k něčemu dobré, chtělo by se říct. Toho zlého bylo ale ke konci života na Svobodu fakt asi moc (viz smrt jeho dcerky) a tak se vlastně ani nedivím těm jeho depresím, kvůli nimž si nakonec vzal život. Ač si pamatuji, jaký to byl pro mě šok, když jsem se to tehdy dozvěděl... (30.01.2022)