Režie:
Václav BinovecKamera:
Julius VegrichtHudba:
Jiří Julius FialaHrají:
František Smolík, Gustav Hilmar, Marie Blažková, Ladislav Boháč, Marie Glázrová, Vladimír Řepa, Jaroslav Průcha, Blanka Waleská, Jaroslav Marvan (více)Obsahy(1)
Tragikomické dění v idylickém městečku Rukapáně odkrývá jak předsudky místních obyvatel, tak jejich solidaritu. Kronika městečka Rukapáně zachycuje úsměvné i tragické osudy jeho obyvatel na konci devatenáctého století. Pytlák Matěj zachrání radu Zimmerheiera v zasypaném dole, starosta Buzek je varován andělem, aby nechal pití, a další události tvoří mozaiku maloměsta. MImopražská premiéra se uskutečnila již 4. 9. 1942 v Ronově nad Doubravou, kde se natáčely exteriéry. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (44)
Miestny konspirator a retard Karel Chrocht, teda odborne Karlos80 zase film vychvaluje do nebies a vypisuje tu svoje kecy. To moze, ja som od prirodzenia tolerantny. Ja osobne s nim nesuhlasim, a teda aj nieco k filmu. Slusna komedia odohravajuc sa v druhej polke 19. storocia. Film skuma osudy obyvatelov malomesta a tym vytvara ajeho mozaiku. Do priemeru film stiahla rutinerska rezia Vaclava Binovca a caste az prazdne tliachanie o medziludskych vztahoch - ako treba poriesit medziludske vztahy, to jo, ale tu sa mi zdali byt az samoucelne. Pozeral som film aj kvoli Blanke Waleskej /Kladivo na Carodejnice 1969/, bola vyborna : 65 % ()
Film, kterému se nedá nic vytknout je manifestací našich starých skvělých herců. Má přiměřeně skrývaného vlastenectví, přiměřeně sociální propagandy, přiměřeně humoru a přiměřeně tragedie. Exceluje tu František Smolík, jako alkoholik, který je smířený s tím, že za to zaplatí. Exceluje tu i František Filipovský, který jde do volebního boje v podstatě jen se dvěma větami:"To si naše strana nevezme na to ódium" a "Uděláme tabulu rasa". Je to roztomilé a působí to jako předzvěst největšího komika let poválečných. ()
Sympatický film, točený v těžké době, která se nemilosrdně pomstila na dvou z tvůrců filmu - Letenské a Hašlerovi. V určitých pasážích filmu až mrazí, jak tvůrci dokázali skloubit drama s prvky komedie, a tak tento film můžeme považovat za průkopnické dílo v kategorii hořkých komedí, kterých bude ještě v pozdější fázi českého kina mnoho následovat... ()
"Piješ, Františku, moc piješ!" Nejkrásnější a zároveň jeden z nejsmutnějších starých-českých předválečných filmů, jaký jsem kdy viděl (alespoň na určité události kolem něho). Natočen byl podle zdařilé a velmi populární románové předlohy od Jana Drdy. Výborné výkony všech herců ať už od hlavní role až do té nejposlednější sotva viditelné. A zároveň asi i nejkvalitnější Binovcův počin v předválečné a poválečné kinematografii. Na scénáři k filmu se podíleli i další dva známí filmaři a scénáristé Josef Mach (Hrátky s čertem, Nikdo nic neví atd.) a Karel Steklý, ne třeba více představovat. Umělecky a po odborné stránce se ještě na filmu podílel známý písničkář, režisér a příležitostní scénárista Karel Hašler. Kdo se trochu o československý předválečný film zajímá tak možná ví že tento film zasáhly nebo takhle byl poznamenán dvěma velkými tragédiemi, jedna byla opravdu veliká a ta druhá jen v uvozovkách ! Krásné exteriéry byly natáčeny už někdy kolem roku 1941 v Ronově nad Doubravou a v Třemošnicích v Železných horách, pod zříceninou raně gotického hradu Lichnice, ale i třeba na Ládví, kde bydlím a kde tenkrát krom pár domků kolem nechvalně proslulé Střelnice, skoro nic nebylo.. A právě při natáčení exteriéru tenkrát přijelo gestapo pro Karla Hašlera (pro neznalé K. Hašler byl žid). Podle názoru některých pracovníků štábu a pozdějších výpovědí k tomu došlo právě na udání režiséra Binovce (který byl po válce odsouzen za kolaboraci s okupanty a odseděl si i několik let). Karel Hašler byl v koncentračním táboře Mauthausenu ještě téhož roku, dva dny před štědrým dnem násilně umučen. Sice byl na tomto snímku uveden jako odborný poradce, ale ve skutečnosti to byl právě on, kdo vedl režii. A asi i zřejmě kvůli tomu měl časté rozpory z Binovcem. Nicméně Hašlerův rukopis se samozřejmě projevil až v konečné podobě filmu. Ta druhá tragická scéna se týkala Jindřicha Plachty v roli němého obecního blázna Janka Pudeše. Právě ona scéna těžce zraněného Janka Pudeše který vypadl z okna kostelní zvonice poté kdy seděl jen na nějaké římse a hrál na okarínu se natáčela v Radlických ateliérech. Sotva prý tenkrát zaznělo režisérovo STOP! Za poslední klapkou musel asistent produkce telefonicky zavolat sanitku pro J. Plachtu. Teprve teď a tenkrát v tu chvíli si všichni z filmového štábu uvědomili že Jankovo umírání Plachta snad ani nemusel hrát-sám trpěl velkými bolestmi. Někteří členové štábu to tušili, proto se zatajeným dechem a se zaslzenýma očima sledovali soustředěný herecký koncert J. Plachty. Kolik jen vtom bylo sebezapření ! Takový to byl herec ! Kamarádi se báli že už ho nikdy nespatří a on sám lišácky vycítil že se bojí o jeho život. Tak se sám nutil do úsměvu, aby zaplašil jejich smutek. Rozesmátý potom podával všem ruku a přitom vnitřně krvácel. Je až s podivem obdivuhodné jak tento herec neztrácel svůj klasický humor ani v nejtěžších životních situacích. Ve filmu hrála doopravdy vynikající herecká plejáda a bylo tam jak už jsem psal výše plno skvělých a mimořádných hereckých výkonů téměř ve všech rolích, ale přece jenom bych vyzdvihl Plachtův výkon v roli blázna Pudeše. Nebyl sice hlavní postavou ale stal se jednou z nich svým hereckým ztvárněním. Jeho Janek Pudeš je zarostlý divokým rozčepýřeným vousem, je oblečen jen do nějakých rozedraných cárů, chodí s keramickou okarínou, a pouze občas něco naznačí svým zkřiveným prstem, mluví totiž jen svými očima-velkýma o vskutku dobrácky dojemnýma. Je pronásledován výsměchem svých bývalých kamarádů, ještě když byl normální, snad ale byl i někdy ve svém neštěstí šťastný. Jeho až téměř pantomimický projev ve scéně s rozbitou okarínou kdy v tu chvíli vyhrává svůj největší smutek, dramatické sekvence na pouti, jeho útěk před posměchem kamarádů na kostelní věž a scéna se zvony mají alespoň si to myslím dodnes sílu tragického patosu a jsou dodnes jedněmi z nejlepších co nám českoslovesný předválečný film mohl nabídnout. Plachtův smutek byl zobrazen způsobem, jaký u něj ještě nikdo nikdy předtím nepoznal. Zcela nové, překvapující a dojímavé tahy v obličeji, hloubka citu, jež ještě nebyla prokázána, síla myšlenky, jež jakoby šla mnohem dále za hranice tzv. divákova pochopení...Tak abych to nějak stručně zakončil, film se mi líbil myslím si že byl natočen skutečně podle zdařilé adaptace populární Drdovy předlohy, navíc s výbornými výkony ve všech rolích. Škoda jen těch dvou nepříjemných událostí, a když uvážíme že se film navíc natáčel v době okupace v nejtěžších letech..... () (méně) (více)
Městečko na dlani je rozkošným satirickým pohledem Jana Drdy na maloměšťácké společenské poměry a stav morálky. Tato tragikomedie sice dává ve svém konečném zúčtování prostor naději, ale bez slitování prosívá po částech celou pestrobarevnou mozaiku drobnohledem pohnutek, přetvářek, škodolibostí, vztahovačných urážlivostí, intrikánství i stále zdravého základu. Osudy pokrývají rozmanitou škálu lidských poklesků, nahlížejí pod masky lidského běsnění a maloměšťácké představy lidskosti a morálky. Alkoholismus je nedílnou součástí postavy starosty a bednáře Františka Buzka (vynikající František Smolík). Upřímná snaha je topena v pohárech obecního vína, poskytnutá druhá šance je lehkovážně odbyta a posledním cílem zůstává již jen zdravá obecní budoucnost. Vzpoura mladé generace proti rodičovské autoritě a nechtěným zvykům je doménou Václava Trantince (dobrý Ladislav Boháč), laskavého a čestného syna bohatého sedláka. Ve stínu noci podléhá chtíči a tvrdohlavě kráčí svou vlastní zvolenou cestou do života. Zakořeněná rebelie a provokace vrchnosti prostou vrstvou je Matěj Řezáč (dobrý Jaroslav Průcha), horník se zdravou drzostí. Uspokojují ho drobná vítězství ve hře na schovávanou, nestrká hlavu do písku a se vztyčenou hlavou si stojí za vlastním rozhodnutím. Lidská škodolibost je namířena proti postavě obecního blázna Janka Pudeše (velmi dobrý Jindřich Plachta). Dobromyslný prosťáček a terč nevybíravých posměšků má již jen jednu životní radost. Politické pletichaření je předností čepičáře a radního Stýbla (dobrý František Filipovský), omámen možností politické kariéry se chytá každé nabídnuté příležitosti. Jak opojná je moc! I práce a poctivá živnost jde na vedlejší kolej. Vděčná vrchnost je zastoupena radou Rudolfem Zimmerheierem (dobrý Jaroslav Marvan), vytržený ze spáru neštěstí smrti stíhaným recidivistou, rozdává úsměvy na každou stranu. Hlavní ženskou postavou je Ančka Karasová (velmi zajímavá Marie Glázrová), křehká dcera chudého voraře. Je přitahována statností Václava až do chvíle, kdy už neslyší ani své vlastní varování pudu sebezáchovy. Z dalších rolí: zatvrzelý Václavův otec, radní a nejbohatší sedlák Jan Trantinec (dobrý Gustav Hilmar), v lihu neustále naložený obecní strážník Pazdušek (dobrý Ferenc Futurista), haněná bývalá Jankova manželka na návštěvě v rodném městečku Marie (velmi zajímavá Anna Letenská), ochotný městský lékař Rozum (příjemný František Černý), ostražitá Řezáčova žena Pepča v očekávání (sympatická Blanka Waleská), Václavova smířlivější maminka (příjemná Marie Blažková), Ančin chudý otec a vorař Karas (Vladimír Řepa), Mariin svůdce a trhovec se šátky (Eman Fiala), zodpovědný důlní vedoucí (Ladislav Hemmer), varující anděl alkoholového deliria (příjemný Miloš Nedbal), či usmiřující obecní farář (sympatický Karel Veverka). Městečko na dlani je satirickým dílem s vrcholy tragédie, hravým nadhledem a tepáním do přízemnosti společenského chování. Bez příkras, s odlehčením i rafinovaným vyústěním. ()
Galerie (6)
Zajímavosti (6)
- Film se natáčel v Ronově nad Doubravou, v nedaleké Třemošnici a v Peklu v Železných horách. Ronovu nad Doubravou se dodnes říká Městečko na dlani, a také se tak jmenuje i obecní časopis. (zdeny99)
- První mimopražská premiéra se konala 4. září 1942 v Ronově nad Doubravou, kde byl film natáčen. (zdeny99)
- Film je inspirován stejnojmennou knihou od Jana Drdy. (zdeny99)
Reklama