Dvě slova jako klíč

Po vynikajících smutných mužích přichází pokračování Dvě slova...trošku mě blýskalo hlavou, zda tvůrci při točení nebyli v lehkém deliriu. Poskládané obrazy s osudy různých postav, které se vzájemně na konci prolnou by byl námět velice uspokojivý, jen kdyby to všechno nebylo až tak moc chaotické, šamanské, zádumčivé a vůbec film působí nadopovaně evidentně dobrým matrošem, který já ale bohužel při sledování neměl možnost okusit. Tak alespoň se člověk podíval do světa, do různých koutů země a užil si, byť jen na krátkou dobu, starého dobrého Pierra (21.10.2023)

Dvě slova jako klíč jsou roztěkanou self-help příručkou udělující publiku banální rady o důležitosti rodiny, odpouštění a smiřování se. Hýří neuchopitelnými moudry ve stylu „život je jako velryba, překvapí tě a zmizí“ a vyžívá se v klasickém západním okouzlení východní spiritualitou. Tu však navzdory Formánkovu nesporně osobnímu vztahu k tématu nedokáže skutečně hluboce prodat a klouže po povrchu tvořeném nedořečenými výjevy, z nichž si diváci a divačky mohou s velkou dávkou snahy něco smysluplného vyzobat. Více zde. (28.07.2023)

Pokračování Úsměvu smutných mužů (2018) je pel mel smutných scének se zamyšlením nad tématy, smrti, umírání, mezilidských vztahů s hloubkou filozofie o smyslu života, takže divácky hodně těžký film a přesto tomu neváhám dát tři hvězdy za úžasnou kameru, krásný lokace, Pierra Richarda a Arabelu. (30.10.2023)

čekal jsem pokračování Úsměvů smutných mužů (které byly před lety ok) a místo toho jsem dostal změť na sobě nezávislých "příběhů", která víc než klasický film připomíná zfilmovanou facebookovou stránku plnou nicneříkajících a vágních motivačních citátů. Dvě slova prakticky přetékají postavami, ale o žádné se vůbec nic nedozvíme (tedy krom toho co nám sdělí voiceover vyprávěče) a z jejich příběhu vidíme pouze střípky, které navíc mnohdy nejsou jakkoliv uchopitelné a i když sem se v určitou chvíli dost snažil, nenašel sem v nich žádný smysl. Jak mi běžně artové filmy nevadí, tak tohle bylo až moc. Kdo se ale vyžívá v přednáškách Jardy Duška, má rád východní filosofii (ale jen povrchově) a/nebo zásobuje kamarády citáty, tak ten možná bude spokojen...20% (20.10.2023)

Dvě slova jako klíč za mě obsahují některé zajímavé myšlenky, je to docela poutavě natočené, slušně zahrané, hudba není špatná. Ale jako celek mi to moc nefungovalo. U některých pasáží (srážka chodkyně s autem, neznámý pár s miminem v závěru, veškeré pasáže s Duškem...) jsem moc nepobírala, proč jsou zařazené, působily (i zpětně) jako zahrnuté spíše jen na efekt (či ani to ne) bez jakéhokoli smyslu. Místy bylo docela obtížné orientovat se v tom, jak spolu souvisí jednotlivé mini příběhy. Při čekání na nějaké pořádné propletení a rozuzlení se občas už s přibývajícími minutami dostavovala nuda. Možná to bylo i tím, že jsme se toho o postavách vlastně příliš nedozvěděli a tudíž pro nás asi nebyly tak zajímavé, abychom je vydrželi bez nějakého nosnějšího příběhu nadšeně sledovat desítky minut. A některá jejich rozhodnutí, chování tomu taky nepřispívala - jít hledat smysl existence a vnitřní klid někam do Indonésie může být zajímavé, ale když se předtím zachováte tak, jako to udělal pan malíř k paní Anně v situaci, v jaké se nacházela..? No nevím, taková postava člověku asi (v danou chvíli) nemůže být moc sympatická a nemůže jí úplně přát, aby se kdesi v džungli s těmi svými démony vypořádala, nějak pak moc nejde si ty duchovní momenty s postavami více užívat, vciťovat se do toho... No a to výsledné propojení v podobě kněze se zvláštními vnuknutími (pokud to tedy měl být ten spojovací prvek příběhů - či jeden z nich - nejsem si vůbec jistá) mi připadalo takové "slabé", asi jsem čekala, že se to celé propojí a uzavře nějak zajímavěji, uvěřitelněji. V komplexu to vidím na takový průměr za 60 % a tři hvězdy. Líbilo se mi to ale určitě více než Úsměvy smutných mužů, ze kterých mi toho sice dodnes v paměti moc nezůstalo, ale vybavuji si, že jsem se u nich víceméně jen nudila a nechápala... (21.09.2023)