Poslední pokušení Krista

Uff...Neviem, kto robil namet, ale pravda je taka, ze ma dostal.Teraz, ked som videl Passion of the Christ, mozem porovnat dojem, aky vo mne obe filmy nechali....Lutost...to je ten pocit, ktory u mna "obaja Jezisovia" zanechali.V "Utrpeni" je to lutost na fyzickou bolestou, pri tomto snimku lutujem Jezisa, za to cim musel prejst vo svojej hlave... (03.04.2004)

"Jak chceš vymítat Satana? Lze snad vymítat Boha?" Jeden z nejhlubších a obsahově nejpodnětnějších filmů mého života. Filmařsky propracovavaná a mistrně tematizovaná záležitost, která mi i jako ateistovi přivodila vrcholnou diváckou slast. Formálně strohé, ale přesto dokonalé dílo pro lidi, kteří raději myslí, než tupě následují dogmata. (23.09.2005)

Martin Scorsese nemusí nikomu dokazovat své režijní kvality, takže každý, kdo jeho tvorbu zná, musí už před spuštěním tohoto snímku tušit, že po stránce zpracování půjde o lahůdku. Tentokrát si pro nás nachystal adaptaci kontroverzního románu Nikose Kazantzakise, která zpracovává svérázným způsobem patrně nejznámější příběh lidských dějin, minimálně západní civilizace. Příběh Ježíše Krista. V uplynulých dnech jsem zhlédl hned několik snímků zabývajících se touto tematikou, tudíž doufám, že se i nyní nebudou dojmy prolínat a zvládnu se koncentrovat na hodnocení pouze Scorseseho invenčního počinu. Začít bych měl u hlavní role. Willem Dafoe je vynikající herec, což již desítky let potvrzuje. Překvapilo mě, jak dokonale mu role Krista sedla na tělo. Je sice pravdou, že ne ve všem se mi jeho pojetí, resp. pojetí tvůrců, zamlouvalo, ale obecně podal konzistentní výkon, jehož prostřednictvím jsme si mohli udělat představu Ježíše jako obyčejného člověka. Mladého muže, jenž je na pochybách o svém předurčeném údělu, o mladíkovi plném života i jistých tužeb, o chybujícím i hřešícím člověku. Polidštění synonyma svatosti nebylo vůbec od věci. Na první pohled se může zdát, že Scorseseho (Dafoeův) Ježíš tu "chodí jen z mejdanu na mejdan" a pak se jen tak mimochodem zaměří na svůj hlavní úkol, avšak i tohle má své opodstatnění. Nadneseny jsou tu různé otázky ohledně lidské existence, smyslu života, víry, lidského štěstí kontra utrpení, hříchů versus askezi, a to jak v implicitní rovině, tak i explicitní. Pozorný divák si tu určitě najde nějaké své moudro, ponaučení či poselství. Pochválit však musím také Harvey Keitela v roli Jidáše, jenž je tu ukázán v jiném světle, než bychom z tradičního výkladu snad i očekávali. Zmínit se musí také brilantní kamera a hudba, která dotváří výsledný dojem, místy až lehce psychedelický. Za nejsilnější okamžiky celého filmu bych označil scénu na poušti a setkání s ďábelskou mocí, dále samotné ukřižování, jež je dostatečně sugestivní, aby v divákovi zanechalo hlubší stopu, ale zejména pak téměř závěrečnou pasáž posledního Kristova pokušení, které zrcadlí život ve zidealizované podobě, ale také jeho odvrácenou stranu. Za mínusy pak považuji stylizaci Jana Křtitele do téměř "hipísáckého" staršího muže obklopeného nahotinkami, působícího, jako by byl v transu či na nějakém "tripu". Je otázkou pro zasvěcenější, nakolik je důstojné takto vylíčit jednoho z nejctnostnějších mužů křesťanství. Dále jsem postrádal zakomponování některých evangelijních událostí do příběhu filmu. (Pro ucelenější dojem tedy doporučuji zhlédnout i snímek Král králů (1961), který se dle mého soudu dosti drží evangelií.) Závěrem musím konstatovat, že navzdory mým 4* je Poslední pokušení Krista počinem, jenž jen tak rychle z mysli dostat nejde a je klidně možné, že se mi hodnocení ještě rozleží v hlavě. (03.04.2018)

Obdiv a nezájem. Toť už klasická charakteristika mého přístupu k filmům Martina Scorseseho. Objektivně uznávám, že jsou perfektně zvládnuté, ale osobně si je prostě nedokážu správně naplno užít. Poslední pokušení Krista ode mne schytalo ještě poměrně vysokou hodnotící známku hlavně za ta překvapení v závěrečné části - opravdu vychytralý scénář. Znovu si jej ale pravděpodobně nepustím. (14.07.2011)

Dokonale podnětný film, jehož zařazení na černou listinu dobře dokumentuje bezvýchodné směřování současné katolické církve (což bohužel říkám jako evangelík, příslušník církve možná ještě bezvýchodnější...). Kazantzakisův román a Scorsseho citlivý filmový převod nejsou v žádném případě kacířské - oba autoři se upřímně a usilovně snaží o interpratci příběhu, který ovlivnil směřování celého lidstva. Úhelným kanemen je pro ně Ježíšova lidská podstata a s ní související všepřítomný strach - z údělu Mesiáše, ze svých vlastních pochyb, ze smrti. Zatímco Mel Gibson prezentoval svého Krista ve filmu bez jakékoliv stopy po duchovnosti, Scorseseho dílo je od samého začátku prodchnuto fascinujícím a bolestným hledáním, zoufalstvím a vírou. V Gibsonově filmu vystupuje Ježíš Kristus jako ovce jdoucí na porážku, jejíž užitečnost se projevuje až po smrti (církev tento film přijala s otevřenou náručí), u Scorseseho je Ježíš zatoulaným beránkem božím hledajícim do poslední chvíle smysl svého bytí, smysl své oběti a odpověď na všepřítomné "proč?". (02.06.2007)