Poslední pokušení Krista

Obdiv a nezájem. Toť už klasická charakteristika mého přístupu k filmům Martina Scorseseho. Objektivně uznávám, že jsou perfektně zvládnuté, ale osobně si je prostě nedokážu správně naplno užít. Poslední pokušení Krista ode mne schytalo ještě poměrně vysokou hodnotící známku hlavně za ta překvapení v závěrečné části - opravdu vychytralý scénář. Znovu si jej ale pravděpodobně nepustím. (14.07.2011)

Asi nejkřesťanštější film, co znám (nejpravdivější film, co se týče zachycení pravých a těch opravdu důležitých z křesťanských myšlenek). Při prvním shlédnutí to byl jistě jeden z mých tří nejsilnějších filmových zážitků. Při nedávném zatím posledním shlédnutí mě uvrhl do několikadení deprese. Vždycky ho pochopím trochu jinak, vždycky nacházím nové a nové myšlenky. Geniální hudba, geniální Willem Dafoe, hodně hodně hodně dobrá režie, střih a vůbec všechno - především scénář. No prostě to musíte vidět... :-) 12. 10. 2006 : Nejkřesťanštější a v tomto směru nejpravdivější (a nejkrásnější) film je Deník venkovského faráře od Roberta Bressona (ale Poslední pokušení je hned po tom) (08.10.2006)

Strhující a nápadité podání příběhu, který zná celý svět. Scorsese pracuje s knižní předlohou mistrně a bez pochyb přenáší "pravdivý" příběh Ježíše Krista do okénkové podoby. Již úvodní titulková hudba je předzvěstí nečeho neotřelého a dává tušit, že 160 budoucích minut bude podobně nezapomenutelných. To se naštěstí vyplnilo, snímek kolísá jen občas, a to pouze kvůli slabším momentkám v příběhu nebo v pár natahovanějších scénách. Jinak je to naprosto úchvatné: od ďábelského :-) výkonu Willema Dafoeho až po profesionálně podchycenou atmosféru a kulisy. Ke konci sice může Poslední pokušení Krista připomenout Lynchovy/Trierovy filmy, konec samotný ale nepřipouští jakékoliv argumenty. V rámci očekávání absolutní spokojenost. (20.09.2010)

Netušil jsem, jak cool může Ježíš být. Obdivuji citlivost, s jakou Scorsese proměnil Krista v dalšího ze svých pochybujících protagonistů, kteří hledají rovnováhu mezi svými reálnými možnostmi a požadavky na ně kladenými. Zlidštění svatého muže připomíná Buňuelova Nazarina. Bez ironických šťouchanců, zato s trademarkovými formálními postupy (krouživá kamera, zpomalené záběry, moderní hudba). Navenek fascinující podívaná, která strhne okamžitě, uvnitř duchovní odysea, která doznívá ještě mnoho dnů po zhlédnutí. Film, jenž vás obohatí bez ohledu na náboženské vyznání. 90% Zajímavé komentáře: kiddo, Melies, Kesiak (17.12.2010)

Kazantzakisova kniha je spíše než klasickým románem filozoficko-teologickou sumou o podstatě lidské víry v Boha, ale i náboženství jako takového. Scorsesemu muselo být jasné, že pokud nechce diváka utahat pětihodinovým kolosem, musí vyloupnout pouze přímou dějovou kostru a bude pouze na něm samotném, kolik motivu Mesiáš jako prostý člověk do filmu nacpe. Nechci být za prudiče, ale zajímalo by mě, kolik lidí, jež zde tomuto dílu pálí plnou taxu, také četlo samotnou předlohu. Na počátku každého dialogu, v každé následující scéně jsem čekal, kdy Scorsese konečně rozpoutá onu (dle tehdejších reakcí) rouhačsky-heretickou zpověď, a ono nic a přišel konec. Rozhodně za celou umírněností nevidím přehnané pámbíčkářství režisérovo, provokatér byl vždy nadčasový, ale spíše omezený prostředek filmového média, které prostě a jednoduše nedokáže zachytit myšlenku, byť snaha je velká. Proto všem, kteří nad tímto dílem jásají, to ze srdce přeju, dokonce smekám klobouk před velkým Martym za odvahu se takového projektu chopit, ale pro mě bude Kazantzakisovo dílo (jenž zabírá čestné místo v mé knihovničce) natolik zásadní, že prostě s hodnocením filmu chtě nechtě nemůžu jinak, i když je to filmařsky naprosto dokonalé! (23.05.2007)