Poslední pokušení Krista

I Scorsese býval kdysi dávno mladý a nevybouřený, ale přitom už měl schopnosti a talent... a hlavně měl koule a chuť říkat velké věci. Což je kombinace ze které vzešel jeho dosud, a asi už i provždy, nejlepší film. Film o hříšném a anarchistickém židovském schizofrenikovi, který odpadl od víry, pomáhal zabíjet své soukmenovce, založil si vlastní sektu a odešel do pouště pořádat hippie festivaly. A aniž by ho stavěl na piedestal, či shazoval a odsuzoval, mluví Scorsese jeho prostřednictvím o víře a jejích hlubších základech, o člověku a jeho animální podstatě, i o historii a jejích mýtech, které formovaly celou naši civilisaci. Geniální film. Byť do značné míry díky jeho předloze. 9/10 (18.04.2012)

Uff...Neviem, kto robil namet, ale pravda je taka, ze ma dostal.Teraz, ked som videl Passion of the Christ, mozem porovnat dojem, aky vo mne obe filmy nechali....Lutost...to je ten pocit, ktory u mna "obaja Jezisovia" zanechali.V "Utrpeni" je to lutost na fyzickou bolestou, pri tomto snimku lutujem Jezisa, za to cim musel prejst vo svojej hlave... (03.04.2004)

Dokonale podnětný film, jehož zařazení na černou listinu dobře dokumentuje bezvýchodné směřování současné katolické církve (což bohužel říkám jako evangelík, příslušník církve možná ještě bezvýchodnější...). Kazantzakisův román a Scorsseho citlivý filmový převod nejsou v žádném případě kacířské - oba autoři se upřímně a usilovně snaží o interpratci příběhu, který ovlivnil směřování celého lidstva. Úhelným kanemen je pro ně Ježíšova lidská podstata a s ní související všepřítomný strach - z údělu Mesiáše, ze svých vlastních pochyb, ze smrti. Zatímco Mel Gibson prezentoval svého Krista ve filmu bez jakékoliv stopy po duchovnosti, Scorseseho dílo je od samého začátku prodchnuto fascinujícím a bolestným hledáním, zoufalstvím a vírou. V Gibsonově filmu vystupuje Ježíš Kristus jako ovce jdoucí na porážku, jejíž užitečnost se projevuje až po smrti (církev tento film přijala s otevřenou náručí), u Scorseseho je Ježíš zatoulaným beránkem božím hledajícim do poslední chvíle smysl svého bytí, smysl své oběti a odpověď na všepřítomné "proč?". (02.06.2007)

Martin Scorsese nemusí nikomu dokazovat své režijní kvality, takže každý, kdo jeho tvorbu zná, musí už před spuštěním tohoto snímku tušit, že po stránce zpracování půjde o lahůdku. Tentokrát si pro nás nachystal adaptaci kontroverzního románu Nikose Kazantzakise, která zpracovává svérázným způsobem patrně nejznámější příběh lidských dějin, minimálně západní civilizace. Příběh Ježíše Krista. V uplynulých dnech jsem zhlédl hned několik snímků zabývajících se touto tematikou, tudíž doufám, že se i nyní nebudou dojmy prolínat a zvládnu se koncentrovat na hodnocení pouze Scorseseho invenčního počinu. Začít bych měl u hlavní role. Willem Dafoe je vynikající herec, což již desítky let potvrzuje. Překvapilo mě, jak dokonale mu role Krista sedla na tělo. Je sice pravdou, že ne ve všem se mi jeho pojetí, resp. pojetí tvůrců, zamlouvalo, ale obecně podal konzistentní výkon, jehož prostřednictvím jsme si mohli udělat představu Ježíše jako obyčejného člověka. Mladého muže, jenž je na pochybách o svém předurčeném údělu, o mladíkovi plném života i jistých tužeb, o chybujícím i hřešícím člověku. Polidštění synonyma svatosti nebylo vůbec od věci. Na první pohled se může zdát, že Scorseseho (Dafoeův) Ježíš tu "chodí jen z mejdanu na mejdan" a pak se jen tak mimochodem zaměří na svůj hlavní úkol, avšak i tohle má své opodstatnění. Nadneseny jsou tu různé otázky ohledně lidské existence, smyslu života, víry, lidského štěstí kontra utrpení, hříchů versus askezi, a to jak v implicitní rovině, tak i explicitní. Pozorný divák si tu určitě najde nějaké své moudro, ponaučení či poselství. Pochválit však musím také Harvey Keitela v roli Jidáše, jenž je tu ukázán v jiném světle, než bychom z tradičního výkladu snad i očekávali. Zmínit se musí také brilantní kamera a hudba, která dotváří výsledný dojem, místy až lehce psychedelický. Za nejsilnější okamžiky celého filmu bych označil scénu na poušti a setkání s ďábelskou mocí, dále samotné ukřižování, jež je dostatečně sugestivní, aby v divákovi zanechalo hlubší stopu, ale zejména pak téměř závěrečnou pasáž posledního Kristova pokušení, které zrcadlí život ve zidealizované podobě, ale také jeho odvrácenou stranu. Za mínusy pak považuji stylizaci Jana Křtitele do téměř "hipísáckého" staršího muže obklopeného nahotinkami, působícího, jako by byl v transu či na nějakém "tripu". Je otázkou pro zasvěcenější, nakolik je důstojné takto vylíčit jednoho z nejctnostnějších mužů křesťanství. Dále jsem postrádal zakomponování některých evangelijních událostí do příběhu filmu. (Pro ucelenější dojem tedy doporučuji zhlédnout i snímek Král králů (1961), který se dle mého soudu dosti drží evangelií.) Závěrem musím konstatovat, že navzdory mým 4* je Poslední pokušení Krista počinem, jenž jen tak rychle z mysli dostat nejde a je klidně možné, že se mi hodnocení ještě rozleží v hlavě. (03.04.2018)

Niekto by povedal, že len tupo nasledujem cirkevné dogmy, keďže som sa tomuto racionálne prepracovanému posúdeniu života Krista odvážila dať "len" 3*, ale musím zmiesť tieto mylné dojmy, pretože s diametrálne odlišným výkladom Ježišovho života žiaden veľký problém nemám. Toto je snáď prvý film, ktorý v mojich očiach dokazuje, že audiovizuálny aspekt dokáže predčiť samotný obsah, a preto Umučenie Krista (hoci nemá potrebu rozvrátiť tisíce rokov zaužívané) pre mňa predstavuje omnoho plnohodnotnejší filmový zážitok a zodpovednosť na tom nenesie len krutý (ale pravdivý!) naturalizmus scén. Posledné pokušenie disponuje perfektným scenárom a zamyslenia hodnými situáciami - obzvlášť mi imponovalo, že Ježiš tu vystupuje ako človek, ktorý pochybuje, má strach splniť vôľu Boha (čo je dosť diskutabilné, pretože takéhoto Ježiša vidíme aj v Umučení) a zároveň je opantaný vášňami, pochybnosťami a úzkosťou... James Caviezel je ale nekompromisne najlepším predstaviteľom Krista a jeho utrpenie a beznádej som mu verila tisícnásobne viac. Dafoe ma iritoval a neozbrojil ma charizmou, aká by z Krista mala vyžarovať. 3 hviezdy dávam vlastne "len" za to, že ten film rozmýšľa a je nekonvenčný, ale emocionálne ma to v žiadnom prípade "nerozpitvalo", za čo môže aj strohá forma. Keď si spomeniem na Umučenie, ktoré ma pohlcovalo Caviezelovým hereckým majstrovstvom, keď si spomeniem na symbolické zlo, obšmietajúce sa pomedzi židovský ľud či prekrásnu, úzkostnú scénu v Getsemanskej záhrade, tak Posledné pokušenie vo mne zďaleka neprehĺbilo toľko silných emócií. (13.11.2011)